pondělí 24. července 2017

Kališníci nebo katolíci, na čí stranu se přikloníte? (recenze knihy Husitská epopej V 1450 – 1460 Za časů Ladislava Pohrobka – Vlastimil Vondruška)

Husitská epopej V 1450 – 1460 Za časů Ladislava Pohrobka, autor Vlastimil Vondruška, vydalo nakladatelství MOBA, Brno 2017, 639 stran

Anotace:
Pátý díl začíná klíčovým zlomem v zápase mezi katolíky, kteří se snaží o návrat ke starým pořádkům, a kališníky, vedenými mladým Jiřím z Poděbrad, který obsadí Prahu. Doba klidu končí a rozhoří se domácí válka. Mladý Ladislav Pohrobek dospívá a ujímá se českého královského trůnu. Jenže záhy umírá a po složitém diplomatickém zápase se novým českým králem stává Jiří z Poděbrad. Proti Čechám se formuje nová nepřátelská koalice. V tomto prostředí postupně odcházejí ze světa pozemského příslušníci prvních generací rodu Prokopů a na jejich místo nastupují jejich děti. Vyprávění nás opět zanese do Prahy, na Tábor i Písek, do Plzně a dalších měst, ale také na rožmberská a poděbradská panství a rovněž do Horních Uher.

„Oldřich z Rožmberka se znova rozesmál. „Milá Klárko, už tehdy, když tě tvůj otec představoval na mém dvoře, jsem věděl, že jsi naprosto výjimečná.“
„Pokud chce jezdec, aby se jeho kůň uštval, musí ho poplácávat po šíji a povzbuzovat ho, že žádný není tak dobrý jako on.“
„Nejsi kůň!“ upozornil břitce. „Prosím, nekaž tohle odpoledne. Víš dobře, že stejně musíš poslechnout. Tvař se tedy, že ti tenhle úkol lichotí. Uděláš mi tím radost, a nakonec, bude to tak jednodušší i pro tebe.“

Opět se setkáváme s členy nyní již rozvětvené rodiny Prokopů, je to již po páté. A jestli mohu soudit, pan Vondruška neztrácí na nápaditosti a svojí husitskou epopejí si mě získal ještě více. Autor je vynikající vypravěč, a pokud tomu nevěříte, přečtěte si právě Husitskou epopej.

Jak s oblibou tvrdím, Vlastimil Vondruška píše rychleji, než stíhám jeho knihy číst. Už je to tak, doma mám všechny díly Husitské epopeje, které vyšly, ale četla jsem zatím jen jeden. A to pátý, o kterém nyní píši recenzi. Když nakladatelství MOBA zveřejnilo červnové recenzní výtisky, měla jsem hned jasno, o kterou knihu si napíši. Vzala jsem to jako příležitost se konečně pustit do tohoto obsáhlého díla. A nelituji, že jsem tuto ságu zahájila pátým dílem. Nyní mám o další důvod navíc, proč si přečíst i ty předchozí.

Věřte, že vás kniha nezklame. Jestli máte obavy, že byste se ztráceli ve jménech a ve všem dění, pokud nezačnete od začátku, nemějte strach, díky rodokmenu vzadu v knize se rychle zorientujete. A také v úvodu vás dvě postavy, dva bratranci, kteří tuto „kroniku“ rodu sepisují, uvedou do situace a ve zkratce seznámí s důležitými členy rodiny. Avšak nejlepší bude začít pěkně od prvního dílu.

„Oba se ohlédli. Za nimi stál rytíř středního věku a podle zbroje to byl zámožný velmož. Měl hustý pečlivě upravený vous, jak se na ctihodného kališníka slušelo. Jošt ani Prokop vousy nenosili. Pečlivě se holili, stejně jako jejich slavný otec Jošt. Ten říkával, že kališníka zdobí víra, bojovníka meč a kozla hustá bradka.“

Na začátku knihy se nacházíme v době, kdy českým zemím nikdo nevládne, nástupník Ladislav Pohrobek je ještě dítě. V zemi je lid rozdělen na tři tábory – katolíky, kališníky a táborské kališníky, což se záhy změní, a to díky Jiřímu z Poděbrad, který získá Prahu a také se brzy stává zemským správcem. Když Ladislav Pohrobek dospěje, ujme se vlády, jenže jak jistě víte celkem brzy umírá a země jsou opět bez panovníka. I neznalcům historie jistě utkvělo v hlavě datum 1458, kdy se českým králem stává poprvé muž z neurozeného rodu, Jiří z Poděbrad. Tolik asi stručně k historii, která v této knize tvoří pouhou kulisu. Hlavní dění se odehrává kolem příslušníků rozvětveného rodu Prokopů, jehož členové zastávají různá „povolání“.

Desetiletí života v rodině Prokopů, které autor zachycuje přináší různé zvraty a změny. Postupně ze scény odcházejí poslední příslušníci první generace Prokopů a také někteří představitelé druhé generace. Na scéně se objevují noví členové rodu, kteří jsou již čtvrtou generací. Sledujeme nejrůznější osudy jednotlivých příslušníků. Někteří dokonce zasáhli do běhu dějin českých zemí a to například, když jeden ze členů zachytil posla, kterého vyslal Oldřich Rožmberský, aby povolal pomoc z Bavorska proti Jiřímu z Poděbrad, anebo jedna z rodin Prokopů tajně převážela korunu svatého Václava z Karlštejna na jiný hrad, aby se jí nemohl nikdo nepovolaný zmocnit. Další členové pomáhali polskému králi Kazimírovi v boji s řádem německých rytířů, a tak došlo k setkání mezi  příslušníky rodu, kteří válčili na obou stranách. V knize je zachycen i nenápadný zrod Jednoty bratrské.

„Byl to potok jako každý jiný a skoro nikdo nevěděl, jak se jmenuje. Pokud vůbec nějaké jméno měl. Vedl přes něj mělký kamenitý brod, neboť ten potok přetínal kupeckou cestu z Jihlavy do Kutných Hor a dále do Prahy. Svůj význam však měl, tvořil zemskou hranici mezi Českým královstvím a Moravským markrabstvím. Pár kroků od jeho břehu stála mýtnice a malá kaplička.“

Autor vás ihned vtáhne do dění, do každodenního života „obyčejných“ lidí. Lidí, kteří byli nápomocni Jiřímu z Poděbrad, lidí, kteří byli obchodníci, měšťané, společnicí Oldřicha z Rožmberka, dvorní dámou manželky Jiřího z Poděbrad, vlastníci hamru v Jižních Čechách, mlýnu pod hradem Lichnice ve Východních Čechách anebo malířem v Itálii. Lidí, kteří se brali, radovali, milovali, přiváděli na svět potomky, ale také smilnili, bojovali a umírali. A to vše autor vykresluje velmi poutavě a čtivě. Tito lidé jsou hlavními hrdiny knihy, nikoliv panstvo.

Pokud vás toto dílo pohltí, tak jako mě, nebudete ho chtít odkládat. Nenechte se tloušťkou knihy odradit, má více než šest set stran, přesto ji přečtete a ani nebudete vědět jak.

„Kdybys byl jako já, nebudeš možná tak nešťastný. Tys byl totiž vždycky strašně moc zodpovědný. Jenže život je zatraceně krátký, abychom si ho znepříjemňovali ještě tím, že budeme spekulovat o hloupostech, místo abychom si užívali toho, co nám tenhle svět nabízí. Přemýšlej o tom!“

Kdybych měla srovnávat Husitskou epopej s epopejí Přemyslovskou, kterou již mám celou přečtenou a která je také velmi čtivá, o té Husitské tvrdím, že je ještě o něco čtivější, právě proto, že se nevěnuje dění na královském dvoře, ale životům svobodných občanů, kteří si v těžké době uměli poradit. Osudy potomků píseckého Prokopa vás zaujmou a budete se s nimi neradi loučit. A nebudeme muset čekat dlouho, již v listopadu letošního roku se můžeme těšit na pokračování, tentokrát ponese název Za časů Jiřího z Poděbrad a myslím, že opět bude vyprávění neméně zajímavé.

Nemusíte být znalci české historie, aby vás kniha oslovila, ba naopak, je napsaná velmi poutavě, takže si najde široký okruh čtenářů. Milovníkům historických románů by určitě neměla uniknout.

„Křesťané se dělí na ty, kteří pracují, pak na ty, kteří pracují, pak na ty, kteří se za ostatní modlí a poučují je ve víře a nakonec ty, kteří vládnou. Ale všechny spojuje jedno. Ve volném čase jsou prakticky stejní. Jejich zábava má tři pilíře – dobře se najíst a opít se, dosyta se pomilovat a smát se, protože smích je výsostným darem člověka.“

Moje hodnocení je zasloužených 100 %.


Děkuji nakladatelství MOBA za to, že jsem si knihu mohla přečíst. Můžete si ji koupit zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat