pondělí 9. srpna 2021

Buďme, jací jsme (recenze knihy Chlapec, krtek, liška a kůň - Charlie Mackesy)

„Ahoj,
začali jste od začátku, což obdivuji. Já obvykle začínám od prostředka a úvody nikdy nečtu. Je překvapivé, že jsem vytvořil knížku, protože číst knihy se mi moc nedaří. Potřebuji totiž obrázky. Jsou jako ostrovy, místa, kam se dá doplavat v moři slov.“




Když jsem poprvé zaregistrovala tuto novinku a reakce na ni, říkala jsem si, že bych si ji ráda přečetla, ačkoliv na první pohled textu v knize není mnoho a člověk si může myslet, že je to kniha primárně určená dětem, avšak není tomu tak. Když se mi naskytla možnost, neváhala jsem, a nyní vím, že se zařadí v mé knihovně po bok Malého prince. Ačkoliv mnozí s tímto přirovnáním třeba nebudou souhlasit, mně se při čtení knihy Chlapec, krtek, liška a kůň Malý princ vybavil. Možná je to tím, že hlavní postavou je malý zvídavý chlapec, možná je to také tím, že putuje krajinou a potkává další postavy příběhu, možná je to i tím, že jednou z postav je liška a možná je to i proto, že se v knize objeví řada citátů a životních mouder. Kdo ví? Ale rozhodně tím nechci tvrdit, že se tato kniha Malému princi podobá, jen ve mně vyvolala podobné pocity.

Hned na začátku knihy najdete jakousi autorovu předmluvu, nebo spíše promluvu ke čtenáři, v níž nám autor sdělí něco málo o knize a přiblíží nám postavy příběhu, nebo spíš putování, protože příběh jako takový v knize není. Jedná se převážně o dialogy, které zachycují nejrůznější citáty a životní moudra, jež pronášejí jednotlivé postavy. Ačkoliv se jedná o malého chlapce a tři zvířata, je tu patrné jisté podobenství s lidmi, kteří jsou také různí, různě vypadají, různě se chovají, různě pohlížejí na sebe a na druhé.

„Jejich dobrodružství se odehrávají na jaře, kdy jednu chvíli padá sníh a vzápětí vysvitne slunce, což je taky tak trochu jako život – může se rázem změnit.“






sobota 7. srpna 2021

Příběhy ukryté v obrázcích (recenze knihy Kdo tu bydlí? - Noemi Zárubová)

„Ráno všichni někam spěcháme. Já s Aničkou do školky a Kuba do školy. Nejlepší je, když si hrajeme venku na zahradě a Kuba má tělocvik na školním hřišti. Můžu na něj přes plot zamávat a Kuba na mě zase zavolá: „Ahoj!“ Kuba Kučera je můj největší kamarád.“




Mají vaše děti rády velkoformátová leporela? Možná si řada z vás vzpomene na jedno takové krásné leporelo ze svého dětství, které vyšlo v roce 1988 pod názvem Kdo tu bydlí? a trvalo několik desetiletí, než se dočkalo svého znovu vydání v letošním roce, aby si jím mohly nyní listovat i děti tehdejších dětí. Ačkoliv v době, kdy poprvé vyšlo, mi byly právě tři roky a byla jsem tedy akorát ve vhodném věku toto leporelo dostat, doma jsme ho nikdy neměli. Jeho krásu jsem objevila až nyní a jsem ráda, že jím mohu listovat společně se svými dětmi a hledat všechny ty skryté příběhy, které se v obrázcích ukrývají.

Celým leporelem nás provází jeden malý klučina, jeho jméno si děti mohou vymyslet samy, z knihy se ho nedozvíme, protože příběh vypráví v první osobě, tedy ze svého pohledu. Představí nám svoji rodinu a své sousedy z domu, zavede nás do školky a prostřednictvím svého „největšího“ kamaráda Kuby i do školy. Podíváme se s ním do města, kde s Kubou dostali za úkol hlídat Kubovy sourozence, dvojčata, zatímco maminky nakupují a babička si zašla do kadeřnictví. Dostaneme se i do prostředí nemocnice, a pak už hurá vlakem na prázdniny k babičce na venkov. A na závěr se podíváme, jak to vypadá v domě, když je noc. Zkrátka v leporelu je stále co objevovat.

Ilustrací, které hrají snad ještě větší roli než samotný autorčin text, se ujal ilustrátor Gabriel Filcík, který má nezaměnitelný „rukopis“ a jehož ilustrace možná znáte z jiných knih pro děti. Ilustrátor má smysl pro detail a do obrázků ukryl také humorné situace. Najdete zde zachycené běžné denní činnosti i situace, ale i shon ve městě a také typická povolání.

Autorčiny kratičké texty nám prozradí pár informací o hlavních postavách příběhu a zároveň nás navedou, čeho si v ilustracích všimnout a probudí zájem dětí o příběh ukrytý v ilustracích.

„A jsme zpátky doma. Ferda se radostí málem zbláznil. Kubova babička se divila, jak jsme se vytáhli. Určitě jsem vyrostl a teď porostu zase doma. Kdo chce být hodně velký, musí hodně spát. Chtěl bych jednou vidět, jak vypadá náš dům, když zhasnou všechna okna. Bim, zhasne se a náš dům spí. My všichni spíme. Spí i kanárek pana Šulce.“