Zobrazují se příspěvky se štítkempovídky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempovídky. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 18. července 2021

Každý konec je něčeho začátek (recenze knihy Akord a jiskry - Martin Patřičný)

„Nejzajímavější jsou vždycky doby přechodů. Ten přechod ve společnosti, než se poměry znovu upraví a na nějakou dobu stabilizují. Doba přechodu – staré ještě úplně neminulo a nové nenastalo a tak se to všelijak mele a prase aby se v tom vyznalo.“




Je pravda, že povídky moc často nečtu, ale když se mi náhodou nějaké dostanou do ruky, přečtu si je vždy s chutí a poté si říkám, že bych je možná měla vyhledávat častěji. Přece jen s malými dětmi není tolik času na čtení, ale na kratší povídku se čas skoro vždy najde, a vám pak nemusí být líto, že jste byli vyrušeni v půlce knihy a stále nevíte, jak to dopadne. Proto, když se mi naskytla příležitost přečíst si novinku Martina Patřičného Akord a jiskry, jež je souborem povídek, neváhala jsem.

Martin Patřičný není jen spisovatel, ale je to především výtvarník, který miluje dřevo a vytváří z něho umělecká díla. Svoji zálibu propojil i s touto povídkovou knihou, jejíž obálku zdobí jeho dílo „Kočičí oči“ a uvnitř knihy najdeme řadu dalších fotografií autorových produkcí ze dřeva, jež doplňují jednotlivé povídky.

„Možná proto, že konečně začali oba věřit v důležitost, význam svého životního setkání… v jeho jedinečnost. A kompromisy začali brát jako radost, ne nutnost.“






neděle 28. února 2021

Četnické humoresky z Písku (recenze knihy Četnická pátračka versus galerka – Ladislav Beran)

Četnická pátračka versus galerka, autor Ladislav Beran, vydalo Nakladatelství MOBA, Brno 2021, 357 stran

„Ke konci srpna došlo v Písku k závažné události, která zahýbala nejen městem nad Otavou, ale i celou republikou. Aby ne, když byla v Písku zaznamenána dosud největší travičská aféra v českém hotelnictví. Přitom to nebyla žádná novinářská kachna.“



Píseckého autora a emeritního komisaře kriminální služby Ladislava Berana milovníci detektivního žánru zřejmě již dobře znají, jelikož má na kontě již několik úspěšných knih, které vycházejí u Nakladatelství MOBA v edici Původní české detektivky. Povídkový soubor Četnická pátračka versus galerka vyšel jako 333. svazek této kultovní edice a myslím, že tato kniha si takto symbolické číslo zaslouží. Bylo to moje první setkání s autorem a rozhodně ne poslední, mám v plánu se opět vydat prostřednictvím jeho dalších knih věnovaných písecké četnické pátračce do období první republiky, sice ani tehdy nebyl svět bez lumpů, ale vše bylo obestřeno jistou noblesou.
 
Na stránkách knihy se seznámíme s nadporučíkem Votrubou, který celé pátračce šéfuje, se štábním strážmistrem Hřebejkem, kterému bez povšimnutí neujde žádná pěkná ženská, se štábním strážmistrem Kubíkem a dalšími, kteří odkrývají závažnější, či méně závažné zločiny. Občas jsou přivedeni na falešnou stopu, ale většinou si dokáží poradit a pachatele odhalit. Co se stalo v hotelu Gabriel, že o tom psal celorepublikový tisk? A co když se terčem zločinu stane samotný krajský soud a zmizí zimník jednoho ze soudců? A co když na pátračku dorazí stížnost na samotného strážmistra Hřebejka? A jak strážmistrům zamotá hlavu hrobník Florián, když si pustí pusu na špacír? Čeká na vás osmnáct povídek, které vás zavedou do období první republiky, kdy si lidé četníků vážili.
 
„Pánové, na vás tu čekám. Zatkněte mě, protože tu strašnou ostudu stejně dlouho nepřežiju. Volají mi sem snad všechny noviny, co v republice existujou a vypadá to, že si na účet mýho podniku chtějí páni novináři v okurkový sezoně zvýšit náklad. Přitom pro mě je to, pánové, brutální zločinnost a ďábelsky promyšlená zlomyslnost.“
 
Mám ráda filmové Četnické humoresky a z toho důvodu jsem se rozhodla i pro tuto knihu a musím přiznat, že si umím představit, že by podle ní vznikly filmové Písecké četnické humoresky a myslím, že by slavily stejný úspěch jako ty z pátračky v Brně. Autor píše velmi čtivě, odlehčeně, často s humorem. Z povídek na nás dýchá atmosféra doby. Skvěle vykresluje i postavy strážníků, a především postava strážmistra Hřebejka do povídek vnáší lehkou erotiku.
 
Knihu můžete přečíst na jeden zátah, anebo si můžete dávkovat povídky podle chuti, a to i na přeskáčku, protože jsou provázané pouze postavami strážmistrů, ale jinak se jedná o oddělené případy.
 
„Ani byste to, pane kolego, neuhod. Zastavili se v Klatovech a vykradli krajskej soud. Slyšíte dobře. Udělali krajskej soud! Ty darebáci vykradli dokonce i kancelář mýho kolegy, mýho dobrýho kamaráda ze studií,“ odmlčel se rozčilený doktor Žlábek na okamžik a v telefonu bylo slyšet hlasité smrkání do kapesníku.“
 
Autor používá dobové výrazy i způsob vyjadřování v tehdejší době, některé výrazy jsem si musela vyhledat, ale jinak jsem s porozuměním textu neměla problémy, a kniha se četla lehce. Je to spíše oddychové čtení a kniha může posloužit jako únik od všedních starostí. Některé případy jsou závažnější, některé budí pousmání. Každý si v knize jistě najde svoji oblíbenou povídku a myslím, že nebude jen jedna.
 
Knihu bych doporučila milovníkům původních českých detektivek a především těm, kteří mají rádi dobu první republiky, kdy se lidé chovali s určitou noblesou, a také galerka měla svá pravidla.
 
„Já vám, Hřebejk, neporadím. Ta děvečka určitě chodila do kostela. A určitě byla i u zpovědi. Zkuste faráře, ten ví leccos. Vám kolikrát stačí naznačit a jste v obraze. Nakonec to, co ona provedla, je přece smrtelnej hřích. Já o něčem takovým vědět, tak mám hergot špatný spaní.“
 
Moje hodnocení je 95 %.
 
Děkuji Nakladatelství MOBA za možnost si v této době přečíst povídky, které byly napsány s takovou lehkostí a okořeněny humorem. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji objednat zde.


pondělí 18. ledna 2021

Originálně propojené osudy (recenze knihy Trojpovídky – kolektiv autorů)

Trojpovídky, kolektiv autorů, vydalo nakladtelství Projekt Hakuma Matata, Praha 2020

„Kurz radikální upřímnosti byl originální vánoční dárek právě od mámy. Chtěla po nás upřímnost? Chtěla. Přesto mi jí bylo trochu líto.“



Zajímá vás, co vznikne, když se dvacet osm zcela neznámých lidí s touhou psát sejde na kurzu tvůrčího psaní vedeného René Nekudou? Mám pro vás odpověď, vznikne neobyčejná, originální a inspirující kniha Trojpovídek, v níž si každý z nás může najít tu svoji srdcovou povídku.

Trojpovídky jsou, jak již sám název napovídá, tvořeny vždy ze třech povídek, z nichž každou napsal jiný autor, ale vzájemně jsou provázané postavami, které v nich vystupují, a dohromady tvoří celek. Těchto trojpovídek v knize najdete dvanáct. Je opravdu zajímavé, jak se autoři každé trojpovídky dokázali „sladit“, ale zároveň si každý zachoval svůj styl a kreativitu. Tato různorodost zajišťuje čtivost, ve čtenáři probouzí zvědavost a při čtení se nebudete nudit.

V antologii najdete směsici nejrůznějších povídek, povídky:
-       co vás chytnou za srdce, pro mě to byla hned první povídka Radikální upřímnost,
-      co vám vyvolají mrazení a husí kůži, pro mě povídka Zoubková víla nebo povídka Holubi,
-       co vám vženou slzy do očí, mně se tak stalo u povídky Hora štěstí.

Zajímavá je i různorodost žánrů, najdete zde povídky ze života, strašidelné povídky hraničící s thrillerem či hororem, povídky dotýkající se detektivního žánru a povídky s nádechem tajemna a mystična a ještě řadu dalších.
 
„Snad se na nic nezapomnělo.“ Papuče mu pleskaly o lino v kuchyni, jak zmateně pobíhal. „Proč jsme to sakra nechávali na poslední chvíli! Já ti říkal, že dnes přijdou dřív, cejtil jsem to!“
„Klid, drahý, všechno jsem to posbírala a uklidila do krabice ve špajzu. Jako vždy.“
 
Chtěli byste být radikálně upřímní? Možná by to ozdravilo vaše vztahy. Co když někdo odhalí váš dvojí život? Pak můžete přijít o vše. Věnujete svým zubům velkou péči? Přečtěte si Zoubkovou vílu. Jak se tři rozdílní lidé mohou postarat o jednoho malého sirotka, kterého navíc vyhráli v tombole? Co když se jedna hříška rozhodne připravit anděla o křídla? Co když zloděj okrade zloděje? Kam až jste schopni zajít, abyste zachránili své dítě? A co když na stará kolena zjistíte, že nejlepší společník je pes? To, a ještě více na vás čeká právě v této knize.
 
Když jsem dostala nabídku si tento neobvyklý soubor povídek přečíst, neváhala jsem. Anotace a to, co mi o antologii prozradila jedna z autorek, mě natolik zlákalo, že jsem se nemohla dočkat, až si všechny povídky přečtu. Některé se mi líbily více, některé méně, ale jako celek tvoří zajímavý soubor, v němž si každý přijde na své. Jelikož na povídkách pracovali různí lidé, je každá z povídek originálem, každý má svůj styl a člověk se nenudí. Při čtení jsem byla neustále ve střehu, aby mi neunikl sebemenší detail důležitý pro celou trojpovídku. Opravdu pomyslně smekám před všemi autory, kteří se dokázali domluvit a vytvořit povídky, které mají hlavu a patu a zároveň působí uceleným dojmem, i když si každý zachovává svůj styl psaní. U některých povídek mi bylo líto, že nejsou delší, člověk by se rád dozvěděl víc, protože i za takovou chvíli si hlavní hrdiny oblíbil.
 
Nedokáži říct, která z povídek byla ta nejlepší, každá má něco do sebe, každá mě o něco obohatila. Mohu říct, že za srdce mě chytla hned první povídka, která je tak trochu vánoční a vyznívá velmi optimisticky. Pak jsou tu povídky, které se vryly do mé mysli a hned tak na ně nezapomenu, jedná se právě o ty děsivé povídky. Nad některými jsem musela více přemýšlet a nebyla jsem si jistá, zda jsem je správně pochopila. Zkrátka každá povídka něčím vyčnívá a něčím zaujme.
 
V neposlední řadě nemohu opominout černobílé ilustrace od tří ilustrátorek, které naleznete na začátku každé trojpovídky, jsou opravdu povedené.
 
„Tak tenhle rok by mohl být velmi zajímavý. Včera jsem se na silvestrovské párty potkala se svými spoluhříškami a vymyslely jsme skvělý projekt pro tento rok. My hříšky se staráme o rovnováhu světa tím, že svádíme lidi ke hříchu. K jakémukoli, protože lidi jsou v podstatě dobráci. Jenže nám tohle naše poslání komplikují andělé.“
 
Trojpovídky bych doporučila všem, kteří mají rádi knižní jednohubky v tom nejlepším slova smyslu, těm, co mají rádi různorodost a všem, kteří jsou zvědaví, co vznikne, když se sejde nesourodá skupina tvůrčích lidí s chutí psát.
 
Moje hodnocení je 95 %.
 
Za příjemné a mnohdy napínavé chvíle strávené nad touto knihou děkuji jedné z autorek – Karin Novotné. Pokud vás Trojpovídky zaujaly, můžete si je koupit třeba zde.
 
Pokud se chcete dozvědět více o samotném projektu, navštivte blog Reného Nekudy, zde.
 
A pokud vás zajímá pohled na Trojpovídky a dojmy z kurzu tvůrčího psaní přímo jedné z autorek, najdete ho na jejím blogu, zde.

úterý 22. října 2019

Strážce lesa (recenze knihy Bordeří povídačky 2 – Pavel Mondschein)

Bordeří povídačky 2, autor Pavel Mondschein, vydal Pavel Mondschein, Praha, 2019, 208 stran


„A nezdálo se ti to náhodou? Představivost máš živější než mraveniště před deštěm, to o tobě ví každý.“

Když autor Pavel Mondschein nabídl k recenzování knihu o svém čtyřnohém kamarádovi Kubíčkovi, která za pár dní vyjde, neváhala jsem ani minutu. Doma máme borderku Jessie a čtyřletá dcera miluje čtení pohádek před spaním, tak proč si nepřečíst knihu, jejíž hrdina nám bude blízký. Nyní vám můžu říct, že to byla trefa do černého. Již první díl se setkal s velkým úspěchem u čtenářů a věřím, že i dvojka ho bude v hodnocení následovat a možná ho i překoná.

Než si přiblížíme knihu, představím vám autora:
„Narodil se roku 1978 v Praze, časem však dal velkoměstskému životu vale a odstěhoval se do malé vesničky na dohled od Řípu. Tam se nyní věnuje překládání počítačových her, chovu ovcí a literatuře, to vše v souladu s životním mottem „pást, psát a spát“. Rád čtenáře překvapuje svým širokým záběrem – ačkoliv jej mají mnozí zafixovaného jako pohádkáře a humoristu, není mu cizí ani vážnější tvorba. Je podepsán pod pohádkovým cyklem Bordeří povídačky, postapokalyptickou sérií Zapomenuti v očistci a řadou povídek a novel různých žánrů.“

Nyní již k samotné knize. Čeká vás jedenáct příběhů plus jeden bonusový. Tentokrát bych řekla, že hlavní hrdina Kubíček ustoupil trochu do pozadí a přenechal trochu slávy čtyřem štěňatům, která se narodila borderce Kýnce. Spolu s nimi objevujeme svět a přihlížíme, jak se zaučují a rozvíjejí své vlohy být jednou dobrými hlídači a především pastevci. Jako správná štěňata vymýšlejí lumpárny a nenechají nikoho v klidu. Při svých toulkách po okolí se seznamují i s obyvateli lesa a jednoho dne je čeká velké překvapení, potkají zvíře, které ještě v životě neviděli. Kdo se jim to připletl do cesty? Kdo je ten podivný strážce lesa? Jaká dobrodružství na ně čekají? A co Kubíček, dokáže včas zasáhnout? Vezměte si na klín své dítko nebo vnouče a přečtěte si společně tyto krásné příhody.

„Starý sýček, který v okolí zastával roli ponocného, usedl na větev věkovitého dubu a táhlým zahoukáním ohlásil půlnoc. Ne snad, že by to někdo ocenil – až na pár ježků už všichni dávno spali. Ale to mu nevadilo. Šlo o princip.“

Již po přečtení prvních pár slov a vět jsem byla nadšená autorovou bohatou češtinou, milými a někdy i úsměvnými přirovnáními a tím, jakou pohodu a radost jeho slova v člověku probouzí. Knihu budete číst s úsměvem na rtech, někdy vám ho vykouzlí vtipné situace, jindy porozumění tomu, co nám autor sděluje mezi řádky.

V příbězích se jako ve správných pohádkách skrývá poučení. Autor dokáže probudit v dětských myslích zájem a zvídavost. Možná, že vás děti během čtení zahrnou několika všetečnými dotazy. Budou se spolu s vámi strachovat o čtyřnohé hrdiny. A možná vás překvapí, že večer budou bez odmlouvání čekat napjatí pod peřinou na další bordeří povídačku.

„Kýnka s vyplazeným jazykem přimhouřila oči, naklonila hlavu na stranu a znalecky zhodnotila své nejnovější dílo. Spokojeně mlaskla. Dokonalé! Vytahané stonky petržele vrhaly šikmé stíny přes rozkousaný košík, zdánlivě nahodile rozmístěné důlky v trávníku ladily s kosmickým pořádkem, k tomu všemu se vzduchem linula vůně čerstvě zkypřené půdy… ano, mohla být na svůj výtvor po právu pyšná. A také že byla! Konečně vypadalo okolí hájovny k světu.“

Ačkoliv kniha je rozdělena do jedenácti kapitol a zdánlivě oddělených povídek, od okamžiku, kdy se borderátka setkají v lese se záhadným tvorem, začíná se odvíjet jeden příběh, který graduje v posledních kapitolách. Sám autor nám identitu záhadného tvora neprozradí, ale ilustrátorka nenechá naši představivost ve štychu a pomůže nám. Když jsem nakousla téma ilustrací, knihu zdobí úžasné přátelské barevné ilustrace ilustrátorky Aleny Doubravové, která je majitelkou bordeří smečky, takže pro inspiraci nemusela chodit daleko.

Jak jsem již uvedla, v závěru knihy bordeří dobrodružství graduje a vy se budete o naše kamarády strachovat. Nechte se překvapit, kdo je nakonec z velké šlamastyky zachrání. Na konci nás také čeká nejedno radostné shledání.

Autor si pro své čtenáře na konci knihy přichystal odměnu, bonusovou povídku, která nás navnadí na pomalu se blížící vánoční čas.

„Vánoce jsou prostě doba, kdy si můžete krásně sedět v teple před krbem, vyprávět si příběhy a dobře se každou chvíli najíst. Načuchat se svátečních vůní, až máte v nose jako v pelíšku. A pak vyběhnout na dvůr a řádit ve sněhu, pořádně si užít příchod zimy a koukat na měsíc v nejdelší a nejkouzelnější noci v roce. Nejde zkrátka jenom o nějakého chlapa, který létá po nebi a rozdává dárky, to ani náhodou, kdepak!“

Doufám, že už v autorově mysli vznikají další a další bordeří příhody a do budoucna se budeme moci těšit na další pokračování.

Ať jsou vám čtyři roky, čtyřicet anebo dvakrát čtyřicet, věřím, že si v této půvabné povídkové knížce najdete zalíbení.

Moje hodnocení je 100 %.

Děkuji autorovi za příjemné chvíle strávené mezi čtyřnohými kamarády na stránkách jeho knihy.

Knihu si můžete koupit v předprodeji zde, oficiálně vychází již za pár dní a to 24. října. A všechny příběhy si také můžete přečíst zdarma na autorových stránkách zde.

středa 5. června 2019

Dvouhodinový hotel (recenze knihy Hotel se špatnou pověstí – Blanka Budínová)

Hotel se špatnou pověstí, autorka Blanka Budínová,  vydalo nakladatelství ŠIMON RYŠAVÝ, Brno 2017, 83 stran


„Potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout,“ říkali mi pánové.
Kupodivu říkali všichni totéž – potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout – a znělo to trochu spiklenecky, jako tajné heslo. Jejich dámy se přitom držely při zdi a mlčky si prohlížely koberec.“

Před nedávnem mě oslovila sama spisovatelka Blanka Budínová, zda bych měla zájem přečíst si její knihu Hotel se špatnou pověstí. Autorku jsem do té doby neznala, ale po přečtení anotace knihy jsem neváhala ani vteřinu. A nyní už vím, že jsem neprohloupila, protože do ruky se mi dostala sice útlá, ale historkami nabitá knížka, s níž jsem strávila několik příjemných chvilek večer před spaním.

Autorka v knize vzpomíná na léta, kdy pracovala v jednom brněnském hotelu, který proslul svojí nechvalnou pověstí. Příhody jsou to velmi úsměvné, ačkoliv pro samotnou paní Budínovou to často musely být perné chvíle. Vše se odehrává ještě před revolucí a chvilku po ní. Kniha mi vykouzlila úsměv na tváři, a dokonce jsem při jejím čtení nejednou vyprskla smíchy. Člověk by nevěřil, do jakých svízelných situací se recepční dennodenně dostává, ale autorka si dokázala poradit a vždy z nich vybruslit s grácií a zdravým rozumem.

„Našinec si povětšinou vybere nějaké přímořské letovisko, kodrcá se tam nekonečné hodiny a hned první den (ať sousedé vidí, že jsem byl u moře) se vrhá střemhlav na pláž. V pravé poledne, kdy se moudré dobytče uchyluje do stínu, kde netečně přežvykuje, se pán všeho tvorstva rozplácne na deku jako lívanec a ve sluneční výhni se škvaří tak dlouho, dokud nedostane úpal.“

Je zajímavé, jaká byla spisovatelčina cesta k povolání recepční v hotelu, kterému se říkalo hodinový, avšak ona vše uvádí na pravou míru, že hotel to byl dvouhodinový. Do hotelu si chodili „odpočinout“ vojáci, ženatí muži s milenkami anebo mladí, kteří se neměli kam „uchýlit“. V knize se míhají nejrůznější hosté jako figurky na scéně divadla. Dozvíte se dost informací o práci recepční a nejednou jsem o ni měla strach.

Za nejvtipnější považuji pasáže s cizinci, kdy autorka ovládala řadu jazyků, aniž by věděla, kde se je naučila. Právě s cizinci vzniká řada humorných situací, když se je paní Budínová snaží naučit česky, obzvláště s Číňany dochází k zajímavým slovním přesmyčkám a člověk si uvědomí, jak je naše řeč bohatá na nejrůznější významy slov.

„Ty mě zveš k sobě na návštěvu? Mě?“
Pořád mi to ještě nedocházelo.
„Prosím tě, čemu se tak divíš?“
Zaváhal a pak tiše řekl:
„Víš ty vůbec, že jsem…homosexuál?“
Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.
„Ovšem, že to vím. A co má být? Vždyť jsme úplně stejní. Ty jsi na chlapy a já taky.“

Jedná se o humornou knihu, která vás však může šokovat svojí upřímností. Moc se mi líbilo, jaký měla autorka jako recepční přehled o historických místech v Brně a dokázala svým hostům poradit, kam se mají vydat. Dojal mě příběh staršího italského muže, který toužil navštívit špilberské kasematy, ačkoliv zrovna probíhala rekonstrukce a byly uzavřené, a neváhal recepční požádat o pomoc při překladu dopisu, který sepsal přímo řediteli, aby mu dovolil spatřit místa, kde trpěli italští karbonáři. Jestli se mu to povedlo, to si přečtěte sami.

Jedná se o útlou knížku, kterou můžete slupnout jako malinu během jednoho letního odpoledne u vody anebo si ji můžete vychutnávat několik večerů před spaním, tak jako já. Klidně by kniha mohla být delší, ale bohužel s novou érou vždy něco končí a něco začíná a dvouhodinový hotel Korso porevoluční časy nepřečkal.

„Byli jsme v kostele“, vyprávěla mi starší sympatická Němka, „šla jsem si prohlédnout oltář a kabelku jsem nechala na lavici. Když jsem se vrátila, už tam nebyla. Chápete to? Okradli mě v kostele! V kostele!“
V Korsu jsem se přiučila ledasčemu. Nikdy jsem se ale nenaučila dívat se na takové věci s odstupem. Brala jsem to strašně osobně. Byli to moji hosté a cítila jsem se za ně odpovědná. Chtěla jsem, aby jim u nás bylo dobře, a ta pakáž mi je okradla.“

Autorčin styl je velmi čtivý, i když občas máte pocit, že nestíháte autorčin tok vzpomínek a životních postřehů, kniha se čte svižně a autorka má skvělé vyjadřovací schopnosti a ví, jak upoutat naši pozornost.

Knihu doporučuji všem Brňákům, ale i všem, co se zajímají o Brno anebo o komunistickou éru z neobvyklého pohledu recepční v hotelu s nejhorší pověstí a také všem, kteří si chtějí přečíst humornou knihu, která je příjemnou oddechovkou.

„Největší radost je ta, kterou děláme někomu jinému. To napsal proslulý brněnský básník Jan Skácel, a měl to od své maminky. Taky si to myslím.“

Moje hodnocení je 85 %.

Za možnost přečtení děkuji samotné autorce, knihy, které napsal sám život, jsou ty nejlepší. Pokud vás knížka zaujala, můžete si ji koupit zde.

A na závěr si neodpustím trochu té vtipné čínské češtiny:
„Žena bez manžel je slečená, s manžel je vadná…
Jdu na vejce. (Míněno na WC)
Nemotorný je, když nemá motor.
Peskovat je schovat psa.“

pátek 7. prosince 2018

Kouzlo samoty na pomezí Bílých Karpat a Slovácka (recenze knihy Z kopce do kopce – Kateřina Dubská)

Z kopce do kopce, autorka Kateřina Dubská, vydalo nakladatelství JOTA, Brno 2018, 218 stran

„Když se mne lidé ptají, proč jsme si vlastně pořídili kozy, tak mi chvíli trvá, než si vzpomenu na ten úplně první moment, kdy mne napadlo, že strávím část (možná i zbytek) svého života v soužití s těmito vskutku svéráznými tvory. Někde na počátku byla asi touha po ještě větší soběstačnosti. Kdy mi přestalo stačit, že máme nejen vlastní vejce, med, občas i zeleninu a ovoce, a chtěla jsem se v budování nezávislosti na zásobování dostat ještě dál.“

Přemýšlíte jakou knihu byste si ještě do konce roku měli přečíst anebo hledáte vhodný dárek pro svoji maminku nebo babičku? Mrkněte na tuto knihu, která přináší úsměvné příběhy ze života samotné spisovatelky, která se rozhodla opustit výhody města a odstěhovat se na venkov, na samotu na pomezí Slovácka a Bílých Karpat.

Myslím, že takovýchto knih je na českém trhu málo a je to škoda, protože tento upřímný lidský humor vykouzlí úsměv na tváři každého, kdo se nechá pohltit autorčiným líčením života na samotě, života spjatého s přírodou, která člověku často do cesty staví nemalé překážky. Ale jak sama autorka říká, za ty výhledy to stojí.

Od této spisovatelky jsem četla pouze tuto její novinku, ale doma mám i předchozí knihy a už se těším, až bude příhodný čas, a přečtu si i je. Kniha Z kopce do kopce mě upoutala svojí veselou obálkou a následně i anotací. Moc ráda jsem si našla čas na tuto milou, úsměvnou knihu. Měla jsem pocit, jako bych stála po autorčině boku, viděla ten nádherný výhled na okolní krajinu, slyšela bzučení včel, které právě opylují rozkvetlou třešeň, ale slyšela i mečení koz, mňoukání koček, kdákání slepic a štěkot psů. Ano, tahle všechna zvířata autorka chová.

„Asi by jim připadalo srandovní i naše věčné rozčilování nad tím, jak ve chvíli, kdy začne padat sníh, přestane fungovat doprava pod nánosem čerstvých pěti až deseti centimetrů na silnicích, kdy jediný kopeček po jinak úplně rovné cestě do Hradiště zablokují tři marně hrabající těžce naložené náklaďáky a vytvoří dlouhou řadu naštvaných řidičů spěchajících za svými důležitými povinnostmi. Naši předkové měli sáně a nebo raději nikam nejezdili, když nemuseli. A když museli, smířili se s tím, že to bude kapánek složitější, jelikož je zima a k té sníh a mráz patří.“

Není to kniha pouze o zvířatech a přírodě, ale také o lidech a lidských vztazích, které nám autorka odkrývá při návštěvě místní hospůdky nebo třeba při založení ochotnického divadla a následného nacvičování první hry. Z knihy nabudete pocitu, že autorka našla to, co v životě hledala, a že se sžila se svým novým životem, s okolní krajinou, zvířaty i místními lidmi. Zkrátka, že je šťastná, přestože musí řešit každodenní starosti, které život na samotě a s tolika zvířaty přináší.

Knihu tvoří dvacet sedm oddělených příběhů. Každý příběh je uveden milou a výstižnou ilustrací Aleše Čumy. Kniha se čte jedním dechem, ale já jsem si ji šetřila a rozložila si její čtení do několika dní, ale rozhodně by se dala přečíst za jedno odpoledne. Ale proč spěchat a nevychutnat si tu pohodu, která z knihy přímo čiší.

Kouzelné je i slovácké nářečí, s nímž se v knížce setkáme. Autorka nám objasní i patriotismus místních obyvatel. Je to zkrátka příjemné čtení a smutek v knize najdete jen okrajově.

Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi humorné knihy ze života, těm, kteří si chtějí odpočinout od každodenního shonu a honěním se za prací. Tato kniha vás přenese úplně do jiné dimenze a ukáže vám, že žít se dá i jinak.

„Vzduch už začíná vonět budoucím deštěm a mne jako už po tolikáté napadne, jak je tady opravdu krásně, takže si občas až sama sobě závidím, že tady můžu žít, a jak se mi ten výhled neomrzí do konce mého života.“

Moje hodnocení je 100 %.


Za to, že jsem si touto knihou zpříjemnila adventní čas, děkuji nakladatelství JOTA a pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

úterý 8. května 2018

Zlomená srdce (recenze knihy Ozvěny života – Barbora Dvorecká)

Ozvěny života, autorka Barbora Dvorecká, vydalo nakladatelství Jiří Nosek - KLIKA, Praha 2017, 192 stran

„Racionálně uvažující tvor by patrně alespoň zaváhal vzít si hypotéku na objekt, v jehož zvolna se hroutícím kamenném zdivu by se při troše snahy daly najít otisky prstů Cyrila a Metoděje.
Jenže já v těch starých zdech, obklopených zarostlou zahradou, konečně našla domov…“

S autorkou Barborou Dvoreckou jsem se seznámila přes Facebook, sama autorka mi nabídla zaslání dvou svých knih a já jsem neváhala. Na začátku letošního roku jsem přečetla první z nich, Doteky života (recenze) a  kniha mě velmi oslovila a zasáhla mé srdce. Nyní jsem dostala chuť se opět s autorkou setkat, alespoň prostřednictvím její druhé knihy, Ozvěny života. Přiznám se, že jsem si ji trochu šetřila na chvíli, kdy budu mít dostatek času a to správné rozpoložení mysli, a opět mě kniha okouzlila, pohladila moji duši a zároveň ji rozesmutnila, ale i rozveselila.

Autorka v nové knize zachovala formu jako v první knize. Opět se zde střídají kratší a delší povídky ze života autorky, ale i smyšlené a možná i skutečné příběhy ze života lidí, ale i našich čtyřnohých přátel. Jednotlivé povídky jsou prokládány krátkými postřehy, myšlenkami, či kratičkými rozhovory, které jsou nazvané Ozvěny.

Postřehy z autorčina života jsou vesměs vtipné, humorné a ironické. Ostatní povídky se nesou spíše ve smutném duchu, ale o to více jsou reálné a nutí nás se zamyslet. Opravdu dokáže člověk tolik ublížit němé tváři, ale i ostatním lidem a dětem? Zlomená srdce se netýkají pouze lidí, ale i opuštěných zvířat, ponechaných napospas osudu. Naštěstí se najdou lidé, kteří nejsou lhostejní a pomohou. V knize jsou zachyceny i vznikající nové lásky a nová přátelství. Autorčiny příběhy jsou balzámem pro naši duši a najdeme v nich vše – emoce, lásku, dobro, zlo, smutek a porozumění.

„Nad hlavou mého životního partnera lze občas zahlédnout svatozář, o jejímž původu je veden dlouholetý rodinný spor. Početnější strana zastává názor, že nikdo jiné než anděl by se mnou nevydržel.“

Autorčiny historky z jejího života na šumavské samotě mě velmi pobavily, fandila jsem jí v každém pokusu obohatit svůj statek o nějaké to zvířectvo, ale vzít si domů mývala, mi už přišlo opravdu přespříliš. Zkrátka budete se bavit.

Hodně mě zasáhla povídka Dopis Ježíškovi, kdy malá holčička touží po psovi, ale z finančních důvodů si ho nemůžou dovolit. Zcela mnou otřásl konec povídky Podraz, ale i takový může být život, v jedné vteřině tu jsme a v další už ne.

Při čtení série povídek nazvaných Patron řeky se mi hned vybavilo, že jsem je už četla, a tak jsem se šla přesvědčit do knihy Doteky života a opravdu tam tyto povídky jsou. A pak mi došlo, proč je autorka zařadila znovu, sepsala k příběhu pokračování, je veselé, ale i smutné, zkrátka ze života.

A kniha končí opět vesele, historkami z autorčina života, jak jezdila ve stařičké Felicii pracovat do německého příhraničí, jak si vzala domů mývala anebo jak se rozhodla chovat kachny.

Celou knihou nás opět provázejí nádherné ilustrace Ivety Autratové.

„Až napíšu patnáctou, taky budu mít redaktory a poradce…“ pročítala jsem závistivě dvoustránkový seznam poděkování na konci věhlasného historického románu.
„Když ti jedna trvá dva roky…Do kolika tu chceš bejt?“ nenadchl manžela výsledek jednoduchého výpočtu.“

Knihu doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst něco opravdového, skutečného, humorného, ale i smutného. Něco, po čem vám v mysli zůstane vzpomínka na hodně dlouho, něco, co vás zabolí u srdce, ale potěší vaši duši. Takové jsou knihy Barbory Dvorecké, kterou obdivuji jako spisovatelku, ale i jako člověka, který má srdce na správném místě.

Moje hodnocení je 100 %.

Sama autorka nedávno prozradila, že pracuje na další knize, moc se na ni těším.

Tímto Vám, Barboro, děkuji za to, že jsem si mohla přečíst tuto knihu plnou citu a také za milé věnování, které jste mi do knihy vepsala.


Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

úterý 2. ledna 2018

Příběhy s duší (recenze knihy Doteky života - Barbora Dvorecká)

Doteky života, autorka Barbora Dvorecká, vydalo nakladatelství Jiří Nosek – KLIKA, Praha 2016, 168 stran

„Až to tu jednou budeme mít všechno hotový, taky se budu každej víkend válet,“ pohlédla jsem závistivě na sousedy, rozložené kolem bazénu.
„Tak to aby sis pořídila pohodlnou rakev,“ prohodil můj muž nenuceně a zapnul míchačku.“

Když mě o přátelství na facebooku požádala sama spisovatelka, byla jsem zaskočena, jelikož jsem ji do té doby neznala. Ale po přečtení anotací jejích dvou knih, jsem dostala touhu si je přečíst. A sama autorka přišla s nabídkou, která se neodmítá, a to, že by mi ráda poslala oba recenzní výtisky. Ani si nedovedete představit, jakou jsem měla radost, a tak jsem ji ještě nesměle požádala o věnování.

S posledním dnem roku na mě přišly výčitky svědomí, že jsem si ještě nenašla čas přečíst alespoň jednu z těch dvou útlých knížek s nádhernými ilustracemi. A tak jsem při čekání na nový rok sáhla po první z nich, která nese název Doteky života. Chtěla jsem si přečíst něco humorného, laskavého a ze života. A nyní vám můžu říct, že jsem udělala dobře.

„Cesta zpět proběhla v naprostém mlčení. Já snila o hříběti, zbytek rodiny o tom, že mne zbaví svéprávnosti.“

V knize se ukrývají kratší i delší povídky prokládané krátkými postřehy ze života, které nesou název Doteky. V povídkách jsou zachyceny autorčiny zážitky, a i kdyby byly jen z poloviny pravdivé, má autorka můj obdiv. Při čtení těchto povídek ze života jsem se musela občas smát nahlas, až se i můj muž divil, čemu se směji, jelikož naposledy mě takto rozesmála kniha Poslední aristokratka, a to už je pár let. Po humorném vyprávění následují příběhy, které jsou nejspíš smyšlené, ale tak skutečné, že se klidně mohly odehrát. Z těchto povídek vám bude smutno, přimějí  vás se zamyslet, protože je v nich obsažena hluboká a děsivá pravda, protože stejné nebo podobné události se dějí každý den. Na konci knihy se ale autorka opět vrací ke svým humorným zážitkům.

Autorka píše vtipně, s nadsázkou, ironií a opravdu vás rozesměje. Nejenže ona i její dcera přitahují zatoulané, opuštěné a vyhozené psy, kterých se, pokud možnosti dovolí, s láskou ujímá, ale ještě se stará o velké hospodářství s koňmi, slepicemi, husami, kočkami a šedesáti krávami a k tomu zvládá chodit do zaměstnání. Dozvíte se, jak sedlala koně, který měl svou hlavu, jak zachránila několik psích životů, ale i jak se se svými zvířecími kamarády musela rozloučit, a také proč rok co rok začátkem ledna sedlá klisnu a vydává se do skal. Zavede vás na vodu, kde navázala nová přátelství. A třeba také to, jak se seznamovala s vymožeností jménem počítač.

„Nebyl to můj pes. Ale umíral a byl sám. Držela jsem ho v náruči a šeptala mu všechno, co se blízkým bytostem na rozloučenou říkává.
Je pohřbený u nás v zahradě. A já cítím vinu, že jsem pro něj nedokázala udělat víc.“

Možná se budete smát, až vám potečou slzy, a pak otočíte stránku a budete plakat lítostí a smutkem z odchodu zvířat do zvířecího nebe, ale i kvůli lidským osudům nebo chování některých lidí, ať už ke zvířatům nebo ostatním lidem. Tyto smutné příběhy vedou k zamyšlení. Řada lidí nectí moudrost stáří a nepromíjejí prohry a slabost ať už u lidí nebo zvířat.

Je to kniha, která ve vás vzbudí mnohé emoce, pohladí vás po duši a chytne za srdce. Je plná postřehů ze života, nad kterými se zasmějete, popláčete a především zamyslíte.

Přečíst si tuto knihu na přelomu roku, kdy člověk bilancuje uplynulý rok, byla správná volba. A pokud si toužíte přečíst knihu, která je psána od srdce, je tato tou pravou volbou. Řekla bych, že ji psal sám život a přála bych nám více takových lidských knih.

„V hloubi duše jsem přesvědčená, že kdykoliv se nějaký pes, kůň, daněk nebo poštolka ocitne v úzkých, koukne na zvířecí facebook, kde se dozví, že: „…támhle na tý samotě – takovej starej barák s velikánskou zahradou, nemůžeš to minout – poskytují zdarma stravu a ubytování…“

Nemohu opomenout nádherném ilustrace doprovázející každou povídku. Působí jemně a zároveň skutečně. Jejich autorkou je Iveta Autratová.

Knihu doporučuji všem, kteří milují zvířata, ale i těm, co si rádi přečtou humorné postřehy ze života na šumavské samotě.

Moje hodnocení je 95 %. A už se těším na druhou autorčinu knihu, která vyšla loni a nese název Ozvěny života.

„Tenhle už by mi moh vydržet až do smrti,“ zálibně jsem přeleštila nový dotykový telefon.
„To by měla krátkej život,“ zasmušile vrátil můj choť ožebračenou platební kartu do peněženky.“

Tímto děkuji autorce Barboře Dvorecké za to, že mě rozesmála, ale i přivedla k zamyšlení. 

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit i s věnováním autorky zde.