Mistr převleků (recenze knihy Křeček v utajení – Zuzana Pospíšilová)

Křeček v utajení, autorka Zuzana Pospíšilová, vydal Grada Publishing, a.s. pod značkou bambook, v Praze 2019, 72 stran

„Tomášovi zajiskřilo v očích. Hned si představil, jak by si mohl s křečkem hrát. Vozil by ho v autíčku, postavil by mu překážkovou dráhu a mohl by ho jen tak pochovat. Drápek se nechá pohladit jen od maminky.“

Tom je obyčejný kluk, který už chodí do školy a taky rád hraje fotbal. Jednou, když si hraje s autodráhou, zatouží po zvířátku, chtěl by ho vozit v autíčku. Doma mají akorát kocoura Drápka a s ním si Tom moc zábavy neužije. Jenže když přijde za rodiči, že by chtěl malé zvířátko, narazí na problém, nemůže mít křečka, protože by ho Drápek chtěl ulovit. Jak to tedy nakonec vymyslí? Které zvířátko dostane jméno Kamil? A co když Kamil splní Tomovo přání? Nechte se překvapit.

Zuzana Pospíšilová je úspěšná autorka řady dětských knížek, na svém kontě jich má již přes osmdesát. Letos jí vyšla novinka Křeček v utajení určená jako čtení pro prvňáčky. Ačkoliv naší dceři jsou teprve čtyři roky, moc se jí knížka líbila. Poslední dobou si oblíbila klučičí hrdiny a příběh o Tomovi a Kamilovi je pro děti napsán velmi srozumitelně. Knihu jsme četli dva večery před spaním a pak ještě několikrát. Nakonec jsem se dcery zeptala, jestli by také chtěla zvířátko a prý křečka. Ale to si ještě chvilku počká.

„On se proměnil,“ vykřikl Tomík překvapeně.

Než se maminka s paní prodavačkou otočily, chameleon měl už zase svou původní podobu.

„Ano, chameleon to tak dělá,“ potvrdila paní prodavačka. Dokáže měnit barvy podle nálady.“

Tom s Kamilem zažívá nejedno dobrodružství. Kamil Tomovi hodně pomáhá, a dokonce Tom obelstí maminku, když mu zakáže vzít si Kamila do školy. Tomáš se o své tajemství podělí se svými třemi dobrými kamarády a legrace je na světě a že ji Kamil nikdy nezkazí.

Také vaše děti touží po domácím mazlíčkovi? Lámete si hlavu, co jim pořídit a zda jsou na to již dost velké? Tahle kniha vám otevře okno do dětského světa. Možná se vám, stejně jako mně, nebude líbit prvotní myšlenka, že Tom chce zvířátko na hraní, aby ho mohl vozit v autíčku, ale děti prostě takto smýšlejí a je na rodičích, aby tyto jejich nápady usměrnili.

Knížka je rozdělena do několika kratších kapitol, písmena v knize jsou dostatečně velká, tak akorát na první čtení. Řekla bych, že tato kniha je ideální četba pro začínající čtenáře. Krátké kapitoly doplňují vtipné a krásné ilustrace Michala Sušiny a váš prvňáček může každý den zvládnout jednu kapitolu. Procvičí se ve čtení a zároveň se pobaví.

„S Kamilem byly i všední dny nevšední. Rozuměl si s Tomem, i když spolu nemohli mluvit.“

Knihu bych doporučila již pro čtyřleté děti, kterým mohou číst rodiče či starší sourozenci. Je to vhodná kniha ke čtení pro prvňáčky. Prázdniny klepou na dveře a vy jistě budete rádi, když děti zaujme humorný příběh, který si rády o prázdninách přečtou, a zároveň budou procvičovat čtení.

Moje hodnocení je 95 %.

Pokud si budete chtít přečíst příběh, který pobaví nejen vaše děti, ale i vás, tak sáhněte po této knize z nakladatelství Grada vydaný pod značkou bambook, knihu Křeček v utajení si můžete objednat přímo v nakladatelství.

Tímto děkuji za krásnou dětskou knihu. Těším se, že za necelé tři roky si ji dcera přečte již sama.

Dvouhodinový hotel (recenze knihy Hotel se špatnou pověstí – Blanka Budínová)

Hotel se špatnou pověstí, autorka Blanka Budínová,  vydalo nakladatelství ŠIMON RYŠAVÝ, Brno 2017, 83 stran

„Potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout,“ říkali mi pánové.

Kupodivu říkali všichni totéž – potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout – a znělo to trochu spiklenecky, jako tajné heslo. Jejich dámy se přitom držely při zdi a mlčky si prohlížely koberec.“

Před nedávnem mě oslovila sama spisovatelka Blanka Budínová, zda bych měla zájem přečíst si její knihu Hotel se špatnou pověstí. Autorku jsem do té doby neznala, ale po přečtení anotace knihy jsem neváhala ani vteřinu. A nyní už vím, že jsem neprohloupila, protože do ruky se mi dostala sice útlá, ale historkami nabitá knížka, s níž jsem strávila několik příjemných chvilek večer před spaním.

Autorka v knize vzpomíná na léta, kdy pracovala v jednom brněnském hotelu, který proslul svojí nechvalnou pověstí. Příhody jsou to velmi úsměvné, ačkoliv pro samotnou paní Budínovou to často musely být perné chvíle. Vše se odehrává ještě před revolucí a chvilku po ní. Kniha mi vykouzlila úsměv na tváři, a dokonce jsem při jejím čtení nejednou vyprskla smíchy. Člověk by nevěřil, do jakých svízelných situací se recepční dennodenně dostává, ale autorka si dokázala poradit a vždy z nich vybruslit s grácií a zdravým rozumem.

„Našinec si povětšinou vybere nějaké přímořské letovisko, kodrcá se tam nekonečné hodiny a hned první den (ať sousedé vidí, že jsem byl u moře) se vrhá střemhlav na pláž. V pravé poledne, kdy se moudré dobytče uchyluje do stínu, kde netečně přežvykuje, se pán všeho tvorstva rozplácne na deku jako lívanec a ve sluneční výhni se škvaří tak dlouho, dokud nedostane úpal.“

Je zajímavé, jaká byla spisovatelčina cesta k povolání recepční v hotelu, kterému se říkalo hodinový, avšak ona vše uvádí na pravou míru, že hotel to byl dvouhodinový. Do hotelu si chodili „odpočinout“ vojáci, ženatí muži s milenkami anebo mladí, kteří se neměli kam „uchýlit“. V knize se míhají nejrůznější hosté jako figurky na scéně divadla. Dozvíte se dost informací o práci recepční a nejednou jsem o ni měla strach.

Za nejvtipnější považuji pasáže s cizinci, kdy autorka ovládala řadu jazyků, aniž by věděla, kde se je naučila. Právě s cizinci vzniká řada humorných situací, když se je paní Budínová snaží naučit česky, obzvláště s Číňany dochází k zajímavým slovním přesmyčkám a člověk si uvědomí, jak je naše řeč bohatá na nejrůznější významy slov.

„Ty mě zveš k sobě na návštěvu? Mě?“

Pořád mi to ještě nedocházelo.

„Prosím tě, čemu se tak divíš?“

Zaváhal a pak tiše řekl:

„Víš ty vůbec, že jsem…homosexuál?“

Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.

„Ovšem, že to vím. A co má být? Vždyť jsme úplně stejní. Ty jsi na chlapy a já taky.“

Jedná se o humornou knihu, která vás však může šokovat svojí upřímností. Moc se mi líbilo, jaký měla autorka jako recepční přehled o historických místech v Brně a dokázala svým hostům poradit, kam se mají vydat. Dojal mě příběh staršího italského muže, který toužil navštívit špilberské kasematy, ačkoliv zrovna probíhala rekonstrukce a byly uzavřené, a neváhal recepční požádat o pomoc při překladu dopisu, který sepsal přímo řediteli, aby mu dovolil spatřit místa, kde trpěli italští karbonáři. Jestli se mu to povedlo, to si přečtěte sami.

Jedná se o útlou knížku, kterou můžete slupnout jako malinu během jednoho letního odpoledne u vody anebo si ji můžete vychutnávat několik večerů před spaním, tak jako já. Klidně by kniha mohla být delší, ale bohužel s novou érou vždy něco končí a něco začíná a dvouhodinový hotel Korso porevoluční časy nepřečkal.

„Byli jsme v kostele“, vyprávěla mi starší sympatická Němka, „šla jsem si prohlédnout oltář a kabelku jsem nechala na lavici. Když jsem se vrátila, už tam nebyla. Chápete to? Okradli mě v kostele! V kostele!“

V Korsu jsem se přiučila ledasčemu. Nikdy jsem se ale nenaučila dívat se na takové věci s odstupem. Brala jsem to strašně osobně. Byli to moji hosté a cítila jsem se za ně odpovědná. Chtěla jsem, aby jim u nás bylo dobře, a ta pakáž mi je okradla.“

Autorčin styl je velmi čtivý, i když občas máte pocit, že nestíháte autorčin tok vzpomínek a životních postřehů, kniha se čte svižně a autorka má skvělé vyjadřovací schopnosti a ví, jak upoutat naši pozornost.

Knihu doporučuji všem Brňákům, ale i všem, co se zajímají o Brno anebo o komunistickou éru z neobvyklého pohledu recepční v hotelu s nejhorší pověstí a také všem, kteří si chtějí přečíst humornou knihu, která je příjemnou oddechovkou.

„Největší radost je ta, kterou děláme někomu jinému. To napsal proslulý brněnský básník Jan Skácel, a měl to od své maminky. Taky si to myslím.“

Moje hodnocení je 85 %.

Za možnost přečtení děkuji samotné autorce, knihy, které napsal sám život, jsou ty nejlepší. Pokud vás knížka zaujala, můžete si ji koupit zde.

A na závěr si neodpustím trochu té vtipné čínské češtiny:

„Žena bez manžel je slečená, s manžel je vadná…

Jdu na vejce. (Míněno na WC)

Nemotorný je, když nemá motor.

Peskovat je schovat psa.“

Dopisy bez odpovědi (recenze knihy Strážce nádrže – Zdeněk Svěrák)

Strážce nádrže, autor Zdeněk Svěrák, vydala Grada Publishing, a.s. v Praze roku 2018, 90 stran

„Funkce strážce hráze (a to prosím v žádném případě neberte jako stížnost) není placena tak, aby pracovníka uživila. Jedná se o přivýdělek, v případě důchodce, jako jsem já, velice vítaný. Ale tuto funkci nemůže vykonávat každý. Musí to být především člověk obdařený svědomitostí.“

Od pana Svěráka jsem doposud nic nečetla, ačkoliv jeho filmy i písničky zbožňuji, a tak bylo načase poznat ho i jako spisovatele. Vybrala jsem si jeho novinku Strážce nádrže. Zaujala mě nevšedním pojetím, je totiž celá psaná formou dopisů, které však zůstávají bez odpovědi. Ale to jejich pisatele vůbec neodrazuje, občas totiž dostane nepřímou zpětnou vazbu, a to mu stačí.

Autorem dopisů je Jiří Smrček, toho času strážce vodní nádrže Magda, je to bývalý učitel, takže se psaním dopisů nemá žádné problémy a jeho vyjadřování je brilantní. Adresátem je ředitel povodí, který dopisy čte se svou ženou, a často je autor něčím pobaví, ale někdy i pohorší. Pan Smrček totiž píše i o dost osobních věcech.

„O průběhu naší schůze byl někým podrobně informován vedoucí školského odboru zvaný Rudý špunt, protože byl zrzavý a jmenoval se Korek. Tento nevzdělanec, který místo Vietnam říkal Vietman a místo fiasko fajsko, prý dostal záchvat zuřivosti Zavolal s ředitele Pěšinu a prohlásil, že toho všiváka Smrčka a tu starou krávu Tvarůžkovou je třeba exhumačně, což mělo nejspíš znamenat exemplárně, potrestat, jinak že se nám tyhle postoje ve straně rozmnoží jako plíseň.“

Kniha začíná tím, že strážce nádrže Smrček dostal za úkol najít svého nástupce a zaučit ho. Z prvního dopisu máte pocit, že příběh nezačíná zrovna optimisticky a s dobrými vyhlídkami, ale tím se nenechte odradit. Čeká na vás humor, moudrost, porozumění, ale také realita života, tedy i smutek, křivda a trápení. Pan Smrček se svého úkolu hned zhostí a začne přemýšlet, kdo by ho ve funkci mohl nahradit, a tak se seznamujeme s vlastnostmi, které by měl mít strážce nádrže, a je jasné, že to nebude tak lehký úkol, jak by se mohlo zdát. Během pátrání po nástupci nám autor představuje další obyvatele obce Horní Znělá.

Ačkoliv se jedná o útlou knížku, ukrývá v sobě silný příběh, který vás pohladí po duši a přiměje se zamyslet. Měla jsem obavy z konce knihy, ale autor to vyřešil opravdu skvěle a vy budete mít pocit, že vždycky zbývá naděje a vždy se člověk má kudy ubírat, i když má pocit, že už je nepotřebný.

„Byl jsem šťastný, že mě k tomu obědu přizvali, protože jsem si toho prezidenta, který když se postavil, nebyl o moc větší než v sedě, vážil. A víte proč, pane generální řediteli? Že dokázal tu svou plachost, ostych a slušné chování spojit s odvahou, což mě se v životě nedařilo.“

Dvacet tři spíše kratších dopisů přečtete během krátkého odpoledne, ale určitě vám utkví v hlavě na několik dalších hodin či dní.

V knize najdete kresby Zdeňky Huškové st., které krásně dokreslují příběh.

Tento poetický příběh by mohl zaujmout široký okruh čtenářů, a to jak muže, tak ženy. Autor nám totiž nechává nahlédnout pod pokličku životních osudů, a to nejen Smrčkových, ale třeba také mladé ženy samoživitelky, které osud do života připletl hned několik klacků. V knize se autor nevěnuje jen přítomnosti, ale nechává Smrčka zabrousit i do minulosti, která pro něj nebyla vždy snadná, ale dokázal nastražené překážky překročit a jít dál. Celý příběh nakonec vyznívá kladně a dává nám jistou naději, a to co nechybí ve Svěrákových filmech, nechybí ani v jeho knižní tvorbě.

„Jsem odjakživa dojímavý. Chemikář Bubník mi kdysi řekl, Jirko, ty jsi tak lítostivej, že kdybys učil chemii, bylo by ti líto i nenasycených kyselin. Ale to ráno, pane generální řediteli, když jsem po tolika letech vstoupil do prázdné školní budovy ještě předtím, než zadrnčely zvonky a než ožila dětskými hlasy, jsem byl tak naměkko, že jsem pro slzy neviděl a našeho školníka jsem se zeptal: Co tady děláš tak brzo, chlapče?“

Doporučuji všem, kteří hledají milou, úsměvnou knihu, u které si chtějí odpočinout. Ačkoliv je to útlá kniha, má rozhodně co nabídnout.

Moje hodnocení je 95 %.

Děkuji nakladatelství Cosmopolis za to, že jsem konečně poznala pana Svěráka jako spisovatele, na jejich stránkách si knihu Strážce nádrže můžete koupit.

Od drobných potyček k bitvám (recenze knihy Rozervané království – František Niedl)

„Beneš se zadíval král do očí. Před ním seděl hezký devatenáctiletý mladík, tedy mladší nežli on. Ale celé jeho vzezření a chování svědčilo o tom, že je král. Za těch pět let, co byl na trůnu, mu osud naložil opravdu hodně. Držel se přesto, že ho mnozí oklovávali jako dravé ryby. Přesto s neobvyklou houževnatostí dokázal vzdorovat.“

Již popáté se setkáváme s udatnými rytíři z Vřesova na pozadí českých dějin a opět nás autor nezklame. Jindřich z Lipé je vězněn na Týřově a mohlo by se zdát, že v království nastane klid a shoda, ale opak je pravdou. Čekají nás menší potyčky, drobné bitvy, osvobozování a obléhání měst, ale i vážná zranění. To vše spisovatel nezapomněl okořenit ne špetkou lásky, ale rovnou hrstí. Královna je znovu v očekávání a snad to již tentokrát bude vytoužený syn, překvapení čeká také na Wolframa a pole pro lásku si František Niedl připravil i pro Beneše. A právě Beneš v tomto díle hraje tu nejhlavnější roli a věřte, že se o něho budete bát. Jak vše dopadne? Bude v království nastolen pořádek? Upevní si král Jan své postavení? Jak se ke všemu postaví nejbohatší český pán Petr z Rožmberka?

I tentokrát neopomněl autor nenásilnou formou připomenout některé z dřívějších důležitých událostí z předchozích dílů série. Ale nevěnoval se jim již tolik jako v předchozí knize Království meče.

„I to je možné. Díky, Kočko. Až budou jednou hledat krále špehéřů, navrhnu tebe,“

„Jestli mě do tý doby nepověsí.“

„Budu ti chodit na hrob.“

„Jestli nějakej budu někdy mít.“

Při čtení tohoto románu máte pocit, jako by se zdánlivě nic nedělo, možná je to tím, že se neodehraje žádná velká bitva jako tomu bylo v předchozí knize, ale přesto se toho stane hodně, a to jak na poli vojenském, diplomatickém, ale i společenském. Petr z Rožmberka se podrobí českému králi, ale na straně Jindřicha z Lipé stojí další mocné rody. Rožmberkovi je nabídnut výhodný sňatek, který lze jen stěží odmítnout, a tím si ho král ještě více připoutá. Sama královna, ač ve čtvrtém měsíci těhotenství se vydává na diplomatickou misi do Bavorska k římskému králi Ludvíkovi s žádostí o pomoc s domácími nepokoji. V závěru knihy se Beneš octne ve smrtelném nebezpečí a vám se bude tajit dech. Autor skvěle vykreslil drobné boje, jichž se zúčastnil Wolfram, ale i Beneš, ale i bitvy při dobývání královských věnných měst či osvobození Kutné Hory. V knize na čtenáře opravdu čekají rozmanitá dobrodružství.

František Niedl je mistr vypravěč, dokáže skvěle vykreslit jednotlivé scény a vtáhnout čtenáře do děje. Kniha je velmi čtivá a na konci budete toužit po pokračování, a to přijde již za pár dní, kdy vyjde šestý díl série s dramatickým názvem Pach krve. A já se již moc těším a doufám, že to ještě nebude díl závěrečný, protože mám pocit, že tato série je skvěle rozjetá a rozhodně neztrácí tempo ani dech.

„Díky, pane Wolframe. O tvé štědrosti budou pět minesengři. A teď, když dovolíte, vzdálím se dřív, než dojedete do města. Musím dbát na svou pověst, a kdyby mě uviděli ve společnosti takových hrdlořezů, má živost by utrpěla.“

V knize na nás čekají kratší kapitoly, v nichž střídavě sledujeme osudy Beneše z Vřesova a Wolframa Katzingera, až do té doby, kdy se jejich cesty protnou a opětovně se potvrdí jejich silné přátelství.

Knihu doporučuji všem milovníkům historické beletrie, autor se opírá o skutečné události a svým skvělým vypravěčským umem vás jistě zaujme. Pokud jste ještě nepropadli této sérii a nalákala vás tato kniha, rozhodně doporučuji začít od prvního dílu, ať vám nic neuteče. Knihy nejsou obsáhlé a čtou se takřka samy, nebudete litovat. První díl nese název Rytíři z Vřesova, následuje Růže a lev (recenze), Ve službách mocných (recenze), již zmiňované Království meče (recenze), a poté Rozervané království a následovat bude avizovaný Pach krve.

„Zdá se, pane Wolframe, že to, co ti chybí na dvorském chování, o čemž jsi mě už přesvědčil, dostává se ti plnou měrou v umění vojenském,“ řekla královna škádlivě.

Moje hodnocení je 99 %.

Děkuji nakladatelství MOBA, že jsem mohla strávit příjemné chvíle s touto knihou, a pokud vás zaujala, můžete si ji zakoupit zde.

I těm nejsilnějším se má pomáhat (recenze knihy Moje maminka je nejsilnější na světě – Nicola Kentová)

Jaká je tvoje maminka?

Ta moje má velikou sílu. Je ze všech maminek na světě nejsilnější. Představ si, že unese všechny moje poklady, které venku nasbírám! A taky je moc hodná. Ochotně pomůže všem svým kamarádům i známým. Moje máma je prostě úžasná. Ale i ten největší silák si někdy musí odpočinout – a i ta nejsilnější maminka občas potřebuje, aby někdo pomohl jí…

Krátký příběh, který v sobě však skrývá velké poučení nejen pro nejmenší, ale i pro jejich rodiče. Autorka a zároveň ilustrátorka Nicola Kentová si splnila svůj sen a stala se spisovatelkou a toto je její první kniha.

Maminka malého medvídka je ta nejsilnější na světě, alespoň její malý synek si to myslí. Protože mu v tašce nosí všechny jeho poklady, které najde venku a nejen ty, unese i jeho kolo, unese i svého syna a stále to ještě nestačí. Maminka pomáhá i ostatním, například zebře vezme nákup, lvovi prádlo, pomůže i slonovi, gazele, tygrovi, hrošici a paní Plameňákové. Co všechno maminka ještě unese? Co se stane, když medvídek na tu velkou horu věcí, kterou maminka nese, přihodí žaludový trojlístek? Je jeho maminka opravdu tou nejsilnější? A co se stane poté, co mamince dojdou síly? Kdo jí pomůže?

„Mami, mohla bys mi vzít tohle?

A toto?

A ještě tyhle věci?“

Knížka je určena těm nejmenším už od dvou let. Malé děti jistě zaujme svými krásně barevnými a veselými ilustracemi. Starší děti porozumí příběhu a budou mít jistě řadu otázek. Myslím, že by mohla zaujmout i děti před druhým rokem věku, pokud tedy knihy netrhají, protože tato kniha není leporelo, ale je to klasická papírová kniha.

Knihu jsem četla večer před spaním naší skoro čtyřleté dceři a moc se jí líbila, nejvíce ji samozřejmě zaujaly ilustrace, a především obrázek rozevřené tašky paní Medvědice, protože v její velké tašce se ukrývá řada pokladů a autorka ilustrace v tomto případě doplnila i popisky. Dcera chtěla, abych ukazovala na jednotlivé věci v tašce a že ona bude říkat, co to je. Takže malí čtenáři nejsou jen pasivními posluchači, ale ilustrace je vtáhnou do příběhu a vzbudí v nich zájem.

„Maminka vždycky ochotně pomohla i všem svým kamarádům.

Mohla bys mi to vzít?

Jasně! Hoď to na řídítka!

Zebře nesla nákup.“

Jak jsem již uvedla, jedná se o krátký příběh, ale má svoji hloubku. Děti z něho mohou pochopit, že mamince je třeba pomáhat, a to i když se nám zdá, že je nejsilnější na světě a že všechno zvládne sama. Poučeny budou i maminky, že je třeba odpočívat a také si říct o pomoc, když už nám síly nestačí, a že je důležité do pomáhání zapojit děti již od malička. Myslím, že řada maminek se v příběhu najde a možná je přiměje se nad sebou zamyslet.

Knížka ve mně zanechala krásný dojem, a to nejen díky pestrobarevným ilustracím, ale i svojí pointou.

Knihu doporučuji všem malým dětem a jejich rodičům. Můžete ji dětem přečíst před spaním anebo si nad knihou s dětmi popovídat kdykoliv během dne.

„Všichni se shodli na to, že by si maminka měla pořádně odpočinout…

…a že bychom jí měli víc pomáhat.“

Moje hodnocení je zasloužených 100 %. Jedná se o velmi zdařilou knižní prvotinu. 

A ještě vám prozradím, že autorce v originále vyšly již další dvě knihy pro děti, tak se snad čeští čtenáři budou moci těšit na jejich vydání i u nás.

Recenze primárně zpracována pro portál Chrudimka.cz. Tímto děkuji za možnost převzetí.

Máte také doma malého drobečka? (recenze knihy Drobeček – Nathalie Jomardová)

Anotace:

Na těhotenském testu se objevila druhá čárka a vy záříte štěstím. Těšíte se na tu krásnou dobu, kdy budete nosit pod srdcem plod vaší lásky. A ještě víc se těšíte, až se to malé narodí, budete ho milovat, zbožňovat, bude to to nejkrásnější, nejchytřejší a nejmilejší dítě pod sluncem a vy budete ta nejšťastnější žena.

Rozhodla jste se být dobrou matkou, a tak čtete všechny knihy a sledujete ty nejmódnější blogy, které radí, jak dělat vše „správně“. A pak přijde porod a každodenní realita. A vy zjišťujete, že vaše nejúžasnější miminko se ani zdaleka nechová tak, jak jste si vysnila, a všechny ty chytré rady vám jsou naprosto k ničemu. Pomalu necháváte stranou všechny teze studovaných psychologů, postupně opouštíte svá přesvědčení, která jste si vysnila v těhotenství, a padáte na tvrdou zem. Váš život se smršťuje a vy máte jen jednu touhu – přežít.

Nathalie Jomardová je nejen talentovaná ilustrátorka, ale také matka, která se umí na výchovu podívat s nadhledem a s notnou dávkou humoru. Její kniha by neměla chybět na žádné toaletě, na které se může unavená matka zamknout a získat tak pár minut sama pro sebe.

Varování č. 1: Nečtěte v přeplněné tramvaji, mohli byste poprskat spolucestující!

Varování č. 2: Nedoporučujeme těhotným, mohly by přijít o iluze!

Máte doma také malého drobečka? Pokud ano, je tato kniha vhodnou četbou právě pro Vás. Autorka, která je zároveň ilustrátorkou, připravila pro nás, maminky na mateřské, humornou oddechovou knihu, kterou zkrátka budete mít čas přečíst, a to z toho důvodu, že kniha je plná ilustrací a textu v ní najdete spíše pomálu. Jedná se spíše o takové postřehy ze života ženy, která se brzy stane matkou.

Kniha nese podtitul Deník nepřipravené matky. Jistě to znáte, zjistila jste, že jste těhotná a v tu chvíli se vám svět otočí o sto osmdesát stupňů a vy se toužíte stát tou nejlepší a nejdokonalejší maminou na světě. Spousta z nás při očekávání prvního potomka začne pokukovat po nejrůznější četbě, která nás má připravit na vytoužený okamžik, ale věřte, že tak úplně připravit se nelze. Co nás čeká, než náš drobeček přijde na svět? A co poté?

Pokud si chcete oddechnout, pokud mateřství intenzivně prožíváte anebo si chcete jen zavzpomínat na dobu, kdy jste nevěděla, kam dřív skočit, je tato kniha tou pravou právě pro vás. Možná ji budete číst s nohama nahoře a něčím dobrým po ruce anebo jako já po chvilkách mezi přebalováním, kojením, chováním drobečka, praním a hrou se starším potomkem. A ani tak vám její čtení nezabere mnoho vašeho drahocenného času.

„Jakmile počůraný těhutest ukáže pozitivní hodnoty, je domácí převrat na spadnutí. Chytrý rádce dobré mámy, vážená a nepostradatelná příručka, která nechybí na nočním stolku žádné těhotné ženy, se v mžiku stává nejlepší kamarádkou drobečko-gravdní ženy (stejně jako záchodová mísa, ale ta ze zcela jiných, daleko banálnějších důvodů). Pro kocoura Špekounka, potenciálního toxoplazmózového teroristu, nastává dlouhatánské období hlubokého citového strádání.“

Autorka mateřství zachytila s nadhledem a mnohdy i s velkou nadsázkou. V anotaci knihy se dočtete o varování, že knihu nedoporučují těhotným, že by mohly přijít o iluze a já nemohu než souhlasit. Budoucí maminky očekávající prvního potomka by se opravdu při čtení této knihy mohly vyděsit, ale pokud čekáte své druhé, třetí či třeba již páté dítě, tato kniha vás pobaví. Autorka si rozhodně nebere žádné servítky a její ilustrace občas jdou až do extrémů a možná z některých kreseb budete až znechucené, no ano, opravdu na mě některé tak působily, nebudu vám nic zatajovat.

¨

Knihu přelousknete za jedno krátké odpoledne a já si po jejím přečtení řekla, že na tom nejsem zas tak špatně a že by mohlo být hůř. Společně s knihou jsem si zavzpomínala především na své první těhotenství a objevování světa s malým miminkem a na to, jak byl člověk ze všeho vyplašený, ne, že bych nyní, s druhým miminkem nebyla, ale přece jen je to již trochu jiné.

Nathalie Jomardová je skvělá ilustrátorka, její ilustrace jsou výstižné, vtipné a někdy zahnané až do extrémů. Text, který je provází, je spíše doplňuje, a opravdu psaného slova v knize moc nenajdete. Rozhodně nečekejte odbornou publikaci, která vám udělí rady v nastávajícím rodičovství, ale vtipnou, výstižnou knihu, vytvořenou s nadhledem jedné mladé maminky.

„Jeho Jasnost Drobeček I., drahocenný středobod domácnosti s prvky banánové republiky, umí skvěle přimět své rodiče k poslušnosti. Dokonce příliš skvěle. Sice se nic nemá přehánět, ale to tady neplatí! Žádné prodlevy, žádná dovolená, poroba ve dne v noci, žádný příplatek za svátky, žádná prémie za špinavou plínku ani náhradní volno, neexistující zákoník práce, neustálý podstav a hlavně…žádná výplata! To je skandál!“

Jistě to dobře znáte, každý vám jako budoucí, ale i jako stávající matce, rád udílí rady a mnohdy dosti protichůdné, až vám z toho jde hlava kolem, a vy začnete pochybovat o tom, zda jste dobrá matka nebo zda jí budete. Tato kniha vám pomůže získat jistý nadhled a ujištění, že v tom nejste sama.

Knihu doporučuji všem maminkám, jak budoucím, tak i těm, co už doma svého drobečka mají. U knihy si oddechnete a přijdete na jiné myšlenky a především zjistíte, že se často trápíte úplně zbytečně.

Moje hodnocení je 90 %.

Za zpestření mých všedně nevšedních dnů děkuji Nakladatelství JOTA, pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Druhá šance (recenze knihy Tajemství letního odpoledne - Kate Morton)

„Mluvil dál, příliš tiše, aby ho Laurel mohla slyšet, a matka jen lehce přikyvovala. Poslouchala, co jí říká, naklonila hlavu na stranu a pozvedla tvář ke slunci. Na vteřinku zavřela oči.

Všechno, co následovalo, se odehrálo rychle.

Průzračně stříbrný záblesk si bude Laurel pamatovat po zbytek života. Prchavou krásu okamžiku, kdy se sluneční světlo zachytilo na kovové čepeli.“

Tajemství letního odpoledne je již třetí knihou, kterou jsem od této autorky přečetla. Jako první jsem četla Ztracený slib (recenze) a poté Zapomenutou zahradu (recenze). Pokud knihy porovnám, budu si stát za svým, že pro mě nejlepší knihou z těchto tří byl Ztracený slib, ale hned v těsném závěsu za ním následuje právě Tajemství letního odpoledne, jehož konec je fascinující a opravdu nečekaný.

Autorka si pro nás připravila zajímavý příběh. Hned nás vhodí do děje úvodní zápletkou, která vám zvedne tep. Při dalším čtení ale dostanete pocit, že se nic neděje, že se příběh tak trochu vleče, ale nenechte se odradit, autorka oživuje vzpomínky a postupně tak odkrývá celý příběh a pomalu rozplétá rodinné tajemství, které je opravdu dechberoucí.

V knize, jak už jsme u této autorky zvyklí, se střídají tři časové roviny, období druhé světové války, šedesátá léta a současnost. Hlavní hrdinkou knihy je Laurel, nejstarší dcera Dorothy, která se rozhodla přijít na kloub maminčinu tajemství a tomu, co se jednoho letního odpoledne, kdy jí bylo šestnáct let, stalo. Podaří se Laurel dopátrat toho, kdo byla Vivien a Jimmy a jak jejich životy ovlivnil jeden spisovatel? Stihne to dříve, než její maminka opustí tento svět? A bude schopná se s jejím tajemstvím vyrovnat? Kniha má čtenáři opravdu co nabídnout. A za dlouhých zimních večerů ji slupnete jak malinu.

„Melodie přešla do rychlejšího rytmu a rodiče se od sebe odtrhli. Tančili, skutečně tančili, jako herci ve filmu, dělali dlouhé a zase krátké kroky, maminka se podtáčela pod tatínkovou paží, tváře jí zrůžověly, vlasy vyklouzly ze sponek, jedno ramínko stříbřitých šatů se jí svezlo dolů po paži a devítiletá Laurel věděla, že i kdyby žila ještě sto roků, nic krásnějšího neuvidí.“

Moc se mi líbilo, do jaké doby byl děj zasazen, většina se odehrává za druhé světové války a bylo pro mě překvapující, jak lidé dokázali žít, ačkoliv byli skoro denně bombardováni. Že se dokázali bavit, zamilovávat a nepřipouštět si nebezpečí, které jim denně hrozilo.

Autorka nás napíná až do samého konce, kdy se konečně dozvíme celou pravdu, která je šokující.

Je to román plný lásky, přátelství, osudových ztrát, ale především touhy žít, také jedné velké krádeže a především druhé šance.

Musím se vám přiznat, že styl psaní Kate Mortonové jsem si velmi oblíbila a určitě si přečtu i zbývající dvě knihy, které u nás vyšly. Miluji odhalování rodinných tajemstvích sahajících daleko do minulosti a prolínání časových rovin, pomocí nichž autorka krůček po krůčku seznamuje čtenáře s celým příběhem.

Četla jsem i takový názor, že knihy Kate Morton jsou všechny stejné, ale s tímto názorem nemohu souhlasit, autorka sice používá podobný styl psaní, který naleznete ve všech jejích knihách, ale zápletka je vždy jiná.

Knihu doporučuji všem čtenářkám, které mají rády odkrývání rodinných tajemstvích. Těm, které si rády přečtou knihu, která vám dá odpovědi na všechny otázky, jež vám v průběhu čtení přijdou na mysl.

Moje hodnocení je 95 %.

Recenze primárně zpracována pro portál Chrudimka.cz. Tímto děkuji za možnost převzetí.