Moudrý jezevec vás provede lesem (recenze knihy Kdo roste v lese – Kateryna Michalicyna)

„Jezevec měl ze všeho nejraději ticho. Když konečně nastalo, rád se nořil do vzpomínek. Usadil se na kanapi a podepřel si bradu tlapkou. Dlouho se díval na rodinný portrét na protější zdi a poslouchal, jak nahoře v polospánku šelestí jeho smrk.“

V loňském roce nakladatelství Host vydalo další krásnou knihu určenou nejmenším dětem, která vzešla ze spolupráce autorky Kateryny Michalicyny a ilustrátorky Oksany Buly. O tom, jak skvěle se tato dvojice doplňuje, jsme se mohli přesvědčit již v knize Kdo roste v parku (recenze). Tentokrát poznáme především stromy rostoucí v lese, ale dozvíme se informace i o některých dalších rostlinách a také o pár zvířátkách.
 
Pod velkým smrkem má svoji noru jezevec, kterého z odpočinku vyruší dva rozpustilí veverčáci. A ještěže tak, díky ohořelé šišce pojme jezevec podezření, že je les v ohrožení a vydá se na místo, odkud veverky šišku přinesly. Po cestě míjí nejrůznější stromy a ve vzpomínkách se vrací do svého dětství, kdy vyrůstal se svými sourozenci a maminka je učila poznávat svět kolem. Víte, k výrobě jakého hudebního nástroje se hodí smrkové dřevo? Které rostliny žijí v symbióze? Který strom je nejmrazuvzdornější? Proč stromy na zimu shazují listí? A proč jehličnaté stromy na zimu neopadávají? Na tyto otázky, a ještě mnohé další, se vám dostane odpovědi v této útlé dětské knížce.
 
Autorka dá dětem nahlédnout do života v lese, představí jim základní lesní dřeviny a zároveň jim nenásilně předá zajímavé informace. Nejenže se děti dozví něco o rostlinách, ale také zjistí, jak je důležité si pomáhat a spolupracovat, tak jak to dovedou zvířátka při snaze zachránit les před ohněm, který vypukl na nedalekém poli. A nakonec i rošťandy veverky přijdou s pokorou k jezevci, aby mu poděkovaly a omluvily se za svoje chování.
 
„Mimoděk se opřel o drsnou kůru, tu a tam lepkavou od smůly. Ta ale voní! Tlapkou pohladil tuhé zelené jehličí: „Tak co, můj milý smrku, už ses připravil na zimu? Ano? To je dobře.“

Celou recenzi najdete na Chrudimka.cz

Kdy slaví narozeniny tukoni? (recenze knihy Jedlička se narodila – Oksana Bula)

„O jednu jedličku se však tukoň postarat nestihne.
Narodí se totiž až v zimě –
vždycky ve stejnou dobu, jenže…“

Zdroj: Chrudimka.cz

 
Také jste si oblíbily příběhy, kde vystupují zvláštní bytosti, které se starají o les a zvířátka v něm, a říká se jim tukoni? Nebo toto slovo slyšíte poprvé? Určitě si nenechte ujít další milý příběh od autorky a ilustrátorky Oksany Buly, který vám tentokrát přiblíží, co důležitého se děje v zimě v lese.
 
Stejně jako lesní mláďátka, tak i malé jedličky přicházejí na svět na jaře nebo v létě, až na jednu výjimku. Existuje jedna jedlička, která vyroste v zimě a nikdo neví, kde přesně. Najít ji dokáže jediný tukoň, který se jako ostatní zvířátka převlékne do bílé. Den, kdy se tato zimní jedlička narodí, je významným dnem pro všechny tukoně. Víte, který tukoň převléká zvířátka na zimu? A který tukoň jako jediný dokáže najít zimní jedličku? A víte, kdy tukoni slaví narozeniny? Odpovědi na tyto otázky vám dá tato nádherná kniha doprovázená úžasnými ilustracemi.

Celou recenzi najdete na portálu Chrudimka.cz

Králičí svéhlavička (recenze knihy Elinka – Nadine Robertová)

 „Já na ryby nepůjdu. Mám na práci něco lepšího,“ namítá Elinka.
„ALE ANO, ELÍ, JEN POJĎ! Řeknou bráškové a sestřičky.“

Zdroj: Chrudimka.cz

 
Ať už máte doma Elinku, Elišku, Elisabeth nebo třeba Adélku či Kristýnku anebo Kubíka či Honzíka, na jméně nezáleží, tenhle svižný příběh jistě zaujme skoro všechny děti starší tří let. Pro děti ho sepsala kanadská spisovatelka Nadine Robertová a krásnými ilustracemi oživila slovinská ilustrátorka Maja Kastelicová.
 
V králičím domečku u Fišálkových žije sedm dětí a vy spolu s nimi můžete prožít jednu slunečnou letní neděli. Ráno, když se děti probudí, mají jasno, půjde se na ryby a hned se každý zapojí do příprav, jen Elinka má na práci něco jiného a na ryby se jí nechce, ale přemluví ji, i když by šla raději jinou cestou. Když nahazují pruty, Elinka se rozhodne dát na háček pryskyřník. Je možné na něj chytit rybu? Sourozenci jí to rozmlouvají, že to nebude fungovat, ale co když? Tenhle příběh o malé svéhlavé králičí holčičce se vašim rošťákům zalíbí.

Celou recenzi najdete na portálu Chrudimka.cz

Více, či méně známé houby (recenze knihy Klub přátel hub – Élise Gravelová)

 „Houby nepatří ani mezi rostliny, ani mezi živočichy. Mají svou vlastní říši jenom pro sebe.“

Zdroj: Chrudimka.cz

 
Houbařská sezóna je v plném proudu. Možná, že jste i vy spolu se svými dětmi nebo vnoučaty vyrazili do lesa a vrátili se s plnými košíky. Většina z nás sbírá běžně známé houby, především hřiby, ale děti většinou koukají i po jiných druzích hub, které svojí barevností nebo tvarem přitáhnou jejich pozornost. V knize Klub přátel hub se mohou vaše ratolesti seznámit s několika zajímavými exempláři méně obvyklých či méně známých hub. A dostane se jim i poučení, jak se chovat v lese, a především k houbám. Kdy jindy otevřít tuto knihu než v době největších houbařských žní?
 
Knihu napsala i ilustrovala kanadská výtvarnice, která se svými dvěma dcerami ráda v lese objevuje houby, kterých, jak uvádí, existují miliony druhů. Autorka knihu pojala jako poutavé přátelské vyprávění o této zajímavé říši, která nespadá ani do rostlin, ani do živočichů. Děti se dozvědí například, z jakých částí se skládá houba, co jsou to výtrusy, kdo je to mykolog nebo s kým houby žijí v symbióze. Poté se věnuje několika rozmanitým druhům hub, s kterými se můžeme v lese setkat. Víte, se kterou houbou si můžete splést lišku? Víte, které houby rády rostou tam, kde hořel les? Která houba se dá použít na rozdělání ohně? Proč se pýchavkám říká pýchavky? Kterým houbám se říká kuřátka? V této knížce se to dozvíte.
 
„Tahle houba mi připadá opravdu moc pěkná. Místo klobouku má větvičky, které vypadají jako prsty ukazující k nebi. Ostatně lidově se kuřátkům říká prstíčky.“

Celou recenzi najdete na portálu Chrudimka.cz

I těm nejsilnějším se má pomáhat (recenze knihy Moje maminka je nejsilnější na světě – Nicola Kentová)

Jaká je tvoje maminka?

Ta moje má velikou sílu. Je ze všech maminek na světě nejsilnější. Představ si, že unese všechny moje poklady, které venku nasbírám! A taky je moc hodná. Ochotně pomůže všem svým kamarádům i známým. Moje máma je prostě úžasná. Ale i ten největší silák si někdy musí odpočinout – a i ta nejsilnější maminka občas potřebuje, aby někdo pomohl jí…

Krátký příběh, který v sobě však skrývá velké poučení nejen pro nejmenší, ale i pro jejich rodiče. Autorka a zároveň ilustrátorka Nicola Kentová si splnila svůj sen a stala se spisovatelkou a toto je její první kniha.

Maminka malého medvídka je ta nejsilnější na světě, alespoň její malý synek si to myslí. Protože mu v tašce nosí všechny jeho poklady, které najde venku a nejen ty, unese i jeho kolo, unese i svého syna a stále to ještě nestačí. Maminka pomáhá i ostatním, například zebře vezme nákup, lvovi prádlo, pomůže i slonovi, gazele, tygrovi, hrošici a paní Plameňákové. Co všechno maminka ještě unese? Co se stane, když medvídek na tu velkou horu věcí, kterou maminka nese, přihodí žaludový trojlístek? Je jeho maminka opravdu tou nejsilnější? A co se stane poté, co mamince dojdou síly? Kdo jí pomůže?

„Mami, mohla bys mi vzít tohle?

A toto?

A ještě tyhle věci?“

Knížka je určena těm nejmenším už od dvou let. Malé děti jistě zaujme svými krásně barevnými a veselými ilustracemi. Starší děti porozumí příběhu a budou mít jistě řadu otázek. Myslím, že by mohla zaujmout i děti před druhým rokem věku, pokud tedy knihy netrhají, protože tato kniha není leporelo, ale je to klasická papírová kniha.

Knihu jsem četla večer před spaním naší skoro čtyřleté dceři a moc se jí líbila, nejvíce ji samozřejmě zaujaly ilustrace, a především obrázek rozevřené tašky paní Medvědice, protože v její velké tašce se ukrývá řada pokladů a autorka ilustrace v tomto případě doplnila i popisky. Dcera chtěla, abych ukazovala na jednotlivé věci v tašce a že ona bude říkat, co to je. Takže malí čtenáři nejsou jen pasivními posluchači, ale ilustrace je vtáhnou do příběhu a vzbudí v nich zájem.

„Maminka vždycky ochotně pomohla i všem svým kamarádům.

Mohla bys mi to vzít?

Jasně! Hoď to na řídítka!

Zebře nesla nákup.“

Jak jsem již uvedla, jedná se o krátký příběh, ale má svoji hloubku. Děti z něho mohou pochopit, že mamince je třeba pomáhat, a to i když se nám zdá, že je nejsilnější na světě a že všechno zvládne sama. Poučeny budou i maminky, že je třeba odpočívat a také si říct o pomoc, když už nám síly nestačí, a že je důležité do pomáhání zapojit děti již od malička. Myslím, že řada maminek se v příběhu najde a možná je přiměje se nad sebou zamyslet.

Knížka ve mně zanechala krásný dojem, a to nejen díky pestrobarevným ilustracím, ale i svojí pointou.

Knihu doporučuji všem malým dětem a jejich rodičům. Můžete ji dětem přečíst před spaním anebo si nad knihou s dětmi popovídat kdykoliv během dne.

„Všichni se shodli na to, že by si maminka měla pořádně odpočinout…

…a že bychom jí měli víc pomáhat.“

Moje hodnocení je zasloužených 100 %. Jedná se o velmi zdařilou knižní prvotinu. 

A ještě vám prozradím, že autorce v originále vyšly již další dvě knihy pro děti, tak se snad čeští čtenáři budou moci těšit na jejich vydání i u nás.

Recenze primárně zpracována pro portál Chrudimka.cz. Tímto děkuji za možnost převzetí.

Zbytečná smrt čtyřnohého přítele? (recenze knihy Kdo zabil Snížka? – Petra Soukupová)

Kdo zabil Snížka?, autorka Petra Soukupová, vydalo nakladatelství HOST, Brno 2017, 152 stran

„A tak jsem šla za tátou a řekla jsem mu, že chci psa, kterej bude jenom můj. A on mi řekl, že jsem malá a že dětem se pes nekupuje, že to není hračka, a já jsem na to pak zapomněla, protože jsem  asi byla ještě malá. Ale na podzim ve čtvrtý třídě jsem si jednou uklízela pokojík, máma to chtěla, a tu knížku jsem našla a vzpomněla jsem si na to, že bych vlastně teď, když už jsem větší, toho psa mohla dostat.“

Kniha Kdo zabil Snížka? je určena dětem od devíti let. Autorka Petra Soukupová se na pole dětské literatury nepouští poprvé. V roce 2014 jí vyšla úspěšná knížka pro děti Bertík a čmuchadlo. Petru Soukupovou možná znáte ale především jako autorku knih pro dospělé. V loňském roce jí vyšla kniha Nejlepší pro všechny, která s knihou Kdo zabil Snížka volně souvisí. Ačkoliv kniha Kdo zabil Snížka? je primárně určena dětem, zaujme i starší čtenáře, kteří si poté mohou přečíst právě autorčinu novinku Nejlepší pro všechny.

Hlavní hrdinkou knihy je devítiletá Martina, která má velké přání, chtěla by vlastního psa. Velkého, s kterým by vyrážela za dobrodružstvím. Rodiče o tom nechtějí ani slyšet, ale pak se stane něco, co je přiměje změnit názor. Martina si vybere bílé štěně, jehož matkou je vlčák a otec zřejmě neznámý, a pojmenuje ho Snížek. Milý, hebounký pejsek má však jistý handicap, kvůli kterému je těžké se s ním dorozumět a přimět ho, aby poslouchal. Martina ho však zbožňuje a ráda s ním chodí na procházky do lesa. Avšak jednou Snížek uteče a od té doby utíká neustále, s čímž přijdou problémy. A jednoho dne se pejsek nevrátí. Martina ho najde mrtvého a nechce věřit tomu, že to byla nešťastná náhoda, vždyť tolik lidí ho nenávidělo. A tak se pustí přímo do detektivního vyšetřování. Kam ji stopy zavedou? Co Martina zjistí? Pojďte si přečíst knihu, kde ne všechno je takové, jak se zdá. Pojďte na svět pohlédnout očima devítiletého dítěte.

„Pojmenuju ho Snížek.

Ale není to dobrej pes. To se ukáže, až když vyroste.“

Martina má nejlepšího kamaráda Faňu, kterého všude doprovází jeho mladší bratr Kája. Do vsi se přistěhuje ke své babičce Viktor, kterého jako Pražáka nemá nikdo v oblibě. Ale pes dokáže sbližovat, a tak se z Viktora a Martiny brzy stanou kamarádi. V knize vystupují také dospělí – rodiče Martiny, rodiče Franty a Káji, mladá rodina Seidlových, farmář Král, Viktorova babička a podivný „dědek“ Zelenka. A všichni se v pátrání po vrahovi psa stávají podezřelými.

Během pátrání děti odhalí nejedno rodinné tajemství a dojde i k nečekanému sblížení s jedním z dospělých. Nahlédnete na svět dospělých očima dětí. A před očima se vám bude rýsovat příběh, který bude zřejmě námětem knihy určené pro dospělé, o to bude lákavější si knihu přečíst.

„Jak se teď můžou smát? Mám na ně na všechny hroznej vztek, možná že Sníh nebyl nejlepší pes na světě, ale byl náš, patřil k nám, i když bydlel u Musilů, a jim to nevadí, že je mrtvej? Máma je možná i ráda, ale mě to teda vadí, a jestli ho někdo zabil, tak já na to přijdu a neprojde mu to.“

Autorka svým stylem dokáže vyjádřit mluvu a myšlení skoro desetiletých dětí, kdy jedna myšlenka následuje druhou a jedna vzpomínka vyvolává další a vy máte občas pocit, že hlavní hrdinka tok svých myšlenek ani nedokáže zastavit.

Přestože má kniha smutné téma, celý příběh nakonec vyznívá kladně, kdy si Martina uvědomí, že i špatné a smutné věci mohou vést k něčemu pozitivnímu, a že ačkoliv přišla o svého psa, má svoji milující rodinu.

„Tys našla můj sešitek?“

„Jakej sešitek, prosím tě?“

Zamračím se, jak je možný, že mámy vždycky všechno vědí?

Knihu ilustrovala Tereza Sčerbová a já nemůžu svůj pocit vyjádřit jinak než, že její ilustrace jsou zdánlivě jednoduché, ale velice poutavé a krásně doplňují příběh. Ilustrátorka využila pouze tří barev – bílé, žluté a několika odstínů modré – a celkový dojem je kouzelný.

Doporučuji dětským čtenářům, kteří si při čtení této knihy třeba uvědomí, že ne vždy jejich velká přání naplní jejich představy. A doporučuji také dospělým, kteří zde také najdou velké poučení.

„Mamka chvíli mlčí.

„Tys to věděla?“

Mamka krčí rameny: „Věci mezi dospělýma jsou složitý. To ještě nemůžeš pochopit.“

Moje hodnocení je 95 %.

Recenze primárně zpracována pro portál Chrudimka.cz. Tímto děkuji za možnost převzetí.

Krátká poučná pohádka před spaním (recenze knihy Zubr si hledá hnízdo - Oksana Bula)

Zubr si hledá hnízdo, autorka Oksana Bula, vydalo nakladatelství HOST, Brno 2017, 40 stran

„Jednoho dne, potkal zubr medvěda. Blížila se zima a zubr se medvěda zeptal, čím se živí, když všechno zasype sníh. Medvěd odpověděl, že ničím. Když přijde zima, usne hlubokým spánkem.“

Máte doma zvídavé malé dítko, které miluje čtení před spaním? Tak by vám neměla uniknout tato kniha s nádhernými ilustracemi a krátkým poučným příběhem o zubrovi, který by se také rád uložil k zimnímu spánku.

Příběh o zubrovi sepsala a namalovala Oksana Bula, ukrajinská výtvarnice, návrhářka šperků, autorka a ilustrátorka dětských knih. Autorka se narodila v roce 1989, žije ve Lvově a za knihu Zubr si hledá hnízdo získala na Ukrajině ocenění.

Kniha vypráví příběh o zubrovi, který se dozví, že medvěd celou zimu prospí, a tak se rozhodne, že se také uloží k zimnímu spánku. Proto chce požádat tukoně, aby ho také připravili na spánek, ti mu však vysvětlí, že zubr v zimě nespí, přesto se zubr rozhodne, že si najde pelíšek, kde zimu přespí.

Že nevíte, co jsou to tukoni? Jsou to dobří duchové lesa, jsou to postavičky, které si autorka vymyslela a které se v lese starají o zvířátka a ukládají je k zimnímu spánku a na jaře je přijdou probudit.

Sám příběh je kratičký, aby ho zvládly poslouchat děti již od dvou let. Pohádka není jen v textu, ale skrývá se i v ilustracích, takže vy, jako rodiče, můžete využít své fantazie a doplnit příběh i o své vyprávění podle ilustrací. Anebo nechat děti příběh vyprávět podle obrázků.

„Zubr pochopil, že k zimnímu spánku potřebuje nějakou noru nebo aspoň hnízdo.“

Jedná se o útlou knížku, která však ukrývá poučení, dozvíte se, kdo se na zimu chystá ke spánku a kdo naopak ne. Tento příběh podněcuje dětskou fantazii a obohacuje dětský svět o další nadpřirozené postavy, tukoně.

Knihu jsem četla svojí dvou a půlleté dceři. Poprvé jsme ji četly před spaním a to hned dvakrát, poté usnula. Takže mohu říci, že je to skvělý uspávací příběh. Při prvním čtení měla řadu otázek: Proč medvěd v zimě spí? Co je to tukoň? Proč si zubr hledá hnízdo? Proč zubr utíká? Proč ta nora není prázdná? A tak dále. Kniha ji velmi zaujala a za tu krátkou dobu, co ji máme doma, jsme ji četly nejméně desetkrát a stále se líbí.

Ilustrace jsou opravdu nádherné, jemné, pestrobarevné a milé. Z knihy mám pocit, že autorka rozumí dětské duši. A podněcuje velkou dětskou fantazii.

Kniha je doporučena pro děti starší dvou let a myslím, že to odpovídá. Dvou a půlleté děti si ji už určitě užijí a budou se k ní chtít vracet. A ocení ji i zaneprázdnění rodiče, jelikož příběh je krátký a tedy vhodný jako krátká pohádka před spaním. Ocení ji i rodiče, kteří pro své děti rádi utvářejí vlastní příběhy, v této knize na to díky ilustracím mají prostor.

Knížku po "otestování" na dceři hodnotím 95 %. A obě se budeme těšit, že se brzy zase setkáme s tukoni v dalším příběhu.

Recenze primárně zpracována pro portál Chrudimka.cz. Tímto děkuji za možnost převzetí.

Všichni máme naději (recenze knihy Výš než v sedmém nebi - Griet Op de Beeck)

Výš než v sedmém nebi, autorka Griet Op de Beeck, vydalo nakladatelství Host, Brno 2015, 320 stran

„„Mimochodem, ten dopis byl fenomenální, úplně jsem z něj oněměl, musel jsem si ho přečíst několikrát.“ Ona málem převrhne svou poloplnou sklenici. „Není nic hezčího než nemotorná žena.““

Autorčin debut, který opravdu stojí za přečtení. Nebudete se moci odtrhnout od příběhů pěti vzájemně propojených postav různého věku. Dvanáctiletá Lou, šestatřicetiletá Eva, dvaačtyřicetiletá Elsie, šestačtyřicetiletý Casper a jednasedmdesátiletý Jos. Věkově nesourodé postavy prožívají své životy. Nechybí velká láska, ale také velká samota, malá, ale i velká tajemství, naděje, ale i velké zklamání, které zřejmě nemá jiné řešení.

Postavy jsou natolik skutečné, že budete mít pocit, že něco jste již sami prožili. Dospívající dívka, jeden stařec s velkým tajemstvím, malíř ve středních letech a dvě sestry, tak rozdílné, jak jen sourozenci mohou být. Čin jedné z nich přiměje druhou k tomu, aby se rozhodla pro štěstí.

„Není těžké udržet tajemství, ale žít s ním, každý den zas a znova, to je k nevydržení.“

„…Ale když se opravdu rozhodnu pro štěstí, jim se taky uleví. Protože pak z nich díky tomu můžou vyrůst šťastní lidé.““ 

„Když jsi malý, nikdo ti neřekne, že to bude takové. Tichý a temný život, ze kterého unikají jen utrápené duše. Aby to pak bylo ještě tišší a temnější, pro všechny, co zůstanou.“ 

V knize je spousta krásných myšlenek, které vás přimějí přemýšlet o životě, zastavit se a sledovat své okolí, nechat čas plynout. 

Kniha je rozdělena do jedenácti kapitol a několika podkapitol. Celá kniha je psaná ich-formou, ale ne z pohledu jednoho vypravěče, ale vyprávění se ujímají jednotlivé hlavní postavy. Čí je to příběh, poznáte ze jména podkapitoly. Tento způsob vyprávění mám ráda, kniha je tak mnohem čtivější. Příběhy jsou proloženy retrospektivami, vzpomínkami, které nám odkrývají některá tajemství. 

Obal knihy vás zaujme a mezi trojlístky budete hledat čtyřlístek a věřte, že tam někde je. Každý může najít své štěstí, jen nesmí přestat věřit. 

Autorka mi sebrala veškerou naději, že každý příběh může dobře skončit, a ještě ji zadupala do země. Přestože je konec smutný a nečekaný, je zároveň krásný, protože alespoň někoho přiměje k tomu, aby ve svém životě poslechl hlas srdce. V životě se šťastných konců dočkáme málokdy, snad už jen v pohádkách. To nám však nemusí brát naději, že se jednou třeba ocitneme výš než v sedmém nebi. 

„„Krásko,“ řeknu. „Ten úsměv je napořád,“ poznamená. „A víš proč?“ „Protože seš šťastnější, než sis kdy dovedla představit? A nejsi šťastná jen proto, že to říkáš, ale proto, že to tak cítíš,“ odpovím.“ 

Knihu hodnotím 99 %. 

Před pár dny u nás autorce vyšel druhý román Pojď sem, ať ti můžu dát pusu, myslím, že se máme opět, na co těšit. A potěším i filmové fanoušky, obě knihy budou zfilmovány.