Zobrazují se příspěvky se štítkemhumor. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhumor. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 22. října 2019

Strážce lesa (recenze knihy Bordeří povídačky 2 – Pavel Mondschein)

Bordeří povídačky 2, autor Pavel Mondschein, vydal Pavel Mondschein, Praha, 2019, 208 stran


„A nezdálo se ti to náhodou? Představivost máš živější než mraveniště před deštěm, to o tobě ví každý.“

Když autor Pavel Mondschein nabídl k recenzování knihu o svém čtyřnohém kamarádovi Kubíčkovi, která za pár dní vyjde, neváhala jsem ani minutu. Doma máme borderku Jessie a čtyřletá dcera miluje čtení pohádek před spaním, tak proč si nepřečíst knihu, jejíž hrdina nám bude blízký. Nyní vám můžu říct, že to byla trefa do černého. Již první díl se setkal s velkým úspěchem u čtenářů a věřím, že i dvojka ho bude v hodnocení následovat a možná ho i překoná.

Než si přiblížíme knihu, představím vám autora:
„Narodil se roku 1978 v Praze, časem však dal velkoměstskému životu vale a odstěhoval se do malé vesničky na dohled od Řípu. Tam se nyní věnuje překládání počítačových her, chovu ovcí a literatuře, to vše v souladu s životním mottem „pást, psát a spát“. Rád čtenáře překvapuje svým širokým záběrem – ačkoliv jej mají mnozí zafixovaného jako pohádkáře a humoristu, není mu cizí ani vážnější tvorba. Je podepsán pod pohádkovým cyklem Bordeří povídačky, postapokalyptickou sérií Zapomenuti v očistci a řadou povídek a novel různých žánrů.“

Nyní již k samotné knize. Čeká vás jedenáct příběhů plus jeden bonusový. Tentokrát bych řekla, že hlavní hrdina Kubíček ustoupil trochu do pozadí a přenechal trochu slávy čtyřem štěňatům, která se narodila borderce Kýnce. Spolu s nimi objevujeme svět a přihlížíme, jak se zaučují a rozvíjejí své vlohy být jednou dobrými hlídači a především pastevci. Jako správná štěňata vymýšlejí lumpárny a nenechají nikoho v klidu. Při svých toulkách po okolí se seznamují i s obyvateli lesa a jednoho dne je čeká velké překvapení, potkají zvíře, které ještě v životě neviděli. Kdo se jim to připletl do cesty? Kdo je ten podivný strážce lesa? Jaká dobrodružství na ně čekají? A co Kubíček, dokáže včas zasáhnout? Vezměte si na klín své dítko nebo vnouče a přečtěte si společně tyto krásné příhody.

„Starý sýček, který v okolí zastával roli ponocného, usedl na větev věkovitého dubu a táhlým zahoukáním ohlásil půlnoc. Ne snad, že by to někdo ocenil – až na pár ježků už všichni dávno spali. Ale to mu nevadilo. Šlo o princip.“

Již po přečtení prvních pár slov a vět jsem byla nadšená autorovou bohatou češtinou, milými a někdy i úsměvnými přirovnáními a tím, jakou pohodu a radost jeho slova v člověku probouzí. Knihu budete číst s úsměvem na rtech, někdy vám ho vykouzlí vtipné situace, jindy porozumění tomu, co nám autor sděluje mezi řádky.

V příbězích se jako ve správných pohádkách skrývá poučení. Autor dokáže probudit v dětských myslích zájem a zvídavost. Možná, že vás děti během čtení zahrnou několika všetečnými dotazy. Budou se spolu s vámi strachovat o čtyřnohé hrdiny. A možná vás překvapí, že večer budou bez odmlouvání čekat napjatí pod peřinou na další bordeří povídačku.

„Kýnka s vyplazeným jazykem přimhouřila oči, naklonila hlavu na stranu a znalecky zhodnotila své nejnovější dílo. Spokojeně mlaskla. Dokonalé! Vytahané stonky petržele vrhaly šikmé stíny přes rozkousaný košík, zdánlivě nahodile rozmístěné důlky v trávníku ladily s kosmickým pořádkem, k tomu všemu se vzduchem linula vůně čerstvě zkypřené půdy… ano, mohla být na svůj výtvor po právu pyšná. A také že byla! Konečně vypadalo okolí hájovny k světu.“

Ačkoliv kniha je rozdělena do jedenácti kapitol a zdánlivě oddělených povídek, od okamžiku, kdy se borderátka setkají v lese se záhadným tvorem, začíná se odvíjet jeden příběh, který graduje v posledních kapitolách. Sám autor nám identitu záhadného tvora neprozradí, ale ilustrátorka nenechá naši představivost ve štychu a pomůže nám. Když jsem nakousla téma ilustrací, knihu zdobí úžasné přátelské barevné ilustrace ilustrátorky Aleny Doubravové, která je majitelkou bordeří smečky, takže pro inspiraci nemusela chodit daleko.

Jak jsem již uvedla, v závěru knihy bordeří dobrodružství graduje a vy se budete o naše kamarády strachovat. Nechte se překvapit, kdo je nakonec z velké šlamastyky zachrání. Na konci nás také čeká nejedno radostné shledání.

Autor si pro své čtenáře na konci knihy přichystal odměnu, bonusovou povídku, která nás navnadí na pomalu se blížící vánoční čas.

„Vánoce jsou prostě doba, kdy si můžete krásně sedět v teple před krbem, vyprávět si příběhy a dobře se každou chvíli najíst. Načuchat se svátečních vůní, až máte v nose jako v pelíšku. A pak vyběhnout na dvůr a řádit ve sněhu, pořádně si užít příchod zimy a koukat na měsíc v nejdelší a nejkouzelnější noci v roce. Nejde zkrátka jenom o nějakého chlapa, který létá po nebi a rozdává dárky, to ani náhodou, kdepak!“

Doufám, že už v autorově mysli vznikají další a další bordeří příhody a do budoucna se budeme moci těšit na další pokračování.

Ať jsou vám čtyři roky, čtyřicet anebo dvakrát čtyřicet, věřím, že si v této půvabné povídkové knížce najdete zalíbení.

Moje hodnocení je 100 %.

Děkuji autorovi za příjemné chvíle strávené mezi čtyřnohými kamarády na stránkách jeho knihy.

Knihu si můžete koupit v předprodeji zde, oficiálně vychází již za pár dní a to 24. října. A všechny příběhy si také můžete přečíst zdarma na autorových stránkách zde.

středa 5. června 2019

Dvouhodinový hotel (recenze knihy Hotel se špatnou pověstí – Blanka Budínová)

Hotel se špatnou pověstí, autorka Blanka Budínová,  vydalo nakladatelství ŠIMON RYŠAVÝ, Brno 2017, 83 stran


„Potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout,“ říkali mi pánové.
Kupodivu říkali všichni totéž – potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout – a znělo to trochu spiklenecky, jako tajné heslo. Jejich dámy se přitom držely při zdi a mlčky si prohlížely koberec.“

Před nedávnem mě oslovila sama spisovatelka Blanka Budínová, zda bych měla zájem přečíst si její knihu Hotel se špatnou pověstí. Autorku jsem do té doby neznala, ale po přečtení anotace knihy jsem neváhala ani vteřinu. A nyní už vím, že jsem neprohloupila, protože do ruky se mi dostala sice útlá, ale historkami nabitá knížka, s níž jsem strávila několik příjemných chvilek večer před spaním.

Autorka v knize vzpomíná na léta, kdy pracovala v jednom brněnském hotelu, který proslul svojí nechvalnou pověstí. Příhody jsou to velmi úsměvné, ačkoliv pro samotnou paní Budínovou to často musely být perné chvíle. Vše se odehrává ještě před revolucí a chvilku po ní. Kniha mi vykouzlila úsměv na tváři, a dokonce jsem při jejím čtení nejednou vyprskla smíchy. Člověk by nevěřil, do jakých svízelných situací se recepční dennodenně dostává, ale autorka si dokázala poradit a vždy z nich vybruslit s grácií a zdravým rozumem.

„Našinec si povětšinou vybere nějaké přímořské letovisko, kodrcá se tam nekonečné hodiny a hned první den (ať sousedé vidí, že jsem byl u moře) se vrhá střemhlav na pláž. V pravé poledne, kdy se moudré dobytče uchyluje do stínu, kde netečně přežvykuje, se pán všeho tvorstva rozplácne na deku jako lívanec a ve sluneční výhni se škvaří tak dlouho, dokud nedostane úpal.“

Je zajímavé, jaká byla spisovatelčina cesta k povolání recepční v hotelu, kterému se říkalo hodinový, avšak ona vše uvádí na pravou míru, že hotel to byl dvouhodinový. Do hotelu si chodili „odpočinout“ vojáci, ženatí muži s milenkami anebo mladí, kteří se neměli kam „uchýlit“. V knize se míhají nejrůznější hosté jako figurky na scéně divadla. Dozvíte se dost informací o práci recepční a nejednou jsem o ni měla strach.

Za nejvtipnější považuji pasáže s cizinci, kdy autorka ovládala řadu jazyků, aniž by věděla, kde se je naučila. Právě s cizinci vzniká řada humorných situací, když se je paní Budínová snaží naučit česky, obzvláště s Číňany dochází k zajímavým slovním přesmyčkám a člověk si uvědomí, jak je naše řeč bohatá na nejrůznější významy slov.

„Ty mě zveš k sobě na návštěvu? Mě?“
Pořád mi to ještě nedocházelo.
„Prosím tě, čemu se tak divíš?“
Zaváhal a pak tiše řekl:
„Víš ty vůbec, že jsem…homosexuál?“
Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.
„Ovšem, že to vím. A co má být? Vždyť jsme úplně stejní. Ty jsi na chlapy a já taky.“

Jedná se o humornou knihu, která vás však může šokovat svojí upřímností. Moc se mi líbilo, jaký měla autorka jako recepční přehled o historických místech v Brně a dokázala svým hostům poradit, kam se mají vydat. Dojal mě příběh staršího italského muže, který toužil navštívit špilberské kasematy, ačkoliv zrovna probíhala rekonstrukce a byly uzavřené, a neváhal recepční požádat o pomoc při překladu dopisu, který sepsal přímo řediteli, aby mu dovolil spatřit místa, kde trpěli italští karbonáři. Jestli se mu to povedlo, to si přečtěte sami.

Jedná se o útlou knížku, kterou můžete slupnout jako malinu během jednoho letního odpoledne u vody anebo si ji můžete vychutnávat několik večerů před spaním, tak jako já. Klidně by kniha mohla být delší, ale bohužel s novou érou vždy něco končí a něco začíná a dvouhodinový hotel Korso porevoluční časy nepřečkal.

„Byli jsme v kostele“, vyprávěla mi starší sympatická Němka, „šla jsem si prohlédnout oltář a kabelku jsem nechala na lavici. Když jsem se vrátila, už tam nebyla. Chápete to? Okradli mě v kostele! V kostele!“
V Korsu jsem se přiučila ledasčemu. Nikdy jsem se ale nenaučila dívat se na takové věci s odstupem. Brala jsem to strašně osobně. Byli to moji hosté a cítila jsem se za ně odpovědná. Chtěla jsem, aby jim u nás bylo dobře, a ta pakáž mi je okradla.“

Autorčin styl je velmi čtivý, i když občas máte pocit, že nestíháte autorčin tok vzpomínek a životních postřehů, kniha se čte svižně a autorka má skvělé vyjadřovací schopnosti a ví, jak upoutat naši pozornost.

Knihu doporučuji všem Brňákům, ale i všem, co se zajímají o Brno anebo o komunistickou éru z neobvyklého pohledu recepční v hotelu s nejhorší pověstí a také všem, kteří si chtějí přečíst humornou knihu, která je příjemnou oddechovkou.

„Největší radost je ta, kterou děláme někomu jinému. To napsal proslulý brněnský básník Jan Skácel, a měl to od své maminky. Taky si to myslím.“

Moje hodnocení je 85 %.

Za možnost přečtení děkuji samotné autorce, knihy, které napsal sám život, jsou ty nejlepší. Pokud vás knížka zaujala, můžete si ji koupit zde.

A na závěr si neodpustím trochu té vtipné čínské češtiny:
„Žena bez manžel je slečená, s manžel je vadná…
Jdu na vejce. (Míněno na WC)
Nemotorný je, když nemá motor.
Peskovat je schovat psa.“

neděle 12. května 2019

Dopisy bez odpovědi (recenze knihy Strážce nádrže – Zdeněk Svěrák)


Strážce nádrže, autor Zdeněk Svěrák, vydala Grada Publishing, a.s. v Praze roku 2018, 90 stran

„Funkce strážce hráze (a to prosím v žádném případě neberte jako stížnost) není placena tak, aby pracovníka uživila. Jedná se o přivýdělek, v případě důchodce, jako jsem já, velice vítaný. Ale tuto funkci nemůže vykonávat každý. Musí to být především člověk obdařený svědomitostí.“

Od pana Svěráka jsem doposud nic nečetla, ačkoliv jeho filmy i písničky zbožňuji, a tak bylo načase poznat ho i jako spisovatele. Vybrala jsem si jeho novinku Strážce nádrže. Zaujala mě nevšedním pojetím, je totiž celá psaná formou dopisů, které však zůstávají bez odpovědi. Ale to jejich pisatele vůbec neodrazuje, občas totiž dostane nepřímou zpětnou vazbu, a to mu stačí.

Autorem dopisů je Jiří Smrček, toho času strážce vodní nádrže Magda, je to bývalý učitel, takže se psaním dopisů nemá žádné problémy a jeho vyjadřování je brilantní. Adresátem je ředitel povodí, který dopisy čte se svou ženou, a často je autor něčím pobaví, ale někdy i pohorší. Pan Smrček totiž píše i o dost osobních věcech.

„O průběhu naší schůze byl někým podrobně informován vedoucí školského odboru zvaný Rudý špunt, protože byl zrzavý a jmenoval se Korek. Tento nevzdělanec, který místo Vietnam říkal Vietman a místo fiasko fajsko, prý dostal záchvat zuřivosti Zavolal s ředitele Pěšinu a prohlásil, že toho všiváka Smrčka a tu starou krávu Tvarůžkovou je třeba exhumačně, což mělo nejspíš znamenat exemplárně, potrestat, jinak že se nám tyhle postoje ve straně rozmnoží jako plíseň.“

Kniha začíná tím, že strážce nádrže Smrček dostal za úkol najít svého nástupce a zaučit ho. Z prvního dopisu máte pocit, že příběh nezačíná zrovna optimisticky a s dobrými vyhlídkami, ale tím se nenechte odradit. Čeká na vás humor, moudrost, porozumění, ale také realita života, tedy i smutek, křivda a trápení. Pan Smrček se svého úkolu hned zhostí a začne přemýšlet, kdo by ho ve funkci mohl nahradit, a tak se seznamujeme s vlastnostmi, které by měl mít strážce nádrže, a je jasné, že to nebude tak lehký úkol, jak by se mohlo zdát. Během pátrání po nástupci nám autor představuje další obyvatele obce Horní Znělá.

Ačkoliv se jedná o útlou knížku, ukrývá v sobě silný příběh, který vás pohladí po duši a přiměje se zamyslet. Měla jsem obavy z konce knihy, ale autor to vyřešil opravdu skvěle a vy budete mít pocit, že vždycky zbývá naděje a vždy se člověk má kudy ubírat, i když má pocit, že už je nepotřebný.

„Byl jsem šťastný, že mě k tomu obědu přizvali, protože jsem si toho prezidenta, který když se postavil, nebyl o moc větší než v sedě, vážil. A víte proč, pane generální řediteli? Že dokázal tu svou plachost, ostych a slušné chování spojit s odvahou, což mě se v životě nedařilo.“

Dvacet tři spíše kratších dopisů přečtete během krátkého odpoledne, ale určitě vám utkví v hlavě na několik dalších hodin či dní.

V knize najdete kresby Zdeňky Huškové st., které krásně dokreslují příběh.

Tento poetický příběh by mohl zaujmout široký okruh čtenářů, a to jak muže, tak ženy. Autor nám totiž nechává nahlédnout pod pokličku životních osudů, a to nejen Smrčkových, ale třeba také mladé ženy samoživitelky, které osud do života připletl hned několik klacků. V knize se autor nevěnuje jen přítomnosti, ale nechává Smrčka zabrousit i do minulosti, která pro něj nebyla vždy snadná, ale dokázal nastražené překážky překročit a jít dál. Celý příběh nakonec vyznívá kladně a dává nám jistou naději, a to co nechybí ve Svěrákových filmech, nechybí ani v jeho knižní tvorbě.

„Jsem odjakživa dojímavý. Chemikář Bubník mi kdysi řekl, Jirko, ty jsi tak lítostivej, že kdybys učil chemii, bylo by ti líto i nenasycených kyselin. Ale to ráno, pane generální řediteli, když jsem po tolika letech vstoupil do prázdné školní budovy ještě předtím, než zadrnčely zvonky a než ožila dětskými hlasy, jsem byl tak naměkko, že jsem pro slzy neviděl a našeho školníka jsem se zeptal: Co tady děláš tak brzo, chlapče?“

Doporučuji všem, kteří hledají milou, úsměvnou knihu, u které si chtějí odpočinout. Ačkoliv je to útlá kniha, má rozhodně co nabídnout.

Moje hodnocení je 95 %.

Děkuji nakladatelství Cosmopolis za to, že jsem konečně poznala pana Svěráka jako spisovatele, na jejich stránkách si knihu Strážce nádrže můžete koupit.

sobota 16. března 2019

Máte také doma malého drobečka? (recenze knihy Drobeček – Nathalie Jomardová)


Anotace:

Na těhotenském testu se objevila druhá čárka a vy záříte štěstím. Těšíte se na tu krásnou dobu, kdy budete nosit pod srdcem plod vaší lásky. A ještě víc se těšíte, až se to malé narodí, budete ho milovat, zbožňovat, bude to to nejkrásnější, nejchytřejší a nejmilejší dítě pod sluncem a vy budete ta nejšťastnější žena.

Rozhodla jste se být dobrou matkou, a tak čtete všechny knihy a sledujete ty nejmódnější blogy, které radí, jak dělat vše „správně“. A pak přijde porod a každodenní realita. A vy zjišťujete, že vaše nejúžasnější miminko se ani zdaleka nechová tak, jak jste si vysnila, a všechny ty chytré rady vám jsou naprosto k ničemu. Pomalu necháváte stranou všechny teze studovaných psychologů, postupně opouštíte svá přesvědčení, která jste si vysnila v těhotenství, a padáte na tvrdou zem. Váš život se smršťuje a vy máte jen jednu touhu – přežít.


Nathalie Jomardová je nejen talentovaná ilustrátorka, ale také matka, která se umí na výchovu podívat s nadhledem a s notnou dávkou humoru. Její kniha by neměla chybět na žádné toaletě, na které se může unavená matka zamknout a získat tak pár minut sama pro sebe.

Varování č. 1: Nečtěte v přeplněné tramvaji, mohli byste poprskat spolucestující!

Varování č. 2: Nedoporučujeme těhotným, mohly by přijít o iluze!

Máte doma také malého drobečka? Pokud ano, je tato kniha vhodnou četbou právě pro Vás. Autorka, která je zároveň ilustrátorkou, připravila pro nás, maminky na mateřské, humornou oddechovou knihu, kterou zkrátka budete mít čas přečíst, a to z toho důvodu, že kniha je plná ilustrací a textu v ní najdete spíše pomálu. Jedná se spíše o takové postřehy ze života ženy, která se brzy stane matkou.

Kniha nese podtitul Deník nepřipravené matky. Jistě to znáte, zjistila jste, že jste těhotná a v tu chvíli se vám svět otočí o sto osmdesát stupňů a vy se toužíte stát tou nejlepší a nejdokonalejší maminou na světě. Spousta z nás při očekávání prvního potomka začne pokukovat po nejrůznější četbě, která nás má připravit na vytoužený okamžik, ale věřte, že tak úplně připravit se nelze. Co nás čeká, než náš drobeček přijde na svět? A co poté?

Pokud si chcete oddechnout, pokud mateřství intenzivně prožíváte anebo si chcete jen zavzpomínat na dobu, kdy jste nevěděla, kam dřív skočit, je tato kniha tou pravou právě pro vás. Možná ji budete číst s nohama nahoře a něčím dobrým po ruce anebo jako já po chvilkách mezi přebalováním, kojením, chováním drobečka, praním a hrou se starším potomkem. A ani tak vám její čtení nezabere mnoho vašeho drahocenného času.

„Jakmile počůraný těhutest ukáže pozitivní hodnoty, je domácí převrat na spadnutí. Chytrý rádce dobré mámy, vážená a nepostradatelná příručka, která nechybí na nočním stolku žádné těhotné ženy, se v mžiku stává nejlepší kamarádkou drobečko-gravdní ženy (stejně jako záchodová mísa, ale ta ze zcela jiných, daleko banálnějších důvodů). Pro kocoura Špekounka, potenciálního toxoplazmózového teroristu, nastává dlouhatánské období hlubokého citového strádání.“

Autorka mateřství zachytila s nadhledem a mnohdy i s velkou nadsázkou. V anotaci knihy se dočtete o varování, že knihu nedoporučují těhotným, že by mohly přijít o iluze a já nemohu než souhlasit. Budoucí maminky očekávající prvního potomka by se opravdu při čtení této knihy mohly vyděsit, ale pokud čekáte své druhé, třetí či třeba již páté dítě, tato kniha vás pobaví. Autorka si rozhodně nebere žádné servítky a její ilustrace občas jdou až do extrémů a možná z některých kreseb budete až znechucené, no ano, opravdu na mě některé tak působily, nebudu vám nic zatajovat.

¨

Knihu přelousknete za jedno krátké odpoledne a já si po jejím přečtení řekla, že na tom nejsem zas tak špatně a že by mohlo být hůř. Společně s knihou jsem si zavzpomínala především na své první těhotenství a objevování světa s malým miminkem a na to, jak byl člověk ze všeho vyplašený, ne, že bych nyní, s druhým miminkem nebyla, ale přece jen je to již trochu jiné.

Nathalie Jomardová je skvělá ilustrátorka, její ilustrace jsou výstižné, vtipné a někdy zahnané až do extrémů. Text, který je provází, je spíše doplňuje, a opravdu psaného slova v knize moc nenajdete. Rozhodně nečekejte odbornou publikaci, která vám udělí rady v nastávajícím rodičovství, ale vtipnou, výstižnou knihu, vytvořenou s nadhledem jedné mladé maminky.

„Jeho Jasnost Drobeček I., drahocenný středobod domácnosti s prvky banánové republiky, umí skvěle přimět své rodiče k poslušnosti. Dokonce příliš skvěle. Sice se nic nemá přehánět, ale to tady neplatí! Žádné prodlevy, žádná dovolená, poroba ve dne v noci, žádný příplatek za svátky, žádná prémie za špinavou plínku ani náhradní volno, neexistující zákoník práce, neustálý podstav a hlavně…žádná výplata! To je skandál!“

Jistě to dobře znáte, každý vám jako budoucí, ale i jako stávající matce, rád udílí rady a mnohdy dosti protichůdné, až vám z toho jde hlava kolem, a vy začnete pochybovat o tom, zda jste dobrá matka nebo zda jí budete. Tato kniha vám pomůže získat jistý nadhled a ujištění, že v tom nejste sama.

Knihu doporučuji všem maminkám, jak budoucím, tak i těm, co už doma svého drobečka mají. U knihy si oddechnete a přijdete na jiné myšlenky a především zjistíte, že se často trápíte úplně zbytečně.

Moje hodnocení je 90 %.

Za zpestření mých všedně nevšedních dnů děkuji Nakladatelství JOTA, pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

čtvrtek 23. března 2017

Deníček moderního páru aneb ženy jsou z Venuše a muži jsou debil – Dominik Landsman, Zuzana Hubeňáková

Deníček moderního páru aneb ženy jsou z Venuše a muži jsou debil, autoři Dominik Landsman, Zuzana Hubeňáková, vydala Euromedia Group, a.s. - Ikar, Praha 2016, 224 stran

„Na nás, co chodíme s našimi ženami do divadel, oper nebo na balety, čeká po smrti nebe.“

Tahle knížka se mi nedostala do ruky náhodou, jelikož jsem slyšela chválu na knížky pana Landsmana Deníček moderního fotra a Deníček moderního fotra 2, rozhodla jsem se, že si koupím nejprve Deníček moderního páru, abych začala pěkně od začátku. Tato kniha je počinem dvou autorů, aby v knize byl zachován mužský i ženský pohled na věc. Dominik Landsman vdechl život Jindřichovi a Zuzana Hubeňáková Nataše.

Kniha nás provází od jejich seznámení do okamžiku početí jejich potomka. Je rozdělena do čtyř částí a ty obsahují podkapitolky, v nichž se ve vyprávění spravedlivě střídá Jindřich s Natašou a stejné situace jsou nahlíženy z mužského a ženského pohledu. A nikoho nepřekvapí, že se jejich názory často rozcházejí, znáte přeci tu větu, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, autory upravenou na ženy jsou z Venuše a muži jsou debil.

Jsou zde typické situace jako nakupování, cesty za kulturou, pořízení automobilu, vaření, uklízení a samozřejmě také jejich intimní život.

„Když jsme se plahočili z tý prdele domů, vytáhl jsem kalhoty z tašky a nešťastnou náhodou je zahodil do pole, aby to Nataša neviděla. To se může občas stát. Za to nelze nikoho vinit.“

Kniha je napsána velmi čtivě, jedná se o vtipné vyprávění s velkou mírou nadsázky. Určitě se u knihy budete bavit. Kdo však touží po inteligentním humoru, tak ať šáhne po jiné knize.

Kniha mě bavila, je to takové nenáročné oddechové čtení, po kterém občas zatouží každý z nás. Nejvíc z celé knihy se mi líbilo jejich seznámení a to napsané z pohledu Nataši, kdy vyplynula pravda napovrch.

Co bych však knize vytkla, jsou až někdy absurdní situace a znemožnění obou postav, například při již zmíněném nakupování automobilu. Také mi přišlo, že z Nataši Zuzana Hubeňáková v určitých situacích vytvořila úplnou slepici, která myslí jen na sebe a v životě si neumí moc poradit. Sám autor v závěrečném fiktivním rozhovoru uvedl: „Pokud si člověk ujíždí na náročné literatuře, tak se mu to líbit nebude.“ A já s ním souhlasím, hluboký příběh v této knize nehledejte, ale humoru je v něm až až.

„Nataše k němu okamžitě pelášila a s láskou ho objala. Splnil se jí sen. Konečně má auto. Já jsem jí to přál. Zasloužila si ho.
„Chceš řídit? Zeptal jsem se jí něžně.
„Já nemám řidičák,“ usmála se na mě a nastoupila na stranu spolujezdce.“

Nejen pod pohrůžkou autora, že pokud si nepřečtu Deníček moderního fotra, bůh zabije koťátko, ráda sáhnu i po jeho prvních dvou knihách. Chci totiž vědět, jak se život Nataši a Jindřicha změní s příchodem dítěte a zda oba dozrají. A taky abych se mohla u knihy zasmát, humorných knih není nikdy dost.

Knihu hodnotím 80 %.

neděle 22. ledna 2017

Nejen aristokratka je na koni (recenze knihy Aristokratka na koni - Evžen Boček)

Aristokratka na koni, autor Evžen Boček, vydalo nakladatelství Druhé město, Brno 2016

Aristokratka na koni je již třetím pokračováním humorně napsaného deníku zchudlé aristokratky Marie Kostkové z Kostky.
První díl Poslední aristokratka mě bavil od samého začátku až do konce a kolikrát jsem se smála i nahlas, což se mi u žádné knihy snad ještě nestalo. Druhý díl Aristokratka ve varu byl ale bohužel slabý odvar prvního dílu, takže přišlo malé zklamání. Po přečtení třetího dílu musím konstatovat, že na pomyslného koně se vrátil i sám autor. U čtení jsem se opravdu bavila a opět se hlasitě smála.


Děj se, jako v předešlých románech, odehrává na zámku Kostka, který vlastní nejspíš nejchudší hrabě v Čechách František Antonín Kostka z Kostky. Jeho dcera Marie má osud celé rodiny i zámku zachránit, a to svojí smrtí, vždyť přeci žádná z rodových nositelek tohoto jména se nedožila dvaceti let. Marii je devatenáct a půl. Jenže vše je nakonec jinak a nápad manažerky Milady, jak vydělat hromady peněz, vezme za své. Kdo v tom může mít prsty? Podaří se rodině i tak přilákat návštěvníky (i přes nelibost kastelána Josefa), dostat se z dluhů a začít prosperovat?

V knize se setkáte se všemi, kteří nás provází již od prvního dílu. Pokud byste již zapomněli jména, anebo nečetli předchozí díly, autor na konec knihy zařadil slovníček, který vám vše oživí. Charaktery postav se nezměnily a autor je staví do vtipných situací. Na scéně se objeví nová postava. Obrátí život na Kostce k lepšímu?

Román je psaný formou deníku, který si vede devatenáctiletá Marie. Její vyprávění se čte svižně a lehce. V deníku jsou zaznamenány i dopisy, které píše Maxovi a zápis z policejního protokolu, který mě opravdu pobavil. Při čtení máte dojem, že jste přítomni tomu velkému divadlu, které se na Kostce každý den odehrává. Jednotlivé postavy mají své vrtochy. Někdy by se dalo říci, že se jedná až o černý humor. A nemůžu popřít, že od druhé poloviny knihy jsem si přála, aby se už konečně stal zázrak a návštěvníci vzali zámek útokem, vždyť by se zde nenudili.

Autor mě příjemně překvapil, vrátil se k humoru, který známe z prvního dílu a přidal ještě něco navíc, zajímavý děj s vtipnými situacemi, ve kterých se projevují charakterové vlastnosti jednotlivých postav.

Konec knihy byl náhlý, autor si nejspíš nechal otevřená zadní vrátka na další pokračování. Vždyť Marii ještě nebylo dvacet a kdoví, jestli se toho věku dožije, když její jméno s sebou nejspíš nese rodové prokletí. S kým se setkáme příště? Nenechá autor někoho zmizet ze scény a někdo nový se objeví?

Přebal knihy je opět krásný a na první pohled upoutá.

Knihu bych doporučila všem, co se touží zasmát, nevadí jim ironie a nadsázka. Některé scény jsou spíše tragikomické. Mně se tento styl humoru líbí, takže pokud bych měla hodnotit první díl, dala bych 100 %, druhý díl si dle mého názoru nezaslouží více než 70 % a třetí díl hodnotím 95 %. Již nyní se těším, co nás bude čekat příště.