„Dívku tak
půvabnou dosud nespatřil. Pleť měla nazlátlou od jižního slunce, neboť
pocházela ze Sicílie, jak vyzvěděl. Jiskrné tmavé oči jí stínily dlouhé řasy a
černé vlasy, hebké a lesklé, připomínaly jemné hedvábí. Dozvěděl se rovněž, že
mezi dvorními dámami zaujímá jako důvěrnice princezny Kunhuty výjimečné
postavení.
Nejraději by jí to
vše vypověděl a přiznal se jí k tomu, že ho od první chvíle okouzlila.
Nechtěl ji však polekat překotným vyznáním.
Zaváhal na
okamžik, potom se vyhoupl do sedla a vyzdvihl Sibylu před sebe na koně.“
Historické romány věnované
především ženám v české historii autorky
Hany Whitton registruji již delší dobu, a to nejen kvůli krásným sladěným
obálkám. Konečně se mi do ruky dostala jedna z jejích novinek, a to kniha Zdislava z Lemberka – Vnesla světlo do
nejtemnějších míst, kterou bych vám ráda představila.
Zdislava
z Lemberka,
jež byla v roce 1995 svatořečena, zůstává tak trochu v pozadí
významnější sv. Anežky České, která ji možná inspirovala v duchovní
činnosti a v zakládání klášterů a špitálů, a ačkoliv se o jejím životě moc
neví, její postava inspirovala již
nejednoho autora v jeho tvorbě.
Možná
stejně jako já budete překvapeni, až knihu otevřete, a budete na prvních stránkách číst o jisté Sibyle Sicilské a
přemýšlet, kdy se na scéně objeví Zdislava, o které by kniha dle anotace měla
být. Pokud jste stejně jako já neznalí historie jejího rodu, tak také nebudete
tušit, že to autorka vzala pěkně zgruntu a první kapitoly věnovala Zdislavině matce, která jako mladá
dívka přišla na přemyslovský dvůr jako dvorní dáma budoucí královny Kunhuty.
Již tehdy byla Sibyla zasnoubená, a jak to již bývá, tak za někoho, koho jí
vybrali rodiče a koho nemilovala a na královském dvoře jí osud do cesty přivede
Přibyslava z Křižanova a
řízením osudu se právě oni dva stanou rodiči
budoucí Zdislavy z Lemberka.
Avšak cesta to nebude jednoduchá. Nechte
se překvapit, kdo jejich štěstí bude házet pomyslné klacky pod nohy.
„Užasla však, když
světlo louče plápolající na sloupku u dveří ozářilo tvář zachránce, s nímž
se matka právě loučila.
Byl to mladý muž,
jistě ani ne dvacetiletý, s kaštanovými vlasy spadajícími na ramena.
V jednu chvíli pohlédl k oknu, jako by vycítil, že ho někdo pozoruje,
a zář louče mu přitom ještě zvýraznila přitažlivé rysy – vysoké čelo, orlí nos
a pevnou bradu rozdělenou důlkem, svědčící o ráznosti a rozhodnosti. Pod
velkýma tmavýma očima se mu rýsovaly temné kruhy z únavy a nevyspání a
hezky tvarované rty mu nyní zvlnil úsměv.
Třeba mě zahlédl,
napadlo Zdislavu. A tak raději rychle ustoupila od okna.“
Žádné komentáře:
Okomentovat