Dvouhodinový hotel (recenze knihy Hotel se špatnou pověstí – Blanka Budínová)

Hotel se špatnou pověstí, autorka Blanka Budínová,  vydalo nakladatelství ŠIMON RYŠAVÝ, Brno 2017, 83 stran

„Potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout,“ říkali mi pánové.

Kupodivu říkali všichni totéž – potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout – a znělo to trochu spiklenecky, jako tajné heslo. Jejich dámy se přitom držely při zdi a mlčky si prohlížely koberec.“

Před nedávnem mě oslovila sama spisovatelka Blanka Budínová, zda bych měla zájem přečíst si její knihu Hotel se špatnou pověstí. Autorku jsem do té doby neznala, ale po přečtení anotace knihy jsem neváhala ani vteřinu. A nyní už vím, že jsem neprohloupila, protože do ruky se mi dostala sice útlá, ale historkami nabitá knížka, s níž jsem strávila několik příjemných chvilek večer před spaním.

Autorka v knize vzpomíná na léta, kdy pracovala v jednom brněnském hotelu, který proslul svojí nechvalnou pověstí. Příhody jsou to velmi úsměvné, ačkoliv pro samotnou paní Budínovou to často musely být perné chvíle. Vše se odehrává ještě před revolucí a chvilku po ní. Kniha mi vykouzlila úsměv na tváři, a dokonce jsem při jejím čtení nejednou vyprskla smíchy. Člověk by nevěřil, do jakých svízelných situací se recepční dennodenně dostává, ale autorka si dokázala poradit a vždy z nich vybruslit s grácií a zdravým rozumem.

„Našinec si povětšinou vybere nějaké přímořské letovisko, kodrcá se tam nekonečné hodiny a hned první den (ať sousedé vidí, že jsem byl u moře) se vrhá střemhlav na pláž. V pravé poledne, kdy se moudré dobytče uchyluje do stínu, kde netečně přežvykuje, se pán všeho tvorstva rozplácne na deku jako lívanec a ve sluneční výhni se škvaří tak dlouho, dokud nedostane úpal.“

Je zajímavé, jaká byla spisovatelčina cesta k povolání recepční v hotelu, kterému se říkalo hodinový, avšak ona vše uvádí na pravou míru, že hotel to byl dvouhodinový. Do hotelu si chodili „odpočinout“ vojáci, ženatí muži s milenkami anebo mladí, kteří se neměli kam „uchýlit“. V knize se míhají nejrůznější hosté jako figurky na scéně divadla. Dozvíte se dost informací o práci recepční a nejednou jsem o ni měla strach.

Za nejvtipnější považuji pasáže s cizinci, kdy autorka ovládala řadu jazyků, aniž by věděla, kde se je naučila. Právě s cizinci vzniká řada humorných situací, když se je paní Budínová snaží naučit česky, obzvláště s Číňany dochází k zajímavým slovním přesmyčkám a člověk si uvědomí, jak je naše řeč bohatá na nejrůznější významy slov.

„Ty mě zveš k sobě na návštěvu? Mě?“

Pořád mi to ještě nedocházelo.

„Prosím tě, čemu se tak divíš?“

Zaváhal a pak tiše řekl:

„Víš ty vůbec, že jsem…homosexuál?“

Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.

„Ovšem, že to vím. A co má být? Vždyť jsme úplně stejní. Ty jsi na chlapy a já taky.“

Jedná se o humornou knihu, která vás však může šokovat svojí upřímností. Moc se mi líbilo, jaký měla autorka jako recepční přehled o historických místech v Brně a dokázala svým hostům poradit, kam se mají vydat. Dojal mě příběh staršího italského muže, který toužil navštívit špilberské kasematy, ačkoliv zrovna probíhala rekonstrukce a byly uzavřené, a neváhal recepční požádat o pomoc při překladu dopisu, který sepsal přímo řediteli, aby mu dovolil spatřit místa, kde trpěli italští karbonáři. Jestli se mu to povedlo, to si přečtěte sami.

Jedná se o útlou knížku, kterou můžete slupnout jako malinu během jednoho letního odpoledne u vody anebo si ji můžete vychutnávat několik večerů před spaním, tak jako já. Klidně by kniha mohla být delší, ale bohužel s novou érou vždy něco končí a něco začíná a dvouhodinový hotel Korso porevoluční časy nepřečkal.

„Byli jsme v kostele“, vyprávěla mi starší sympatická Němka, „šla jsem si prohlédnout oltář a kabelku jsem nechala na lavici. Když jsem se vrátila, už tam nebyla. Chápete to? Okradli mě v kostele! V kostele!“

V Korsu jsem se přiučila ledasčemu. Nikdy jsem se ale nenaučila dívat se na takové věci s odstupem. Brala jsem to strašně osobně. Byli to moji hosté a cítila jsem se za ně odpovědná. Chtěla jsem, aby jim u nás bylo dobře, a ta pakáž mi je okradla.“

Autorčin styl je velmi čtivý, i když občas máte pocit, že nestíháte autorčin tok vzpomínek a životních postřehů, kniha se čte svižně a autorka má skvělé vyjadřovací schopnosti a ví, jak upoutat naši pozornost.

Knihu doporučuji všem Brňákům, ale i všem, co se zajímají o Brno anebo o komunistickou éru z neobvyklého pohledu recepční v hotelu s nejhorší pověstí a také všem, kteří si chtějí přečíst humornou knihu, která je příjemnou oddechovkou.

„Největší radost je ta, kterou děláme někomu jinému. To napsal proslulý brněnský básník Jan Skácel, a měl to od své maminky. Taky si to myslím.“

Moje hodnocení je 85 %.

Za možnost přečtení děkuji samotné autorce, knihy, které napsal sám život, jsou ty nejlepší. Pokud vás knížka zaujala, můžete si ji koupit zde.

A na závěr si neodpustím trochu té vtipné čínské češtiny:

„Žena bez manžel je slečená, s manžel je vadná…

Jdu na vejce. (Míněno na WC)

Nemotorný je, když nemá motor.

Peskovat je schovat psa.“