Zobrazují se příspěvky se štítkemBrána. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBrána. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 18. července 2021

Každý konec je něčeho začátek (recenze knihy Akord a jiskry - Martin Patřičný)

„Nejzajímavější jsou vždycky doby přechodů. Ten přechod ve společnosti, než se poměry znovu upraví a na nějakou dobu stabilizují. Doba přechodu – staré ještě úplně neminulo a nové nenastalo a tak se to všelijak mele a prase aby se v tom vyznalo.“




Je pravda, že povídky moc často nečtu, ale když se mi náhodou nějaké dostanou do ruky, přečtu si je vždy s chutí a poté si říkám, že bych je možná měla vyhledávat častěji. Přece jen s malými dětmi není tolik času na čtení, ale na kratší povídku se čas skoro vždy najde, a vám pak nemusí být líto, že jste byli vyrušeni v půlce knihy a stále nevíte, jak to dopadne. Proto, když se mi naskytla příležitost přečíst si novinku Martina Patřičného Akord a jiskry, jež je souborem povídek, neváhala jsem.

Martin Patřičný není jen spisovatel, ale je to především výtvarník, který miluje dřevo a vytváří z něho umělecká díla. Svoji zálibu propojil i s touto povídkovou knihou, jejíž obálku zdobí jeho dílo „Kočičí oči“ a uvnitř knihy najdeme řadu dalších fotografií autorových produkcí ze dřeva, jež doplňují jednotlivé povídky.

„Možná proto, že konečně začali oba věřit v důležitost, význam svého životního setkání… v jeho jedinečnost. A kompromisy začali brát jako radost, ne nutnost.“






pátek 9. dubna 2021

Zbraň působící zkázu (recenze knihy Černý oheň z Byzance – Dirk Husemann)

„Westminsterskou katedrálou vanul studený vítr. Starý chrámový varhaník si mnul ruce zkroucené pakostnicí. Dosud se mu nepodařilo pochopit, proč se kostely musí stavět průčelím k východu. Odtud sice dopadaly do svatostánku sluneční paprsky, ale s nimi vanul i východní vítr, který přinášel ledový chlad. Z této světové strany také občas přišlo neštěstí.“

Zdroj: Chrudimka.cz
 
Dirk Husemann se po přečtení jeho knih Slon pro Karla Velikého a Ledoví piráti (recenze) zařadil mezi mé oblíbené autory, proto jsem si nemohla nechat ujít jeho novinku Černý oheň z Byzance. Tentokrát nás autor zavede na samý sklon 16. století. V Anglii vládne Alžběta I., pro niž Thomas Dallam sestrojil samočinně hrající varhany. Bohužel se však vůči královně dopustí prohřešku, z toho důvodu je nakonec vybrán, aby samočinné varhany spolu s dalšími vyslanci dopravil sultánovi Mehmedovi III. do Istanbulu jako dar, který by ho měl přesvědčit, aby se postavil na stranu Anglie v boji proti Španělům. To však ještě Dallam netuší, co je hlavním poselstvím výpravy.
 
Co je onen tajemný černý oheň? Podaří se Dallamovi vypátrat starodávnou recepturu, která je již roky zapomenuta? Co za dobrodružství ho na palubě královské fregaty nesoucí název Hector a následně v samotném Istanbulu čeká? Dirk Husemann dokáže psát tak, že se od čtení nebudete chtít odtrhnout.
 
„Vypadá to,“ poznamenal, „že ta plavba je pro královnu velmi důležitá. Pro mě jsou zase důležité ty varhany. A pro nás oba je důležitý náš život. To jsou tři důvody, které mluví pro to, abychom si vybrali bezpečnější loď.“





pátek 6. listopadu 2020

„Konec světa“ (recenze knihy Maják na útesech – Marie Lamballe)

 „Dávno se zapletla do pevné sítě lží a bude ji asi zatraceně bolet, až bude nucena ji roztrhnout.“

Zdroj: Chrudimka.cz
 
Hned na úvod přiznávám, že na knihách Marie Lamballe, neboli Anne Jacobs, mě vždy na první dojem uchvátí obálka. U Majáku na útesech to bylo zrovna tak a další důvod, proč jsem po knize sáhla byl, že se mi velmi líbila autorčina předchozí kniha Hluboká modř moře (recenze). S autorčinou tvorbou jste se již mohli setkat dříve, napsala již tři série Panský dům (recenze, recenze, recenze), Venkovské sídlo (recenze) a nejnovější Kavárna U Anděla (recenze). Majáku na útesech a Hluboké modři moře předcházela kniha Hortenziová zahrada (recenze), tyto tři knihy spojuje místo, kde se odehrává jejich děj, a to Bretaň.
 
Mladičká vysokoškolská studentka Susanne pochází z Berlína, ale studuje v Paříži, je čerstvě zamilovaná a pro Paula by udělal snad vše. Bohužel dojde k tragické události, při níž dívka ztratí paměť a jediné vodítko, které jí z minulosti zůstane, je dopis v kapse adresovaný Anne-Marii, který ji zve do Bretaně, a tak se tam Susanne vypraví s nadějí, že tam zjistí, kdo je. Bretaň, a především tamní obyvatelé malé osady na „konci světa“ ji okouzlí, ale co se stane, když se Susanne začne navracet paměť? A co když nebude jediná, kdo odhalí její pravou totožnost? A co se vlastně stalo s Paulem? Maják na útesech vydá mnohá tajemství a vy si při jeho čtení můžete vychutnat nejednu kávu.
 
„Ještě chvíli stála a naslouchala bouři, v níž už zazníval blížící se dutě hučící příliv, a oranžová záře majáku jí připadala jako uklidňující síla, světlo uprostřed zuřících živlů. Tady jsem. Napevno srostlý se skálou. Svítím do noci a ukazuji ti cestu. Na mě se můžeš spolehnout. Neublíží mi ani příliv, ani bouře.“




pátek 15. května 2020

Zemřít jako rytíř (recenze knihy Boj slepého krále – Jaromír Jindra)

„Už dávno se do Čech žádný nepřítel neodvážil, vlastně po celou dobu, co je králem Jan Lucemburský. Je to zvláštní a pro mnohé i nepochopitelné, že země, jejíž panovník se toulá po nejrůznějších bojištích Evropy nebo usedá u bohatě prostřených stolů vladařů velkých i malých, prožívá snad nejdelší období míru.“
 
Zdroj: Chrudimka.cz

Boj slepého krále je čtvrtou knihou ze série Sny umírají s králi. Jedná se o historickou sérii věnovanou období nástupu Lucemburků na český trůn a jejich vlády. Autorem je českobudějovický rodák Jaromír Jindra, který se psaní beletrie začal naplno věnovat v posledních několika letech. Již jako chlapec psal povídky a po studiu pracoval jako redaktor krajského deníku a zároveň publikoval odbornou literaturu z oblasti filumenie, která je jeho velkým koníčkem, a této činnosti se věnuje dosud. Jaromír Jindra nepíše jen pro dospělé, ale napsal i knihu pro děti, a to Příhody Myšáka Myšulína z Myšova (recenze).
 
Jan Lucemburský stále více a více ztrácí zrak, zdá se, že mu lékaři nedovedou pomoci, jeho naděje se upíná k francouzským lékařům. Při cestě do Francie se s doprovodem zastaví na hradě Vildštejn, který za dobré služby věnoval Matouši Rozoumkovi, kterého známe již z předchozích knih. Ve Francii se Jan setkává se svým synem Karlem, je zajímavé sledovat jejich vztah, kdy Jan se cítí synem ohrožen a zároveň by mu chtěl zajistit postavení, které upevní jeho moc do budoucna. V knize se odvíjejí dvě dějové linie, jedna je věnována právě Janu Lucemburskému a ve druhé sledujeme osudy Matouše Rozoumka a životy „obyčejných“ lidí na hradě Vildštejn. Tyto dvě linky se v příběhu několikrát protnou, a tak se spolu s Janem Lucemburským a jeho synem Karlem vydáváme do bitvy u Crécy, kam ho následuje i Matouš Rozoumek. Pokud jste nechyběli v hodinách dějepisu, tak jistě víte, jak bitva dopadla, a co znamenala nejen pro české země. A co Matouš Rozoumek? Vrátí se z bitvy?
 
„Ve stejné chvíli se mu prodrala na povrch mysli myšlenka jiná, pod kterou se jeho osobní tragédie stávala zcela nicotnou: Co bude s jeho Českým královstvím? Jakou váhu může mít země, které vládne slepý král? Vrhnou se na ni všichni sousedé a každý si z ní urve, co se dá…“