Ráj už skončil (recenze knihy Třetí poločas – Ray Kluun)

Třetí poločas, autor Ray Kluun, vydalo nakladatelství JOTA, Praha 2019, 318 stran

„Ještě pořád to nejsem schopen pochopit. Je nám třicet šest, máme takovou hezkou dcerušku, každý máme vlastní podnik, žijeme si v Amsterodamu jako bohové, jsme obklopeni přáteli, děláme si, na co si vzpomeneme, a teď, a Koninginnedag, nemluvíme už téměř celé dopoledne o ničem jiném než o rakovině.“

Kniha Třetí poločas je inspirována přímo autorovým životem a takové knihy obvykle nebývají lehkým čtením. Třetí poločas vámi otřese, to vám říkám hned v úvodu. Je to kniha, která vás zasáhne autorovou upřímností, jeho strohostí, jde až do morku kostí, protože to, co potkalo jeho ženu, převrátilo celý jejich dosavadní život naruby.

Stijn a Carmen jsou mladí manželé, mají roční dceru Lunu, jsou úspěšní v práci a žijí šťastný život, až do té doby, než je Carmen diagnostikována rakovina. Tehdy se jejich život promění v boj o život, o čas, který s nimi ještě Carmen může strávit. Je to kruté, nelítostné a velmi smutné. Ale Carmen je velká bojovnice a ani v nejtěžších chvílích svého života neztrácí humor a má velkou sílu nevzdát se. Stijn se jí snaží být oporou, ale je to muž, který má své mouchy. Stijn svoji ženu miluje, ale přesto jí nedokáže být věrný, tvrdí o sobě, že trpí monofóbií, ale dává si pozor, aby jeho zálety zůstaly před jeho ženou skryty. V knize sledujeme, jak se snaží se zákeřnou manželčinou nemocí vyrovnat po svém, je to tvrdý boj a nepřestává své ženě být oporou.

„A zlobím se sám na sebe, že jsem takhle naštvaný. Že nejsem schopen smířit e s tím, akceptovat už jednou to, že Carmen má rakovinu a že jsem prostě jednou její manžel v dobrém i ve zlém. Samozřejmě, že jsem dnes šel s Carmen, a je pravda, že jsem byl pyšný sám na sebe, když jsem včera slyšel, jak Carmen říká do telefonu své mamince a Anne, že je tak ráda, že s ní na tu chemoterapii půjdu. A samozřejmě, že jí říkám, že tu rakovinu spolu jednou pro vždy kopneme do zadku, že ta nás na kolena rozhodně nedostane, SAMOZŘEJMĚ že tohle všechno říkám! Co mám jiného dělat?“

Autor popisuje všechny své emoce, myšlenky, je ke čtenáři přímý, nic neskrývá a příběh je chvílemi až syrově upřímný. Krátké kapitoly přidávají knize na tempu. Autor použil formu vyprávění ze svého pohledu a tím se čtenáři dostal ještě více pod kůži. Jeho zpověď vás zkrátka dostane.

Je to kniha, která vás přiměje se zamyslet nad vaším životem, nad tím, jak často řešíme malichernosti a hledáme problémy, kde nejsou. Nad tím, jak dokáže vážná nemoc zničit život nejen nemocnému, ale i jeho blízkým. Jak je vše mnohem horší, když doma máte roční dítě a víte, že ho neuvidíte vyrůstat. Carmen se s tím vyrovnává po svém a rozhodne se Luně zanechat kufřík vzpomínek na sebe samotnou. Pasáže, kde cituje ze svého deníku určeného Luně mě vždy dojaly k slzám. Několikrát jsem si říkala, že nemám na to, abych knihu dočetla, ale vždy jsem to překonala a četla dál a poslední část knihy jsem probrečela. Ano, připravte si kapesníčky, protože tento příběh bez slz nemáte šanci ustát.

„Carmen vypráví, že jsme se v posledních dnech propadli z ráje až do nejhlubších pekel. Že všechno bylo v pořádku, že jsme byli všichni tři tak šťastní a spokojení, a najednou jako mávnutím kouzelného proutku – buch bác, všechno pryč.“

Jsem moc ráda, že jsem čtení nevzdala, že jsem knihu dočetla do konce. Obdivuji autora, že dokázal napsat knihu tak osobním způsobem a bez příkras a že kniha o tak těžkém tématu je tolik čtivá. Vůbec se nedivím, že se v Nizozemsku stala nejprodávanější knihou všech dob, jak hlásá její obálka. A když jsme u obálky, tak musím pochválit nakladatelství, obálka třetího vydání této knihy je opravdu úžasná, velmi mě upoutala a vystihuje knihu samotnou.

„Potom se podívá na mě. Vidím na ní, že je pokořená až do morku kostí. Pokořená rakovinou. Bože, jak je tohle strašný. Pro parádu se musí trpět. Pro přežití se zjevně musí zošklivět.“

Během čtení mě napadaly nejrůznější myšlenky, a hlavně otázka kolik žen a mužů si toto osobní peklo prožilo a kolik si ho ještě bude muset prožít, než bude objeven účinný způsob, jak s rakovinou skoncovat? A nemohla jsem si při čtení nevzpomenout na svoji babičku, kterou jsem bohužel nikdy nepoznala, jelikož jí tato zlá nemoc vzala život, když jí bylo čtyřicet jedna let. Život je někdy opravdu krutý.

Autor napsal pokračování této knihy, které u nás vyšlo pod názvem Time Out a jsem rozhodnutá si ho přečíst. A z přebalu knihy se dozvíme, že se v příštím roce chystá vydání jeho nejnovějšího románu DJ. Budu se těšit.

„Cítím vinu, kocovinu, jsem chudák, zuřím, mám strach, depresi, pocit méněcennosti, jsem přetažený, zlomený, nemorální, asociální, nepochopený, zbabělec, lhář a nešťastník.“

Knihu můžu jen doporučit a moje hodnocení je 100 %.

Ještě dlouho zůstane v mé mysli.

Děkuji nakladatelství JOTA, že se mi kniha dostala do ruky, rozhodně toho nelituji. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.