„Ještě
pořád to nejsem schopen pochopit. Je nám třicet šest, máme takovou hezkou
dcerušku, každý máme vlastní podnik, žijeme si v Amsterodamu jako bohové,
jsme obklopeni přáteli, děláme si, na co si vzpomeneme, a teď, a Koninginnedag,
nemluvíme už téměř celé dopoledne o ničem jiném než o rakovině.“
Kniha
Třetí poločas je inspirována přímo autorovým životem a takové knihy
obvykle nebývají lehkým čtením. Třetí poločas vámi otřese, to vám říkám
hned v úvodu. Je to kniha, která vás zasáhne autorovou upřímností,
jeho strohostí, jde až do morku kostí, protože to, co potkalo jeho ženu, převrátilo
celý jejich dosavadní život naruby.
Stijn a Carmen
jsou mladí manželé, mají roční dceru Lunu, jsou úspěšní v práci a žijí
šťastný život, až do té doby, než je Carmen diagnostikována rakovina.
Tehdy se jejich život promění v boj o život, o čas, který s nimi ještě
Carmen může strávit. Je to kruté, nelítostné a velmi smutné. Ale Carmen je
velká bojovnice a ani v nejtěžších chvílích svého života neztrácí humor a
má velkou sílu nevzdát se. Stijn se jí snaží být oporou, ale je to muž, který
má své mouchy. Stijn svoji ženu miluje, ale přesto jí nedokáže být věrný,
tvrdí o sobě, že trpí monofóbií, ale dává si pozor, aby jeho zálety zůstaly
před jeho ženou skryty. V knize sledujeme, jak se snaží se zákeřnou
manželčinou nemocí vyrovnat po svém, je to tvrdý boj a nepřestává své ženě
být oporou.
„A
zlobím se sám na sebe, že jsem takhle naštvaný. Že nejsem schopen smířit e s tím,
akceptovat už jednou to, že Carmen má rakovinu a že jsem prostě jednou její
manžel v dobrém i ve zlém. Samozřejmě, že jsem dnes šel s Carmen, a
je pravda, že jsem byl pyšný sám na sebe, když jsem včera slyšel, jak Carmen
říká do telefonu své mamince a Anne, že je tak ráda, že s ní na tu
chemoterapii půjdu. A samozřejmě, že jí říkám, že tu rakovinu spolu jednou pro
vždy kopneme do zadku, že ta nás na kolena rozhodně nedostane, SAMOZŘEJMĚ že
tohle všechno říkám! Co mám jiného dělat?“
Autor
popisuje všechny své emoce, myšlenky, je ke čtenáři přímý, nic neskrývá a příběh
je chvílemi až syrově upřímný. Krátké kapitoly přidávají knize na tempu.
Autor použil formu vyprávění ze svého pohledu a tím se čtenáři dostal ještě
více pod kůži. Jeho zpověď vás zkrátka dostane.
Je
to kniha, která vás přiměje se zamyslet nad vaším životem, nad tím, jak často
řešíme malichernosti a hledáme problémy, kde nejsou. Nad tím, jak dokáže vážná
nemoc zničit život nejen nemocnému, ale i jeho blízkým. Jak je vše mnohem
horší, když doma máte roční dítě a víte, že ho neuvidíte vyrůstat. Carmen se s tím
vyrovnává po svém a rozhodne se Luně zanechat kufřík vzpomínek na sebe
samotnou. Pasáže, kde cituje ze svého deníku určeného Luně mě vždy dojaly k slzám.
Několikrát jsem si říkala, že nemám na to, abych knihu dočetla, ale vždy jsem
to překonala a četla dál a poslední část knihy jsem probrečela. Ano, připravte
si kapesníčky, protože tento příběh bez slz nemáte šanci ustát.
„Carmen
vypráví, že jsme se v posledních dnech propadli z ráje až do
nejhlubších pekel. Že všechno bylo v pořádku, že jsme byli všichni tři tak
šťastní a spokojení, a najednou jako mávnutím kouzelného proutku – buch bác,
všechno pryč.“
Jsem
moc ráda, že jsem čtení nevzdala, že jsem knihu dočetla do konce. Obdivuji autora,
že dokázal napsat knihu tak osobním způsobem a bez příkras a že kniha o tak
těžkém tématu je tolik čtivá. Vůbec se nedivím, že se v Nizozemsku stala
nejprodávanější knihou všech dob, jak hlásá její obálka. A když jsme u
obálky, tak musím pochválit nakladatelství, obálka třetího vydání této knihy je
opravdu úžasná, velmi mě upoutala a vystihuje knihu samotnou.
„Potom
se podívá na mě. Vidím na ní, že je pokořená až do morku kostí. Pokořená
rakovinou. Bože, jak je tohle strašný. Pro parádu se musí trpět. Pro přežití se
zjevně musí zošklivět.“
Během
čtení mě napadaly nejrůznější myšlenky, a hlavně otázka kolik žen a mužů si
toto osobní peklo prožilo a kolik si ho ještě bude muset prožít, než bude
objeven účinný způsob, jak s rakovinou skoncovat? A nemohla jsem si při
čtení nevzpomenout na svoji babičku, kterou jsem bohužel nikdy nepoznala, jelikož
jí tato zlá nemoc vzala život, když jí bylo čtyřicet jedna let. Život je
někdy opravdu krutý.
Autor
napsal pokračování této knihy, které u nás vyšlo pod názvem Time Out a
jsem rozhodnutá si ho přečíst. A z přebalu knihy se dozvíme, že se v příštím
roce chystá vydání jeho nejnovějšího románu DJ. Budu se těšit.
„Cítím
vinu, kocovinu, jsem chudák, zuřím, mám strach, depresi, pocit méněcennosti,
jsem přetažený, zlomený, nemorální, asociální, nepochopený, zbabělec, lhář a
nešťastník.“
Knihu
můžu jen doporučit
a moje hodnocení je 100 %.
Ještě
dlouho zůstane v mé mysli.
Děkuji
nakladatelství JOTA, že se mi kniha dostala do ruky, rozhodně toho
nelituji. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat