„Potřebujeme
si tak na dvě hodinky odpočinout,“ říkali mi pánové.
Kupodivu
říkali všichni totéž – potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout – a znělo
to trochu spiklenecky, jako tajné heslo. Jejich dámy se přitom držely při zdi a
mlčky si prohlížely koberec.“
Před
nedávnem mě oslovila sama spisovatelka Blanka Budínová, zda bych měla
zájem přečíst si její knihu Hotel se špatnou pověstí. Autorku jsem do té
doby neznala, ale po přečtení anotace knihy jsem neváhala ani vteřinu. A nyní
už vím, že jsem neprohloupila, protože do ruky se mi dostala sice útlá, ale historkami
nabitá knížka, s níž jsem strávila několik příjemných chvilek večer
před spaním.
Autorka
v knize vzpomíná na léta, kdy pracovala v jednom brněnském hotelu,
který proslul svojí nechvalnou pověstí. Příhody jsou to velmi úsměvné,
ačkoliv pro samotnou paní Budínovou to často musely být perné chvíle. Vše se
odehrává ještě před revolucí a chvilku po ní. Kniha mi vykouzlila úsměv na
tváři, a dokonce jsem při jejím čtení nejednou vyprskla smíchy. Člověk by
nevěřil, do jakých svízelných situací se recepční dennodenně dostává, ale
autorka si dokázala poradit a vždy z nich vybruslit s grácií a
zdravým rozumem.
„Našinec
si povětšinou vybere nějaké přímořské letovisko, kodrcá se tam nekonečné hodiny
a hned první den (ať sousedé vidí, že jsem byl u moře) se vrhá střemhlav na
pláž. V pravé poledne, kdy se moudré dobytče uchyluje do stínu, kde
netečně přežvykuje, se pán všeho tvorstva rozplácne na deku jako lívanec a ve
sluneční výhni se škvaří tak dlouho, dokud nedostane úpal.“
Je
zajímavé, jaká byla spisovatelčina cesta k povolání recepční v hotelu,
kterému se říkalo hodinový, avšak ona vše uvádí na pravou míru, že hotel to
byl dvouhodinový. Do hotelu si chodili „odpočinout“ vojáci, ženatí muži s milenkami
anebo mladí, kteří se neměli kam „uchýlit“. V knize se míhají nejrůznější
hosté jako figurky na scéně divadla. Dozvíte se dost informací o práci recepční
a nejednou jsem o ni měla strach.
Za
nejvtipnější považuji pasáže s cizinci, kdy autorka ovládala řadu jazyků,
aniž by věděla, kde se je naučila. Právě s cizinci vzniká řada humorných
situací, když se je paní Budínová snaží naučit česky, obzvláště s Číňany
dochází k zajímavým slovním přesmyčkám a člověk si uvědomí, jak je naše
řeč bohatá na nejrůznější významy slov.
„Ty
mě zveš k sobě na návštěvu? Mě?“
Pořád
mi to ještě nedocházelo.
„Prosím
tě, čemu se tak divíš?“
Zaváhal
a pak tiše řekl:
„Víš
ty vůbec, že jsem…homosexuál?“
Chvilku
mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.
„Ovšem,
že to vím. A co má být? Vždyť jsme úplně stejní. Ty jsi na chlapy a já taky.“
Jedná
se o humornou knihu, která vás však může šokovat svojí upřímností. Moc
se mi líbilo, jaký měla autorka jako recepční přehled o historických místech v Brně
a dokázala svým hostům poradit, kam se mají vydat. Dojal mě příběh staršího
italského muže, který toužil navštívit špilberské kasematy, ačkoliv zrovna
probíhala rekonstrukce a byly uzavřené, a neváhal recepční požádat o pomoc při
překladu dopisu, který sepsal přímo řediteli, aby mu dovolil spatřit místa, kde
trpěli italští karbonáři. Jestli se mu to povedlo, to si přečtěte sami.
Jedná
se o útlou knížku, kterou můžete slupnout jako malinu během jednoho
letního odpoledne u vody anebo si ji můžete vychutnávat několik večerů
před spaním, tak jako já. Klidně by kniha mohla být delší, ale bohužel s novou
érou vždy něco končí a něco začíná a dvouhodinový hotel Korso porevoluční časy
nepřečkal.
„Byli
jsme v kostele“, vyprávěla mi starší sympatická Němka, „šla jsem si
prohlédnout oltář a kabelku jsem nechala na lavici. Když jsem se vrátila, už
tam nebyla. Chápete to? Okradli mě v kostele! V kostele!“
V Korsu
jsem se přiučila ledasčemu. Nikdy jsem se ale nenaučila dívat se na takové věci
s odstupem. Brala jsem to strašně osobně. Byli to moji hosté a cítila jsem
se za ně odpovědná. Chtěla jsem, aby jim u nás bylo dobře, a ta pakáž mi je
okradla.“
Autorčin
styl je velmi čtivý,
i když občas máte pocit, že nestíháte autorčin tok vzpomínek a životních postřehů,
kniha se čte svižně a autorka má skvělé vyjadřovací schopnosti a ví, jak upoutat
naši pozornost.
Knihu
doporučuji všem Brňákům, ale i všem, co se zajímají o Brno anebo o
komunistickou éru z neobvyklého pohledu recepční v hotelu s nejhorší
pověstí a také všem, kteří si chtějí přečíst humornou knihu, která je
příjemnou oddechovkou.
„Největší
radost je ta, kterou děláme někomu jinému. To napsal proslulý brněnský básník
Jan Skácel, a měl to od své maminky. Taky si to myslím.“
Moje
hodnocení je 85 %.
Za
možnost přečtení děkuji samotné autorce, knihy, které napsal sám
život, jsou ty nejlepší. Pokud vás knížka zaujala, můžete si ji koupit zde.
A
na závěr
si neodpustím trochu té vtipné čínské češtiny:
„Žena
bez manžel je slečená, s manžel je vadná…
Jdu
na vejce. (Míněno na WC)
Nemotorný
je, když nemá motor.
Peskovat
je schovat psa.“
Žádné komentáře:
Okomentovat