„Potřebujeme
si tak na dvě hodinky odpočinout,“ říkali mi pánové.
Kupodivu
říkali všichni totéž – potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout – a znělo
to trochu spiklenecky, jako tajné heslo. Jejich dámy se přitom držely při zdi a
mlčky si prohlížely koberec.“

Autorka
v knize vzpomíná na léta, kdy pracovala v jednom brněnském hotelu,
který proslul svojí nechvalnou pověstí. Příhody jsou to velmi úsměvné,
ačkoliv pro samotnou paní Budínovou to často musely být perné chvíle. Vše se
odehrává ještě před revolucí a chvilku po ní. Kniha mi vykouzlila úsměv na
tváři, a dokonce jsem při jejím čtení nejednou vyprskla smíchy. Člověk by
nevěřil, do jakých svízelných situací se recepční dennodenně dostává, ale
autorka si dokázala poradit a vždy z nich vybruslit s grácií a
zdravým rozumem.
„Našinec
si povětšinou vybere nějaké přímořské letovisko, kodrcá se tam nekonečné hodiny
a hned první den (ať sousedé vidí, že jsem byl u moře) se vrhá střemhlav na
pláž. V pravé poledne, kdy se moudré dobytče uchyluje do stínu, kde
netečně přežvykuje, se pán všeho tvorstva rozplácne na deku jako lívanec a ve
sluneční výhni se škvaří tak dlouho, dokud nedostane úpal.“
Je
zajímavé, jaká byla spisovatelčina cesta k povolání recepční v hotelu,
kterému se říkalo hodinový, avšak ona vše uvádí na pravou míru, že hotel to
byl dvouhodinový. Do hotelu si chodili „odpočinout“ vojáci, ženatí muži s milenkami
anebo mladí, kteří se neměli kam „uchýlit“. V knize se míhají nejrůznější
hosté jako figurky na scéně divadla. Dozvíte se dost informací o práci recepční
a nejednou jsem o ni měla strach.
Za
nejvtipnější považuji pasáže s cizinci, kdy autorka ovládala řadu jazyků,
aniž by věděla, kde se je naučila. Právě s cizinci vzniká řada humorných
situací, když se je paní Budínová snaží naučit česky, obzvláště s Číňany
dochází k zajímavým slovním přesmyčkám a člověk si uvědomí, jak je naše
řeč bohatá na nejrůznější významy slov.
„Ty
mě zveš k sobě na návštěvu? Mě?“
Pořád
mi to ještě nedocházelo.
„Prosím
tě, čemu se tak divíš?“
Zaváhal
a pak tiše řekl:
„Víš
ty vůbec, že jsem…homosexuál?“
Chvilku
mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.
„Ovšem,
že to vím. A co má být? Vždyť jsme úplně stejní. Ty jsi na chlapy a já taky.“
Jedná
se o humornou knihu, která vás však může šokovat svojí upřímností. Moc
se mi líbilo, jaký měla autorka jako recepční přehled o historických místech v Brně
a dokázala svým hostům poradit, kam se mají vydat. Dojal mě příběh staršího
italského muže, který toužil navštívit špilberské kasematy, ačkoliv zrovna
probíhala rekonstrukce a byly uzavřené, a neváhal recepční požádat o pomoc při
překladu dopisu, který sepsal přímo řediteli, aby mu dovolil spatřit místa, kde
trpěli italští karbonáři. Jestli se mu to povedlo, to si přečtěte sami.
Jedná
se o útlou knížku, kterou můžete slupnout jako malinu během jednoho
letního odpoledne u vody anebo si ji můžete vychutnávat několik večerů
před spaním, tak jako já. Klidně by kniha mohla být delší, ale bohužel s novou
érou vždy něco končí a něco začíná a dvouhodinový hotel Korso porevoluční časy
nepřečkal.
„Byli
jsme v kostele“, vyprávěla mi starší sympatická Němka, „šla jsem si
prohlédnout oltář a kabelku jsem nechala na lavici. Když jsem se vrátila, už
tam nebyla. Chápete to? Okradli mě v kostele! V kostele!“
V Korsu
jsem se přiučila ledasčemu. Nikdy jsem se ale nenaučila dívat se na takové věci
s odstupem. Brala jsem to strašně osobně. Byli to moji hosté a cítila jsem
se za ně odpovědná. Chtěla jsem, aby jim u nás bylo dobře, a ta pakáž mi je
okradla.“
Autorčin
styl je velmi čtivý,
i když občas máte pocit, že nestíháte autorčin tok vzpomínek a životních postřehů,
kniha se čte svižně a autorka má skvělé vyjadřovací schopnosti a ví, jak upoutat
naši pozornost.
Knihu
doporučuji všem Brňákům, ale i všem, co se zajímají o Brno anebo o
komunistickou éru z neobvyklého pohledu recepční v hotelu s nejhorší
pověstí a také všem, kteří si chtějí přečíst humornou knihu, která je
příjemnou oddechovkou.
„Největší
radost je ta, kterou děláme někomu jinému. To napsal proslulý brněnský básník
Jan Skácel, a měl to od své maminky. Taky si to myslím.“
Moje
hodnocení je 85 %.
Za
možnost přečtení děkuji samotné autorce, knihy, které napsal sám
život, jsou ty nejlepší. Pokud vás knížka zaujala, můžete si ji koupit zde.
A
na závěr
si neodpustím trochu té vtipné čínské češtiny:
„Žena
bez manžel je slečená, s manžel je vadná…
Jdu
na vejce. (Míněno na WC)
Nemotorný
je, když nemá motor.
Peskovat
je schovat psa.“
Žádné komentáře:
Okomentovat