Životická tragédie (recenze knihy Životice obraz (po)zapomenuté tragédie - Karin Lednická)

"Dvouletý Brunek neví nic o starostech dospělých, ale tolik už vnímat dokáže, aby pochopil, že něco je jinak než dřív. Zpočátku se polekal, že je to jeho vina, a proto se snaží být hodný, tichý. Umýt si před jídlem ruce bez vyzvání a při modlitbě nesahat nedočkavě na lžíci. Nenosit domů bláto na botách. Sedět celý den poslušně v brázdě a nikam neodbíhat, zatímco dospělí vykopávají brambory.

Jenomže nic z toho nezabírá. 

Maminka má stále divný výraz v očích a tatínek mluví pořád míň."

Některé dějinné události zůstávají v pozadí a některé zcela zapomenuty. Podobně na tom je životická tragédie, k níž došlo jednoho srpnového rána v roce 1944. V ten den bylo zastřeleno třicet šest mužů. Většina z nich žila v Životicích, ale někteří Životicemi to ráno jen projížděli a jelikož neměli požadované dokumenty, byli nemilosrdně zastřeleni také.  

Karin Lednická nám ve své knize Životice obraz (po)zapomenuté tragédie přibližuje atmosféru válečných let v jedné malé vesnici, která se za války stala součástí Říše a na jejíž obyvatele byl činěn nátlak, aby podepsali tzv. volkslistu a přihlásili se tak k německé národnosti. Pro ty, co to udělali, to znamenalo narukovat k německé armádě, pro ty, co nepodepsali, to znamenalo represe a mnohdy i cestu do koncentračního tábora. Lidé se snažili žít své obyčejné životy a přečkat roky útlaku, bohužel ne všem to bylo umožněno.

V okolí Životic působila partyzánská skupina pod vedením velitele Kamińského, která v jedné srpnové noci zaútočila na hostinec, v němž se sešlo vedení gestapa a zastřelila tři jeho příslušníky. Tento čin nezůstal bez odplaty a bohužel to odnesli nevinní životičtí obyvatelé. V té době působil v Životicích četnický strážmistr Friedrich Sattler, jemuž byl přidělen úkol vyhotovit seznam všech mužů bez volkslisty. Strážmistr využil situace a na seznam přidal i několik jmen mužů, kteří volkslistu měli, či nebyli obyvateli Životic.

"Partyzánská skupina vtrhla do sálu. Jako první šel samozřejmě velitel, který hned ode dveří zastřelil Friedricha Gawlase. Nato se strhla prudká přestřelka, zkomplikovaná tím, že Izydor Mokrosz rozbil petrolejku, a boj tedy probíhal ve tmě. Hostinský se pokusil uniknout do sklepa, ale tam už nedošel; padl mrtvý kousek ode dveří."

Karin Lednická zvolila kombinaci beletristického vyprávění a faktografie. Ve vyprávění nám přibližuje život tamních obyvatel a také jednotlivé aktéry pozdější tragédie. V dokumentární části vychází z dobových dokumentů a ze vzpomínek pamětníků. Toto prolínání příběhu a faktů ještě umocňuje celou tragédii.

Dokud se mi do ruky nedostala tato kniha, neměla jsem tušení, že k něčemu takovému došlo. V hodinách dějepisu jsou vždy vzpomínány osudy obyvatel Lidic a Ležáků, ale o represích ve slezském pohraničí se z učebnic nedozvíme. Autorka v závěru knihy vyslovuje přání, aby tato událost vstoupila do povědomí široké veřejnosti a aby se na ni nikdy nezapomnělo.

I přes autorčin velmi čtivý styl psaní se mi kniha nečetla lehce. Je v ní ukryto mnoho bolesti a mnoho osobních tragédií. V Životicích zřejmě nezůstala rodina, jež by nepřišla o některého člena.

"Důsledky tragédie ze srpna 1944 přetrvaly dlouho; v určitých ohledech  vlastně zůstávají patrné dodnes. Vesnice navždy pozbyla svého někdejšího ducha, jaksi zmrtvěla. Z malé, poklidné a pospolité obce, v níž měli lidé po generace zapuštěné kořeny, se stalo místo trvale rozklížené, zraněné. Poznamenané.

V Životicích a okolí stále žijí lidé, kterým tehdy gestapo zastřelilo tatínka."

Děkuji knihkupectví Megaknihy.cz, že jsem si knihu mohla přečíst a dozvědět se tak o událostech, o nichž se v hodinách dějepisu nemluví. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Osudy rodiny na pozadí událostí minulého století (recenze knihy Lastočka – Jitka Závodná)

Lastočka, autorka Jitka Závodná, vydáno vlastním nákladem, 2021, 328 stran

„Tenkrát to byla pro Josefa jen jedna z mnoha maličkostí, které se lidem dnes a denně stávají. Celé to období spíše vnímal jako čas velkého úspěchu a nehynoucí slávy, v jeho očích byl okolní svět dokonalý. Lidé neúnavně budovali Sovětský svaz, zbožňovali soudruha Stalina a na jeho počest mnohokrát vystřelilo směrem k nebi nespočet rukou se sklenicí vodky.“

S tvorbou autorky Jitky Závodné jsem se poprvé setkala nad stránkami její knihy Zahrada mého života a již tehdy mě její styl psaní velmi oslovil a ještě více téma, kterému se v knize věnovala. Jitka Závodná vdechuje život příběhům lidí, do jejichž osudů zasáhly velké dějinné události 20. století a nejinak je tomu i v její novince Lastočka, která vyšla koncem loňského roku.
 
Příběh svůj a svých rodičů, ale i dalších blízkých, či známých vypráví prostřední dcera Růženky a Josífka, Ludmilka, která se jim narodila v sovětském Novosibirsku v roce 1932. Do Sovětského svazu byl poslán její tatínek, který plný ideálů vstoupil do komunistické strany a jako jeden z osvědčených členů byl vyslán na východ, aby načerpal zkušenosti s budováním ideální společnosti a později je předal v Československu. Jaký šok však Josefa čeká, když se dostaví prozření? Nezbývá než se rychle vrátit do bezpečí rodné vlasti. Jenže to ještě nikdo netuší, že na dveře již klepe druhá světová válka, která přinese další starosti. A euforii z jejího konce brzy vystřídá další období zlovůle a nesvobody, jehož konec bude v nedohlednu. Jak tyto smutné dějinné okamžiky ovlivní Ludmilčinu rodinu? Co pro další život Josífka bude znamenat bývalé členství v komunistické straně? Bude možné v těch těžkých dobách objevit alespoň jiskřičku naděje? Upřímně, v knize na vás čeká velmi silný životní příběh, či přesněji mnoho životních příběhů, které v kontextu dnešních dní vyznívají ještě silněji.
 
„Snad až dnes dokáži naplno vnímat úlevu svých rodičů, srovnatelnou s úlevou vojáka, který se po nerovném boji šťastně navrátil domů bez šrámů a nezraněný. Rodiče byli tehdy více než vděčni osudu, který jim pro tentokrát přihodil šťastnou kartu, a o to více si užívali každého dne, kdy se moli vedle sebe probudit a jen tak si pohlédnout do očí.“
 
Autorka pro nás sepsala velmi zajímavé a zároveň i smutné osudy lidí, kterým velké dějinné události minulého století převrátily životy naruby, či je o ně připravily. Kniha je napsána velmi poutavě, jelikož je vyprávěna z pohledu jedné osoby, a vás naprosto pohltí a máte pocit, jako byste stáli po boku hlavních aktérů. Musím přiznat, že v jistém okamžiku knihy, kdy těch smutných okolností na mě bylo až moc, jsem ji musela na pár dní odložit a přečíst si něco oddechového, ale i tak jsem příběh nosila neustále v hlavě a myslela na jeho hrdiny a doufala, že přijde zlom a oni budou mít naději na šťastný život. Je to zkrátka kniha, která vám vstoupí do života a vy si zamilujete Ludmilu i její rodiče. Touha vědět, jak to s nimi bude dál vás bude popohánět při otáčení stránek. Bohužel, jak už to bývá, nezasahuje do lidských životů jen vnější svět, ale přicházejí i bolestné osobní problémy, ani ty se Ludmilině rodině nevyhnou.
 
Jsem moc ráda, že jsem si knihu mohla přečíst a myslím, že by bylo jen dobře, kdyby se dostala do širšího čtenářského okruhu, protože člověku se takto zprostředkovaně dostane větší povědomí o době, kterou nezažil a ze školy ji zná jen jako několik letopočtů a dějinných útržků, ale to, jak tehdejší doba dopadala na „obyčejné“ lidi se ze stránek učebnic nedozvíme.
 
„Válka nikdy nezačíná náhle nebo bez varování, přichází plíživě a v tichosti. Klíčí z podhoubí nízkého sebevědomí, strachu a nenávisti. Pomalu roste, až zastíní to dobré, co brání vykvést květům zla za zvuků polnice.“
 
Lastočka je zkrátka knihou, nad níž budete přemýšlet, po dočtení ji v sobě zpracovávat a pak ještě dlouho ji budete nosit v mysli a její příběh zasáhne vaše srdce.
 
Knihu bych doporučila všem, kteří se chtějí dozvědět, jak se některým lidem žilo v dobách, které jsou sice minulostí, ale přesto jsou naší součástí, protože se dotýkaly životů našich předků i mnohých žijících pamětníků, a je třeba na ně nezapomenout.
 
„Lidé byli tehdy jako opojení. Nadšeně provolávali komunistická hesla, schůzovali jako pominutí a pod rudou vlajkou bezpráví vznikaly jako houby po dešti nejrůznější spolky a akční výbory. Mladí lidé oslavovali vítězství a nadcházející lepší zítřky, ale vůbec nechápali skrytou podstatu komunistické ideologie. Rudý mor však brzy nakazil kde koho a nedal se jen tak zastavit.
„Konečně přijde spravedlivá společnost! Konečně bude líp!“ nadšeně skandovali všichni kolem, aniž by o svých slovech vůbec přemýšleli.
Ovšem, kdo měl jen trochu jiný názor než většina, na toho komunisté začali zaměřovat pozornost.“
 
Velmi děkuji autorce Jitce Závodné, že jsem si mohla přečíst tento neobyčejný příběh, který v sobě nese velké poselství. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit zde.

Tváří v tvář osudu (recenze knihy Tajemství – Tereza Dobiášová)

Tajemství, autorka Tereza Dobiášová, vydalo Nakladatelství JOTA, Brno 2021, 360 stran

„Jazyky, které ji obklopovaly a kterým nerozuměla, melodický pořádek mší jí připomínal šumění lesa. V zahradách a sadech nastavovala tváře větru z lesů, slunci a dešti z nebes a očima hledala ptáky, kteří k ní přilétali jako poslové světů, které pro ni, pro královskou dceru, byly zapovězeny. Nevěděla ještě, co to znamená, být královská dcera, ale aniž by to uměla vysvětlit, hluboce fyzicky věděla, že to znamená být jiná, oddělená od světa kolem. Od světa vřelosti, divokosti.“
 

Když jsem narazila na tuto obálkou ne moc výraznou, ale přesto zvláštní knihu, vzbudila ve mně zájem a zvědavost. Nese podtitul Neskutečný příběh Anežky České a ono to tak je, ačkoliv příběh vychází z historických faktů, které se dochovaly převážně v legendách, řekla bych, že spíše než historickým románem, je kniha díky autorčinu vzletnému a metaforickému stylu pohádkou pro dospělé, v níž autorka popustila uzdy své fantazii.
 
Anežka Česká se jako nejmladší dítě Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, jež se jako jediná narodila poté, co jejich sňatek byl uznán právoplatným, stala nástrojem sňatkové politiky a velkých ambicí svého otce. Již jako tříletá byla poprvé vyslána na výchovu mimo domov a také poprvé zasnoubena, ale ten, koho si měla vzít, zemřel ještě jako dítě a následovaly další zásnuby i další odloučení od domova, avšak ani tyto další plány nedopadly, a Anežka se ve čtrnácti letech vrátila zpět do Prahy. Kdo ví, jaké šrámy na duši jí toto vše způsobilo? A znovu se na scéně objevili nápadníci. Avšak Anežčina touha po svobodě, ale nepřípustnost té doby zůstat jako královská dcera svobodná, dovedla Anežku do bran kláštera. Nebo byla příčina o něco poetičtější a tajemnější? Jeden z pohledů na vás čeká v této knize. Jaké tajemství si mohla střežit mladá dívka? Usedněte s hrnkem něčeho teplého a nechte se unášet podmanivým příběhem.
 
„Tak vzniká láska králů. Láska, která dává celému světu uvěřit, že vše je v pořádku: že muž miluje svou ženu a ona ho ctí, vyživuje a učí jeho sílu pokoře a službě.
To je tvůj úkol, Anežko.
Když svým životem dokážeš toto, tak bude celý tvůj život naplněn jednou velkou službou Bohu.
Pak na konci života budeš moci pohlédnout zpátky a uvidíš za sebou zahradu, která nese sladké ovoce a která těší krásou, v níž bude žít tvé království v míru a řádu.
Proto musíš být dnes krásná, Anežko.
To je cesta královny.“
 
Řekla bych, že autorka dala velkou volnost své fantazii a do knihy vložila spoustu emocí a pocitů. Její styl je velmi neobvyklý a vzletný. Domnívám se, že běžný čtenář historických románů jím bude překvapen. A i když některá vyjádření autorky mi přišla krkolomná, či méně jasná, kniha se čte dobře a je pro čtenáře takovým pohlazením po duši. A to i přesto, že v Anežčině příběhu převládá melancholie a člověk má pocit, že radosti si v životě moc neprožila.
 
Autorka příběh okořenila mystickými prvky, které opět nahrávají pohádkovosti celého díla. Při čtení mě napadaly různé otázky, například: Opravdu mohla být královská dcera vychovávaná v klášterech tolik spjatá s přírodou? Mohla mít tolik volnosti? A některé myšlenky, které Anežku napadaly jako dítě, byly spíše myšlenkami dospělé ženy. Ale pokud na knihu nebudete pohlížet jako na historický román, ale necháte se unášet autorčinou fantazií, pak si čtení užijete jako neskutečný příběh, který se třeba i odehrál, vždyť už je to tak dávno, a svědectví té doby možná zůstalo ukryto mezi řádky legend.
 
„Co když mám v sobě cosi, kvůli čemu mě každý muž buď zavrhne, anebo vyžene?“ Anežka pokračovala v otázkách: „Co když to každý z těch mužů, z těch chlapců, co si mě měli vzít, co když to cítí, a to proto mě každý z nich v tu chvíli, kdy to pochopí, zavrhne? Co když o mém osudu nerozhodují změny politických plánů, ale něco hlubšího, něco, co je ve mně, hluboko, něco, co je příšerné, něco, co je děsivé…“

 
Určité kouzlo a podmanivost dodávají příběhu také ilustrace Petra Nikla. Jedná se o citlivé kresby v šedých tónech, které skvěle dokreslují pocity, jež v nás kniha vyvolává.
 
Knihu bych doporučila všem, kteří si chtějí přečíst příběh dívky viděný očima ženy, kterou od ní dělí několik století, ale napsaný takovým způsobem, jenž ve vás vzbudí emoce, které mohla nejen Anežka, ale i její blízcí prožívat. Rozhodně nečekejte klasický historický román, ale pokud toužíte po pohádkovém příběhu pro dospělé, tak bude tato kniha tou správnou volbou.
 
„Byla vzácným dědictvím jeho země, její duch pronikal časem až ke kořenům královské moudrosti a důstojnosti jeho rodu. Po jejím boku musí stát jen ten nejlepší, jen ten, který to uvidí, i když ona pro to nebude mít jméno, který ji docení a dovolí jí stát se skutečným klenotem Evropy. To jí náleželo.“
 
Děkuji Nakladatelství Jota, že jsem si mohla přečíst tento příběh vycházející z historie a okořeněný autorčinou fantazií. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit zde.

Alžběta a Philip, nelehká cesta k jejich společnému životu (recenze – Budoucí královna – Flora Harding)

„Tak to za války chodí. Nikdo neví, kdy dopadne další bomba, kdy ho zasáhne torpédo, kdy se z mraku vynoří messerschmitt, který ho na místě zastřelí. Proto to člověka horečně žene do společnosti. Vědomí, že každá noc může být poslední, kdy smíte tančit, smát se nad koktejlem nebo se líbat s dívkou vám neusnadní rozumné rozhodnutí odejít včas domů, do postele. Takže tam zůstali dlouho – zarytě tančili, pili a smáli se – a snažili se večer vymáčknout do poslední kapky zábavy.
Byl to úplně jiný svět než na hradě Windsor. Tady v sále Waterloo, nebylo téměř ani známky, jaký chaos a zkáza panují venku.“
 

Zdroj: Chrudimka.cz

Máte rádi citlivé romantické příběhy, které napsal život sám? A co takhle příběh, jehož hlavní aktérkou je velmi vážená osoba, samotná královna Alžběty II., tehdy tedy ještě princezna Alžběta? Pokud chcete nahlédnout pod pokličku jejího života v období, kdy byla velmi mladá, a sledovat její cestu vedoucí před oltář po boku muže, do něhož se zamilovala na první pohled, přečtěte si knihu od Flory Harding Budoucí královna.
 
Příběh začíná těsně pře koncem roku 1943, v době, kdy v Evropě naplno zuří válka, my se však ocitáme v Anglii na královském dvoře, kde mladičká Lilibet s napětím očekává, že se opět setká s Philipem, do něhož se zamilovala již před pár lety. Philip jako důstojník v armádě na vlastní kůži ví, co je to válka, a jelikož je to mladý muž, a tak trochu bouřlivák, když se zrovna neúčastní bojů, nezapomíná si užívat života. Ačkoliv je Alžběta pohledná, není to zrovna dívka, která by ho upoutala na první pohled a možná, že kdyby nebylo plánů Philipova strýce, jak se dostat do přízně s královskou rodinou, Philipa by nenapadlo začít se snažit získat Alžbětinu náklonnost. Kdyby jen tušil, že ona ho miluje již dávno, kdyby jen tušil, jak nesnadná cesta vedoucí k zasnoubení ho čeká, kdyby jen tušil, jak se jeho život změní poté, co Alžbětě navlékne zásnubní prsten… V knize na vás čeká životní příběh tehdy ještě princezny Alžběty a prince Philipa, který vychází ze studia mnoha pramenů, možná, že některé rozhovory proběhly jinak, ale to podstatné, co charakterizuje tyto dva mladé lidi na cestě k jejich lásce vychází ze skutečnosti.
 
„Teď tu ovšem byl samozřejmě Philip.
Doufala, že tu dnes večer bude. S ním se vždycky měla čemu smát. S ním se necítila nudná a odměřená. Když se na ni podíval, celá roztála a přestala být tak upjatá, svaly v obličeji se jí uvolnily do přirozeného úsměvu.“

Celou recenzi najdete na Chrudimka.cz

Životní příběh ztracený v dávných časech (recenze knihy Zdislava z Lemberka – Vnesla světlo do nejtemnějších míst – Hana Whitton)

„Dívku tak půvabnou dosud nespatřil. Pleť měla nazlátlou od jižního slunce, neboť pocházela ze Sicílie, jak vyzvěděl. Jiskrné tmavé oči jí stínily dlouhé řasy a černé vlasy, hebké a lesklé, připomínaly jemné hedvábí. Dozvěděl se rovněž, že mezi dvorními dámami zaujímá jako důvěrnice princezny Kunhuty výjimečné postavení.
Nejraději by jí to vše vypověděl a přiznal se jí k tomu, že ho od první chvíle okouzlila. Nechtěl ji však polekat překotným vyznáním.
Zaváhal na okamžik, potom se vyhoupl do sedla a vyzdvihl Sibylu před sebe na koně.“

 
Historické romány věnované především ženám v české historii autorky Hany Whitton registruji již delší dobu, a to nejen kvůli krásným sladěným obálkám. Konečně se mi do ruky dostala jedna z jejích novinek, a to kniha Zdislava z Lemberka – Vnesla světlo do nejtemnějších míst, kterou bych vám ráda představila.
 
Zdislava z Lemberka, jež byla v roce 1995 svatořečena, zůstává tak trochu v pozadí významnější sv. Anežky České, která ji možná inspirovala v duchovní činnosti a v zakládání klášterů a špitálů, a ačkoliv se o jejím životě moc neví, její postava inspirovala již nejednoho autora v jeho tvorbě.
 
Možná stejně jako já budete překvapeni, až knihu otevřete, a budete na prvních stránkách číst o jisté Sibyle Sicilské a přemýšlet, kdy se na scéně objeví Zdislava, o které by kniha dle anotace měla být. Pokud jste stejně jako já neznalí historie jejího rodu, tak také nebudete tušit, že to autorka vzala pěkně zgruntu a první kapitoly věnovala Zdislavině matce, která jako mladá dívka přišla na přemyslovský dvůr jako dvorní dáma budoucí královny Kunhuty. Již tehdy byla Sibyla zasnoubená, a jak to již bývá, tak za někoho, koho jí vybrali rodiče a koho nemilovala a na královském dvoře jí osud do cesty přivede Přibyslava z Křižanova a řízením osudu se právě oni dva stanou rodiči budoucí Zdislavy z Lemberka. Avšak cesta to nebude jednoduchá. Nechte se překvapit, kdo jejich štěstí bude házet pomyslné klacky pod nohy.
 
„Užasla však, když světlo louče plápolající na sloupku u dveří ozářilo tvář zachránce, s nímž se matka právě loučila.
Byl to mladý muž, jistě ani ne dvacetiletý, s kaštanovými vlasy spadajícími na ramena. V jednu chvíli pohlédl k oknu, jako by vycítil, že ho někdo pozoruje, a zář louče mu přitom ještě zvýraznila přitažlivé rysy – vysoké čelo, orlí nos a pevnou bradu rozdělenou důlkem, svědčící o ráznosti a rozhodnosti. Pod velkýma tmavýma očima se mu rýsovaly temné kruhy z únavy a nevyspání a hezky tvarované rty mu nyní zvlnil úsměv.
Třeba mě zahlédl, napadlo Zdislavu. A tak raději rychle ustoupila od okna.“

Celou recenzi najdete na Chrudimka.cz

Žena v čele sabotážní akce před dnem D (recenze knihy Kavky - Ken Follett)

„Dosud si nemyslel, že by hnutí odporu bylo schopné tak dobře naplánovat a uváženě provést útok. Podle toho, co zjistil v posledních několika měsících, se domníval, že jejich útoky se omezují jen na bleskové výpady, po kterých se ihned stáhnou. Tentokrát je však poprvé viděl v akci. Měli spoustu zbraní a zřejmě netrpěli nedostatkem munice – na rozdíl od německé armády! Nejhorší na tom všem bylo, že byli odvážní.“

Bude to již skoro rok, co jsem četla svoji první knihu od Kena Folletta, Muž s podivnou minulostí (recenze), a již tehdy jsem věděla, že u jedné jeho knihy nezůstane. Rok se s rokem sešel a mně se do ruky dostalo opětovné vydání jeho historického špionážního thrilleru Kavky, který mě naprosto pohltil. Ačkoliv jeho čtenářsky nejúspěšnější knihy ještě čekají v mé knihovničce na přečtení, jsem ráda, že jsem se ještě před nimi dostala právě k této knize.

Agentka Felicity Clairetová alias Flick je jednou z nejúspěšnějších agentek v britské SOE, tato organizace se specializovala na zpravodajské a sabotážní činnosti na územích obsazených nepřítelem. Flick je mladá, inteligentní žena, která umí používat svůj „čich“ v problémových situacích, což jí umožnilo již několikrát vyváznout z nebezpečí. Den vylodění spojeneckých vojsk se blíží, tlak na sabotážní činnost hnutí odporu je tedy značný a Flick spolu s dalšími členy dostala důležitý úkol, vyřadit z provozu nejdůležitější telefonní ústřednu na území Francie, která je spojením mezi německými vojáky a jejich velením v Berlíně. Bohužel akce končí nezdarem, pro Flick to znamená velký otřes, a to i v soukromém životě. Avšak Felicity je silná žena, která vymyslí nový plán, který je však mnohem nebezpečnější a velmi riskantní a na jeho zorganizování má pouhých pár dní, protože pak už bude pozdě…

„Matka vypadala sklíčeně. „Takže se vracíš.“

„O tom nemůžu mluvit.“

„Copak jsi toho neudělala už dost?“

„Ještě jsme válku nevyhráli, takže ne, myslím, že jsem toho ještě neudělala dost.“

Celou recenzi najdete na Chrudimka.cz

Sonda do života Čechů v New Yorku (recenze knihy Český New York – Martin Nekola)

„Jakmile jsem se před pár lety naplno začal coby historik a politolog věnovat Čechům ve světě, psát články, knihy, přednášet a popularizovat stále poněkud opomíjené téma širší veřejnosti, měl jsem jasno. Napíši knihu jen o českém New Yorku. Nikoliv však příliš odbornou, nezáživnou studii, ale sondu do života našich lidí za uplynulá dvě staletí, po které sáhne i dosud neznalý čtenář – a třeba se nechá inspirovat i k výletu přes Atlantik. Výsledek několikaleté práce a shromažďování materiálů držíte v rukou.“
 

Zdroj: Chrudimka.cz

Kniha Český New York mě upoutala svojí obálkou, na níž je fotografie rodiny, která je k nám sice zády, ale lze z ní vycítit naději, s níž hledí na sochu Svobody. Jako člověka, který má rád historii, mě zaujalo samotné téma knihy, protože ve škole se v hodinách dějepisu sice doslechneme o odchodech Čechů do zahraničí v různých dobách a z různých důvodů, ale jsou to spíše jen takové zmínky. Díky této knize si můžeme udělat lepší představu o tom, co na Čechy v Americe čekalo, jak tam žili, a také že odchod za oceán neznamenal, že na svou vlast zanevřeli, či na ni dokonce zapomněli.
 
V úvodu knihy se dozvíme, co autora vedlo k tomu, že se o téma českých emigrantů v New Yorku začal zajímat. Dále následují jednotlivé kapitoly, které jsou takovým průřezem historií, ale i jednotlivých oblastí života migrantů. Od prvního Čecha, který se v Americe usadil, přes další migrační vlny, které způsobila především politická, ale i ekonomická situace v českých zemích. Víte, čím se Češi v Americe živili? Kde se v New Yorku usadili? Jak se bavili? Jak se snažili udržet si českou kulturu? Jaké budovy nechali postavit? Jak se za válek či v období komunismu snažili pomoci svým krajanům, kteří přišli do Nového světa, ale i těm, co zůstali ve své vlasti? Kniha vám umožní nahlédnout do nejrůznějších aspektů života Čechů v New Yorku a dozvíte se mnoho zajímavých informací, o nichž jste nejspíš neměli ani tušení.
 
„Obecně měli Češi, v porovnání s jinými skupinami imigrantů, dobrou pověst. Byli čistotní, gramotní, nevyvolávali zbytečné konflikty, míra kriminality mezi nimi byla poměrně nízká, k vraždám a násilným trestným činům docházelo jen velmi sporadicky. Nejčastěji policie řešila případy krádeží. Češi byli vnímáni jako upřímní lidé, občas postrádající umění taktu a diplomacie. Nezdráhali se zkrátka do očí říci, co si opravdu myslí.“

Celou recenzi najdete na Chrudimka.cz

Zbraň působící zkázu (recenze knihy Černý oheň z Byzance – Dirk Husemann)

„Westminsterskou katedrálou vanul studený vítr. Starý chrámový varhaník si mnul ruce zkroucené pakostnicí. Dosud se mu nepodařilo pochopit, proč se kostely musí stavět průčelím k východu. Odtud sice dopadaly do svatostánku sluneční paprsky, ale s nimi vanul i východní vítr, který přinášel ledový chlad. Z této světové strany také občas přišlo neštěstí.“

Zdroj: Chrudimka.cz

 
Dirk Husemann se po přečtení jeho knih Slon pro Karla Velikého a Ledoví piráti (recenze) zařadil mezi mé oblíbené autory, proto jsem si nemohla nechat ujít jeho novinku Černý oheň z Byzance. Tentokrát nás autor zavede na samý sklon 16. století. V Anglii vládne Alžběta I., pro niž Thomas Dallam sestrojil samočinně hrající varhany. Bohužel se však vůči královně dopustí prohřešku, z toho důvodu je nakonec vybrán, aby samočinné varhany spolu s dalšími vyslanci dopravil sultánovi Mehmedovi III. do Istanbulu jako dar, který by ho měl přesvědčit, aby se postavil na stranu Anglie v boji proti Španělům. To však ještě Dallam netuší, co je hlavním poselstvím výpravy.
 
Co je onen tajemný černý oheň? Podaří se Dallamovi vypátrat starodávnou recepturu, která je již roky zapomenuta? Co za dobrodružství ho na palubě královské fregaty nesoucí název Hector a následně v samotném Istanbulu čeká? Dirk Husemann dokáže psát tak, že se od čtení nebudete chtít odtrhnout.
 

„Vypadá to,“ poznamenal, „že ta plavba je pro královnu velmi důležitá. Pro mě jsou zase důležité ty varhany. A pro nás oba je důležitý náš život. To jsou tři důvody, které mluví pro to, abychom si vybrali bezpečnější loď.“

Celou recenzi najdete na Chrudimka.cz

Tajemství pohřbené v močálech (recenze knihy Cesty rytířů – František Niedl)

 Cesty rytířů, autor František Niedl, vydalo Nakladatelství MOBA, Brno 2020, 283 stran

„Musíš mít svou ženu velmi rád. Je prý krásná.“
„To ano.“
„Krásnější než já?“
„Vzdávám se.“ Wolfram zvedl ruce. „Ve slovním duelu jsi zvítězila, protože na tvoji otázku není odpověď. Protože když odpovím kladně, urazím tebe. A když záporně, zpronevěřím se citům ke své ženě.“

Po dočtení sedmého dílu série Rytíři z Vřesova, Já, rytíř, jsem se hned pustila do čtení osmého a zřejmě i závěrečného dílu celé série, Cesty rytířů. Pokud je to opravdu poslední díl, tak autor František Niedl zakončil celou sérii bravurně. Ačkoliv to, co si v závěrečném díle přichystal pro Wolframa, mu jen tak neodpustím, i slza mi ukápla, a to u knih obvykle nebrečím. Ale kdo ví, pro pokračování si totiž autor nechal otevřená zadní vrátka.
 
Jak víme z předchozího dílu, v českých zemích byl nastolen zemský mír, avšak ani v době míru není zaručeno, že nebude prolita krev nevinných. Wolfram od krále dostává za úkol poklidnou cestou převzít správu měst, které králi prodala Eliška Rejčka. Wolfram se tedy opět vydává na cesty, tentokrát do Severovýchodních Čech. Jeho šťastná hvězda stoupá vzhůru, ale jak víme, po vzestupu často přichází pád, a ten Wolframův bude opravdu bolet. Komu je trnem v oku Wolframova přízeň u krále? Co podlého si na něj jeho „protivníci“ připravili? Pokud jste zvědaví, jak to dopadne, když rozhněváte jednoho z největších rytířů, je na čase přečíst si tuto knihu.
 
„Wolfram nikdy nehromadil majetky, ovšem kromě válečné kořisti, kterou považoval za poctivě získané prostředky. Po úřadech netoužil. Znal mnoho těch, kteří se celý život hnali za nějakou chimérou, ale nikdy ji nezískali. Měl pocit, jako by tímto aktem bylo vypuštěno zlo. Neuchopitelné, neznámé. Byl by raději, kdyby král tyto dveře neotevíral.“
 
V době zemského míru se nevedou války, neprobíhají žádné bitvy, ale přesto intriky a pletichy nejsou zastaveny, a hledají si svoje cesty, jak zasáhnout, když je pro vás někdo trnem v oku. Rytířskost jde stranou, když proti vám nestojí rytíři.
 
Velký prostor v knize dostává Wolfram a také král Jan. Beneš je tentokrát spíše v pozadí. Král Jan se chytí do osidel Jindřicha z Lipé a dokonce zapudí svoji manželku královnu Elišku a z obavy spiknutí neváhá uvěznit následníka trůnu, čtyřletého Václava. Jak jsem řekla již v úvodu, osud, který si autor připravil pro Wolframa, byl pro mě nečekaný, ale díky tomu kniha dostala spád a napětí, a ačkoliv v knize neproběhne ani jedna velká bitva v pravém slova smyslu, je příběh strhující.
 
„Porazila jsi mě,“ Wolfram tu přetahovanou vzdal.
„A beze zbraně,“ škádlila ho Eleanora.
„A to ne. Ty víš, že tomu tak není. Jsi ozbrojená, velmi dobře ozbrojená, a ty to víš. Máš zbraně, proti kterým nejde bojovat. Jediné, co můžu, je tě milovat.“
 
Moc mě potěšilo, že v knize figuruje město, v němž jsem vyrůstala, a to Chrudim, i když chrudimský rychtář mi moc velkou radost neudělal, ale utěšuji se tím, že v tomto případě to je pouze beletristická fikce.
 
Obálka je opět velmi povedená a zachovává jednotný styl celé série. Stejně tak jako předchozí díly, ani Cesty rytířů neztratily na kvalitě a jsou pro mě pomyslnou třešničkou na dortu.
 
Mrzí mě, že je tato kniha již nejspíš poslední, ale zas jsem toho názoru, že je lepší sérii ukončit včas, než ztratí na čtivosti a začne čtenáři připadat, že už se autor začíná opakovat a jen příběh uměle natahuje. I když moc ráda bych sledovala osudy hlavních hrdinů dál, protože mi tak nějak přirostli k srdci. Budu doufat, že se panu Niedlovi povede vdechnout život nějaké další skvělé historické sérii. Tahle opravdu stála zato.
 
„A nepřátelé se blížili. Opojeni svým úspěchem, svojí převahou. Byli přesvědčeni, že prchající se už smířili se svým osudem. Možná příliš unaveni, možná že dál za nimi je krajina, kterou se už nedá projet.“
 
Nejen Cesty rytířů, ale celou sérii Rytíři z Vřesova doporučuji všem milovníkům historických románů, nechybí v nich nic, co dobrý román potřebuje.
 
Moje hodnocení je 99 %.
 
Děkuji knihkupectví Megaknihy.cz, že jsem se mohla opět setkat se svými oblíbenými hrdiny. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji objednat zde.

Taktizování a intriky (recenze knihy Já, rytíř – František Niedl)

 Já, rytíř, autor František Niedl, vydalo Nakladatelství MOBA, Brno 2020, 292 stran

„Mlžnou krajinou projíždělo mezi lesy na třicet jízdních. Víc si jich nemohl Wolfram dovolit z Ojvína odvést, aby neohrozil jeho obranu. Jistě, mohl by jich vzít ještě o tucet víc a i tak by zůstal Ojvín ještě bezpečný. Ale toho nebylo třeba. To, co hodlal učinit, vyžadovalo více důvtipu než mečů.“

 
Rytíři z Vřesova již posedmé, vždy se nemohu dočkat, než vyjde pokračování, tentokrát jsem se také velmi těšila, jelikož předchozí díl Pach krve, byl opravdu strhující a plný nečekaných zvratů. Kniha Já, rytíř sice vyšla již vloni na jaře, ale já se k ní nakonec dostala až nyní, alespoň nebudu muset čekat na pokračování, jelikož osmý díl Cesty rytířů je již také v prodeji.
 
Kniha začíná smutnou a bolestnou událostí pro Petra z Rožumberka a Beneš je opět povolán do jeho služeb a znovu se musí opustit svůj hrad, a především svoji milovanou Gabrielu. Jan Lucemburský se navrací do svého rozervaného království po bok královny Elišky, která se tentokrát snaží zasahovat do jeho jednání a rozhodování. S návratem krále je povolán do jeho služeb také Wolfram Katzinger z Olšové a na Ojvíně. Mezi králem a šlechtou stále bují šarvátky, ale dojde i k jedné menší bitvě, kde Beneš může poprvé vyzkoušet výsledek svého úsilí při výcviku koní k boji. Jak vše dopadne? Dostane konečně král odbojnou šlechtu pod kontrolu? A jak si povedou naši hrdinové, které jsme si již velmi oblíbili? Tato kniha jistě zpříjemní nejeden večer.
 
„Král se podíval na Čeňka a viděl, že má v očích slzy. Když se jejich pohledy setkaly, král pokrčil rameny, jako by chtěl říct: Dal jsem ti čas na to, abys utekl. Pak vydal rozkaz, aby první dvě řady vyrazily do útoku. Země se chvěla pod kopyty dvou set rytířů.“
 
Autor pro nás sepsal díl, v němž se to tentokrát nehemží velkými střety, ale spíše vsadil na drobnější potyčky, a především intriky a také taktizování. Celkově kniha vyznívá spíše klidnějším dojmem, především při srovnání s předchozím dílem, ale klid je jen zdánlivý. V tomto díle můžeme sledovat cestu k dohodě mezi králem a šlechtou, která však není snadná.
 
Opět sledujeme několik dějových linií, jedna je věnována králi, jedna Benešovi a třetí Wolframovi, tyto linie se střídají po kapitolách, ale dochází i k jejich prolínání, když se některé z těchto postav anebo všichni tři střetnou. Autor neopomene připomenout některé podstatné události z minulosti Beneše, Wolframa, ale i třeba Benešova bratra Čeňka.
 
„Jako by chtěl říct: Zde jsem, já, rytíř! A čekám na vás. Vždyť jsem ho sám, někdy před rokem, na rytíře pasoval,“ král se podíval na Čeňka, jestli dostatečně chápe jeho předvídavost. „Ale nakonec nám předvedl, že není jenom tupý rytíř zakutý do železa. V té chvíli už musel mít promyšlený ten ďábelský únik. A možná, že toho koně si přivedl ze samotného pekla.“
 
Benešovi se podařilo již výcvik několika koní dotáhnout do konce a je tedy rozhodnut s koňmi vyrazit na trh, ale to by nebyl Beneš, aby se mu před samotným prodejem nepodařilo neúmyslně udělat takovou „reklamu“, že se o ně doslova strhne mela. Nechte se překvapit.
 
Kniha je velmi čtivá, pan Niedl je skvělý vypravěč, který své vyprávění neopomene okořenit špetkou humoru především v podání Wolframa, který je svými humornými poznámkami známý již z dřívějších dílů.
 
Ačkoliv v knize není takové napětí jako v těch předchozích, nemůžeme říct, že by se nic nedělo a že příběh neplyne dál. Autor nám ukáže, jak disciplína a spořádanost při boji může zachránit nejeden život, o tom nás přesvědčí Beneš, ale také, jak je důležité umět předvídat a mít takzvaně pod čepicí, což skvěle ovládá Wolfram. S touto knihou se rozhodně nudit nebudete.
 
„Jezdci je začali v širokém půlkruhu obstupovat a Wolfram měl najednou velmi intenzivní pocit, že nastala ta chvíle, kdy dochází k prolínání světů a různých časů. Cítil, že tento okamžik může být pro něj velmi významný, že to, co bude následovat poté, může jít úplně jiným směrem a možná, že už potom také nemusí být vůbec nic.“
 
Doporučuji všem, kteří mají rádi historické romány, které jsou čtivé a nikoliv suchopárné. Pokud jste si tuto sérii oblíbili tak jako já, jistě vás není potřeba ke čtení jejího pokračování nikterak pobízet.
 
Moje hodnocení je 95 %.
 
Děkuji nakladatelství MOBA, že vydává takovéto skvělé série, jdu se hned začíst do jejího pokračování, tedy do knihy Cesty rytířů. Pokud vás kniha Já, rytíř zaujala, můžete si ji koupit zde.

Najdi Elizu (recenze knihy Elizino tajemství – Dominik W. Rettinger)

 „Vyrazit v té době do Polska bylo samozřejmě riskantní, ale považovala jsem se za francouzskou občanku, a navíc jsem se hodně změnila. Podobnost s hledanou Polkou by tak byla čistě náhodná. Nejhorší chyby ovšem děláme, kdy si myslíme, že jsme v bezpečí a šťastní.“

Zdroj: Chrudimka.cz

 
Před měsícem jsem v jedné z recenzí psala, že knihy s tematikou koncentračních táborů primárně nevyhledávám, a už jsem zase porušila svoje „pravidlo“ a to proto, že mě opět zaujala anotace, která slibuje zas jiný pohled na zvěrstva, která nacisté páchali. Tentokrát se přeneseme do Osvětimi, kde můžeme nahlédnout na život vězenkyň v táboře z pohledu poloviční Židovky poslané do koncentračního tábora za podvody, nikoliv z důvodu židovství. Kniha je zajímavá a odlišná od knih s podobnou tematikou především tím, že nás seznámí se životem v táborovém nevěstinci.
 
Příběh začíná v současnosti, Anna, matka bývalého nacisty, kterého po letech čeká proces za spáchané zločiny na Židech, se vydala do Izraele, aby našla Elizu, která může jejího syna zachránit. Anna se setká s její dcerou, která jí předá matčin deník, který začíná v roce 1939, kdy Eliza společně se svým přítelem podvádí bohaté muže, které vydírají a za jejich peníze pak žijí bohémský život. Jednou se jim však jejich počínání vymstí a Eliza s Karlem jsou rozděleni. Eliza začne nový život, ale ani ten nemá šťastný konec a řízením osudu se nakonec mladá žena ocitá v koncentračním táboře jako politická vězeňkyně. A nyní začíná peklo na zemi, Eliza se snaží přežít, tak jako již mnohokrát ve svém životě, seznamuje se s mladou krásnou Magdalenou a vytuší, že pokud si ji vezme pod ochranu, bude i ona v bezpečí. Nakonec se obě ženy dostanou do táborového nevěstince, kde panují lepší podmínky k přežití a možná i šance dostat se na svobodu. Jenže to by Elizu nesměla dohnat její minulost. Co všechno musely vězeňkyně v koncentračním táboře vytrpět? Jaká tam panovala pravidla? Dostane se Eliza na svobodu? Kniha o otřesném životě nebo spíš přežívání v táboře v Osvětimi, ale také o lásce a lidské pomoci.
 
„Nevěděla jsem, že zima může způsobovat takovou bolest, tak mučit. Proniká do nitra těla a do mozku jako hlad, ochromuje vůli. To už není moje tělo, to už nejsem já. Celá strnulá se třesu a cítím divnou fascinaci, apel je přehlídkou absurdity, tady a teď končí lidství.“

Celou recenzi najdete na portálu Chrudimka.cz

Prohibice, gangsteři, láska (recenze knihy Dáma Měsíčního svitu – Rainer M, Schröder)

„Mallory vychovávali je skromnosti, ale teď se nedokázala ubránit hrdému úsměvu. Letmo ji přeběhl po tváři a zase zmizel. Protože tolik vychvalovaná… ano, přesně vzato jedinečná kvalita whiskey z jejich pálenice, dobře ukryté nahoře v rokli Stone Ridge Mountain, byla především její zásluha – a přirozeně také dědečka Carla.“

Zdroj: Chrudimka.cz

Píšou se dvacátá léta 20. století, v Americe panuje prohibice a na ulici si nejste jistí, že se nedostanete do přestřelky gangsterů, kteří mají pod palcem nelegální obchody.
 
Mallory je devatenáct let, žije na farmě s otcem a mladším bratrem Robertem. Na farmě pěstují tabák, ale aby se uživili, mají v kopcích nad farmou ukrytou nelegální pálenici a pálí ten nejlepší alkohol v celém franklinském okrese. Jednoho dne, dojde k nastolení nového pořádku mezi gangstery, a tak nový kápo chce zavést nové podmínky, za nichž bude odebírat nelegální alkohol, bohužel otec Mallory nesouhlasí, což má nedozírné následky pro celou jejich rodinu.
 
Co se stane, když směr vašeho života začnou určovat gangsteři? Jaký vliv na nás mohou mít cizí lidé? Jak je snadné někoho zmanipulovat? Co když se stanete oblíbencem gangsterského kápa? Jaké překážky dokáže překonat láska? Může Mallory navzdory všem okolnostem být šťastná? Tahle kniha se krásně hodí na dlouhé zimní večery, rozhodně vás nenechá klidnými.

Celou recenzi najdete na portálu Chrudimka.cz

Zemřít jako rytíř (recenze knihy Boj slepého krále – Jaromír Jindra)

„Už dávno se do Čech žádný nepřítel neodvážil, vlastně po celou dobu, co je králem Jan Lucemburský. Je to zvláštní a pro mnohé i nepochopitelné, že země, jejíž panovník se toulá po nejrůznějších bojištích Evropy nebo usedá u bohatě prostřených stolů vladařů velkých i malých, prožívá snad nejdelší období míru.“
 

Zdroj: Chrudimka.cz

Boj slepého krále je čtvrtou knihou ze série Sny umírají s králi. Jedná se o historickou sérii věnovanou období nástupu Lucemburků na český trůn a jejich vlády. Autorem je českobudějovický rodák Jaromír Jindra, který se psaní beletrie začal naplno věnovat v posledních několika letech. Již jako chlapec psal povídky a po studiu pracoval jako redaktor krajského deníku a zároveň publikoval odbornou literaturu z oblasti filumenie, která je jeho velkým koníčkem, a této činnosti se věnuje dosud. Jaromír Jindra nepíše jen pro dospělé, ale napsal i knihu pro děti, a to Příhody Myšáka Myšulína z Myšova (recenze).
 
Jan Lucemburský stále více a více ztrácí zrak, zdá se, že mu lékaři nedovedou pomoci, jeho naděje se upíná k francouzským lékařům. Při cestě do Francie se s doprovodem zastaví na hradě Vildštejn, který za dobré služby věnoval Matouši Rozoumkovi, kterého známe již z předchozích knih. Ve Francii se Jan setkává se svým synem Karlem, je zajímavé sledovat jejich vztah, kdy Jan se cítí synem ohrožen a zároveň by mu chtěl zajistit postavení, které upevní jeho moc do budoucna. V knize se odvíjejí dvě dějové linie, jedna je věnována právě Janu Lucemburskému a ve druhé sledujeme osudy Matouše Rozoumka a životy „obyčejných“ lidí na hradě Vildštejn. Tyto dvě linky se v příběhu několikrát protnou, a tak se spolu s Janem Lucemburským a jeho synem Karlem vydáváme do bitvy u Crécy, kam ho následuje i Matouš Rozoumek. Pokud jste nechyběli v hodinách dějepisu, tak jistě víte, jak bitva dopadla, a co znamenala nejen pro české země. A co Matouš Rozoumek? Vrátí se z bitvy?
 
„Ve stejné chvíli se mu prodrala na povrch mysli myšlenka jiná, pod kterou se jeho osobní tragédie stávala zcela nicotnou: Co bude s jeho Českým královstvím? Jakou váhu může mít země, které vládne slepý král? Vrhnou se na ni všichni sousedé a každý si z ní urve, co se dá…“

Celou recenzi najdete na portálu Chrudimka.cz

Utajené přešlapy v naší historii (Přísně tajné skandály – Jaroslav V. Mareš)

Přísně tajné skandály, autor Jaroslav V. Mareš, vydalo Nakladatelství Epocha, Praha 2019, 360 stran

„Když se přihodí nějaká ostuda, aktéři se s ní obvykle moc nešíří. Když se stane skandál, aktéři se ho snaží ututlat stůj co stůj. V mnoha případech se to i podaří. Zamést veškeré stopy je ale velmi těžké. A tak je naše historie plná příběhů, které jsme neměli znát. Stejně tak jsou naše archivy plné stop, jež aspoň některé z těchto příběhů mohou pomoci vynést na světlo.“

Máte rádi poodhalování tajemství událostí v naší historii, které měly zůstat skryty? Zajímáte se o ne příliš známé příběhy naší minulosti? Pak tato kniha vám odkryje čtrnáct takových případů. Možná, že jste o některých již slyšeli, ale myslím, že jich bude více, co nebudete znát.

Jaroslav V. Mareš redaktor a publicista, který působil v České televizi a v roce 2005 za cyklus reportáží pro pořad Reportéři ČT dostal ocenění v kategorii publicistika na mezinárodním festivalu Ekofilm. V roce 2014 se stal členem reportérského týmu pořadu Očima Josefa Klímy, v jeho týmu setrvává i nadále. Je autorem velmi úspěšného badatelského pořadu TaJeMno. Do světa literatury vstoupil v loňském roce knihou Největší záhady kriminalistiky.

Při své práci autor narazil na několik příběhů z české historie, které ho zaujaly natolik, že se rozhodl jim přijít na kloub, a o nich si můžete přečíst právě v této knize. Že jste nikdy neslyšeli o bestii z Karlštejna, která byla českou předchůdkyní hraběnky Báthory anebo o falešných filmařích v Čachticích? Že vám nic neříká upírská hysterie v Českém Krumlově? Možná že jste ale slyšeli o Harry Jelínkovi, který prodal Karlštejn, anebo o chlebíčkové aféře či neštěstí v podniku Chemopharma v Ústí nad Labem. A co tají zaměstnanci muzea o exhumaci ostatků Bedřicha Smetany? Čeká na vás čtrnáct případů, které vzbudí vaši pozornost.

Přiznám se, že jsem na střední škole maturovala z dějepisu, takže mi historie není až tak cizí, ale kromě chlebíčkové aféry jsem o ostatních událostech neměla ani tušení.

„Dítko z protekční rodiny. Mizerný student. Podvodník a hochštapler. Jeden z nejzákeřnějších kolaborantů, udavač a spolutvůrce pronásledování Židů. Hoteliér a pašerák. Agent hned několika tajných služeb. Uznávaný malíř a ctihodný občan. To všechno byl Harry Jelínek. Za svůj život stačil prožít hned několik osudů. Od ctihodného muže až po nejhoršího zmetka.“

Zaujal mě příběh Harryho Jelínka, přestřelka v Hazlově, kde na sebe stříleli tajní a příslušníci SNB, tajemný výbuch v Jičíně, ale i neštěstí v podniku Chemopharma v Ústí nad Labem a také osud Ferdinanda II., který se oženil s neurozenou ženou.

V knize naleznete řadu překvapivých informací, autor nás seznamuje se svým bádáním, kdy se odpovědi snaží zjistit u pamětníků nebo jejich příbuzných, ale i u odborníků na slovo vzatých - historiků a pracovníků ústavů. Bohužel někdy vyvstávají další a další otázky, na které se nejspíš již nikdy nepodaří odpovědět.

Kniha Přísně tajné skandály ve mně znovu probudila zájem o naši historii, která nám měla zůstat skryta. Přivedla mě k zamyšlení, kolik dalších takových případů by se v naší historii našlo a kolik toho ukrývají naše archivy a kolik toho časem vyplave ještě napovrch.

Kniha je graficky skvěle zpracovaná, příběhy jsou doplněny fotografiemi a obrazovým materiálem, ale i ofocenými výňatky dokumentů z archivů a výpovědi historiků, nadšených badatelů a pamětníků jsou v textu odlišeny. Autor se snaží dopátrat k primárním zdrojům a informace ověřovat na více místech, pokud je to možné.

Jediné, s čím jsem měla při čtení trochu problém, je řazení příběhů. Nepodařilo se mi odhalit klíč, podle kterých autor jednotlivé kapitoly uspořádal. Bylo by pro mne příjemnější, kdyby byly případy řazeny chronologicky.

Knihu doporučuji všem historickým nadšencům, ale i všem čtenářům, kteří si chtějí rozšířit obzory. Kniha je napsána srozumitelně a rozhodně čtivě.

Moje hodnocení je 95 %.

Jsem ráda, že jsem mohla nahlédnout do naší minulosti, rozhodně je, o čem přemýšlet. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.