Dotek mysli (recenze knihy Pustá duše – Dan Simmons)

Pustá duše, autor Dan Simmons, vydalo nakladatelství Mystery Press, Praha 2019, 304 stran

„Oba se domnívali, že jsou hříčkou přírody – jedinečnou a vzácnou. A nyní stáli v prázdném prostoru, zcela odhalení zrakům toho druhého. Vteřinu nato si, téměř nechtěně, začali navzájem vysílat proud obrazů, polovzpomínek, tajemství, pocitů, preferencí, vjemů, věcí, za které se styděli, po nichž toužili anebo se jich báli. Nic před sebou netajili.“

Kniha Pustá duše vás nejspíše zaujme svojí obálkou, mě tedy zaujala hned, jakmile jsem ji poprvé spatřila. Obrys hlavy vyplněný černými fleky, mezi nimiž jako by vedly spoje, a to vše na žlutém podkladu. Výraznější obálku si ani neumím představit. Po přečtení anotace, jsem byla rozhodnutá si knihu přečíst, ačkoliv je zařazena do žánru sci-fi, který obvykle nečtu. A rozhodně nelituji, tato kniha je totiž velmi zvláštní a autor v ní propojil snad všechny žánry, na které si vzpomenete, čímž knize dodal mistrovské zvraty a upoutal pozornost čtenáře.

Manželé Jeremy a Gail mají neuvěřitelné schopnosti, slyší myšlenky ostatních lidí, ale nejen to, dokáží procházet jejich vzpomínky, ale i zchytit obrazy vzpomínek, a také dokáží sdílet svoje myšlenky, napojit se jeden na druhého, což je dokonce chrání před okolními myšlenkami, tzv. neurohlaholem. Jenže Gail umírá a Jeremy přichází o svůj mentální štít proti zlým myšlenkám ostatních lidí, a aby se dočista nezbláznil, vydá se na cestu po Americe, najít svůj klid. Jenže ne vše je tak snadné. Co na Jeremyho čeká na jeho cestě? Najde vytoužený klid? Tato neobvyklá kniha ve vás probudí spoustu otázek.

„Gail se zamračí. „Takže duše existuje… něco v nás, co přežije smrt?“ Gailini rodiče, obzvlášť matka, byli fundamentalisti, a její hlas nyní nabírá ten lehce reptavý tón, k jakému se uchyluje vždy, když rozebírají náboženské otázky. Z představy duše jako slizkého okřídleného cherubínka, který se dere do království nebeského, je jí na zvracení.“

Ještě nikdy jsem nečetla nic podobného. Autor mě zaujal svým vyprávěním hned od začátku a moje soustředěnost nepolevila, dokud jsem nedočetla, a poté jsem měla o čem přemýšlet. Již během čtení jsem byla jak na trní a čekala jsem, kdy konečně porozumím tomu, co chce autor čtenáři sdělit, kdy se konečně vše spojí a dostane to smysl. Tahle kniha je opravdová čtenářská nálož, co se týče žánrů, které se v ní prolnou, a také autorovým záměrem, který pochopíte až na samém konci.

Nejtěžší pasáže v knize pro mne byly vzpomínky na vědecké zkoumání mysli, kterému se Jeremy věnoval, a kdy spolu s Gail navštívili dalšího vědce, který posunul Jeremyho bádání dál. Jeremy se v těchto pasážích snaží matematicky a vědecky vysvětlit Gail lidské myšlenky. Tyto části knihy pro mě zůstaly neuchopitelné a pro běžného smrtelníka jsou opravdu fraktály, vlnoplochy a chaos španělskou vesnicí. Ale i přesto jsem se nenechala odradit a četla dál. Kniha se na konci druhé třetiny nečekaně přehoupne do thrilleru a skoro až hororu a dostane nový náboj. To, čím si Jeremy po smrti manželky projde, je až neuvěřitelné.

„Přál si – naprosto věcně a klidně, beze nejistoty či výčitek – být mrtvý. Ticho. Mír. Dokonalý klid.“

No a poté nás čeká závěr a my konečně pochopíme názvy kapitol a zjistíme, kdo se celou dobu skrýval za kapitolami nazvanými Oči. No a možná, stejně jako já, zatoužíte po tom si knihu přečíst ještě jednou a hledat vše, co vám uniklo.

Kniha je rozdělena do několika kapitol, v nichž se střídá současnost týkající se osudu Jeremyho po smrti Gail s minulostí, kdy Jeremy vzpomíná na život s Gail, a s kapitolami nazvanými Oči, a ty vám budou velkou záhadou.

„Bez telepatie by jejich láska mohla být jen prchavá, nestálá záležitost s krátkým poločasem rozpadu, ale díky doteku myslí do sebe nasáli tisíce sdílených zážitků a jejich vášeň implodovala s prudkostí, jakou mimo jádra hvězd vídáme jen zřídka.“

Kniha mě nesmírně bavila a rozhodně se k ní jednou vrátím.

Doporučuji všem, kteří mají rádi knihy, nad kterými je třeba přemýšlet, maximálně se soustředit, aby vám neunikl jediný detail, který by mohl zapříčinit, že dílu neporozumíte.

Moje hodnocení je 100 %.

Děkuji nakladatelství Mystery Press, že jsem svoji duši mohla obohatit o nevšední zážitek z této knihy. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Ráj už skončil (recenze knihy Třetí poločas – Ray Kluun)

Třetí poločas, autor Ray Kluun, vydalo nakladatelství JOTA, Praha 2019, 318 stran

„Ještě pořád to nejsem schopen pochopit. Je nám třicet šest, máme takovou hezkou dcerušku, každý máme vlastní podnik, žijeme si v Amsterodamu jako bohové, jsme obklopeni přáteli, děláme si, na co si vzpomeneme, a teď, a Koninginnedag, nemluvíme už téměř celé dopoledne o ničem jiném než o rakovině.“

Kniha Třetí poločas je inspirována přímo autorovým životem a takové knihy obvykle nebývají lehkým čtením. Třetí poločas vámi otřese, to vám říkám hned v úvodu. Je to kniha, která vás zasáhne autorovou upřímností, jeho strohostí, jde až do morku kostí, protože to, co potkalo jeho ženu, převrátilo celý jejich dosavadní život naruby.

Stijn a Carmen jsou mladí manželé, mají roční dceru Lunu, jsou úspěšní v práci a žijí šťastný život, až do té doby, než je Carmen diagnostikována rakovina. Tehdy se jejich život promění v boj o život, o čas, který s nimi ještě Carmen může strávit. Je to kruté, nelítostné a velmi smutné. Ale Carmen je velká bojovnice a ani v nejtěžších chvílích svého života neztrácí humor a má velkou sílu nevzdát se. Stijn se jí snaží být oporou, ale je to muž, který má své mouchy. Stijn svoji ženu miluje, ale přesto jí nedokáže být věrný, tvrdí o sobě, že trpí monofóbií, ale dává si pozor, aby jeho zálety zůstaly před jeho ženou skryty. V knize sledujeme, jak se snaží se zákeřnou manželčinou nemocí vyrovnat po svém, je to tvrdý boj a nepřestává své ženě být oporou.

„A zlobím se sám na sebe, že jsem takhle naštvaný. Že nejsem schopen smířit e s tím, akceptovat už jednou to, že Carmen má rakovinu a že jsem prostě jednou její manžel v dobrém i ve zlém. Samozřejmě, že jsem dnes šel s Carmen, a je pravda, že jsem byl pyšný sám na sebe, když jsem včera slyšel, jak Carmen říká do telefonu své mamince a Anne, že je tak ráda, že s ní na tu chemoterapii půjdu. A samozřejmě, že jí říkám, že tu rakovinu spolu jednou pro vždy kopneme do zadku, že ta nás na kolena rozhodně nedostane, SAMOZŘEJMĚ že tohle všechno říkám! Co mám jiného dělat?“

Autor popisuje všechny své emoce, myšlenky, je ke čtenáři přímý, nic neskrývá a příběh je chvílemi až syrově upřímný. Krátké kapitoly přidávají knize na tempu. Autor použil formu vyprávění ze svého pohledu a tím se čtenáři dostal ještě více pod kůži. Jeho zpověď vás zkrátka dostane.

Je to kniha, která vás přiměje se zamyslet nad vaším životem, nad tím, jak často řešíme malichernosti a hledáme problémy, kde nejsou. Nad tím, jak dokáže vážná nemoc zničit život nejen nemocnému, ale i jeho blízkým. Jak je vše mnohem horší, když doma máte roční dítě a víte, že ho neuvidíte vyrůstat. Carmen se s tím vyrovnává po svém a rozhodne se Luně zanechat kufřík vzpomínek na sebe samotnou. Pasáže, kde cituje ze svého deníku určeného Luně mě vždy dojaly k slzám. Několikrát jsem si říkala, že nemám na to, abych knihu dočetla, ale vždy jsem to překonala a četla dál a poslední část knihy jsem probrečela. Ano, připravte si kapesníčky, protože tento příběh bez slz nemáte šanci ustát.

„Carmen vypráví, že jsme se v posledních dnech propadli z ráje až do nejhlubších pekel. Že všechno bylo v pořádku, že jsme byli všichni tři tak šťastní a spokojení, a najednou jako mávnutím kouzelného proutku – buch bác, všechno pryč.“

Jsem moc ráda, že jsem čtení nevzdala, že jsem knihu dočetla do konce. Obdivuji autora, že dokázal napsat knihu tak osobním způsobem a bez příkras a že kniha o tak těžkém tématu je tolik čtivá. Vůbec se nedivím, že se v Nizozemsku stala nejprodávanější knihou všech dob, jak hlásá její obálka. A když jsme u obálky, tak musím pochválit nakladatelství, obálka třetího vydání této knihy je opravdu úžasná, velmi mě upoutala a vystihuje knihu samotnou.

„Potom se podívá na mě. Vidím na ní, že je pokořená až do morku kostí. Pokořená rakovinou. Bože, jak je tohle strašný. Pro parádu se musí trpět. Pro přežití se zjevně musí zošklivět.“

Během čtení mě napadaly nejrůznější myšlenky, a hlavně otázka kolik žen a mužů si toto osobní peklo prožilo a kolik si ho ještě bude muset prožít, než bude objeven účinný způsob, jak s rakovinou skoncovat? A nemohla jsem si při čtení nevzpomenout na svoji babičku, kterou jsem bohužel nikdy nepoznala, jelikož jí tato zlá nemoc vzala život, když jí bylo čtyřicet jedna let. Život je někdy opravdu krutý.

Autor napsal pokračování této knihy, které u nás vyšlo pod názvem Time Out a jsem rozhodnutá si ho přečíst. A z přebalu knihy se dozvíme, že se v příštím roce chystá vydání jeho nejnovějšího románu DJ. Budu se těšit.

„Cítím vinu, kocovinu, jsem chudák, zuřím, mám strach, depresi, pocit méněcennosti, jsem přetažený, zlomený, nemorální, asociální, nepochopený, zbabělec, lhář a nešťastník.“

Knihu můžu jen doporučit a moje hodnocení je 100 %.

Ještě dlouho zůstane v mé mysli.

Děkuji nakladatelství JOTA, že se mi kniha dostala do ruky, rozhodně toho nelituji. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Nový zemský škůdce? (recenze knihy Pach krve – František Niedl)

Pach krve, autor František Niedl, vydalo nakladatelství MOBA, Brno 2019, 272 stran

„A od českých pánů bychom si nechávali také platit za to, že bychom se zdržovali mimo království. A oni by platili. Přisámbůh, že by platili, Wolframe – a rádi. Za to, že by se mě zbavili a mohli by si tu hrát na králíčky, když už ne na krále. A mohli by nekontrolovatelně pod sebe hrabat jako slepice. Všichni by byli šťastní.“

„Až na obyčejný lid. Už takhle je hladomor a obecný řád kulhá na obě chromé nohy. Je mi líto, Milosti. Hodili ti na záda velký balvan.“

„A to se mám strhat? Proč zrovna já?“

„Protože jsi král.“

Již se nejspíš budu opakovat, snad mi to odpustíte, ale toto je již šestý díl ze série Rytířů z Vřesova, který recenzuji, a musím opět potvrdit, že tato série neztrácí na čtivosti, napětí a překvapivých zvratech, a to, co si pro nás autor nachystal v závěrečné části, bylo naprosto strhující. Zkrátka František Niedl je skvělý vypravěč, který nás nejdříve ukolébá, a my máme pocit, že se nic neděje, a přitom v další kapitole na nás číhá zvrat, který nás donutí vstát ze židle.

Na pomoc Janu Lucemburskému se vydává početné vojsko, které má uklidnit poměry v Čechách, nakonec s ním vyráží Jan na pomoc Ludvíku Bavorskému a je rozhodnut nějaký čas se do království nevracet a nechat šlechtické rody, ať si vše vyřídí samy mezi sebou. V Praze zanechává Elišku Přemyslovnu a svého rádce Petra z Aspeltu, ale také Wolframa Katzingera z Olšové, jemuž věnuje za věrné služby hrad Ojvín, kde má Wolfram nastolit nové pořádky. Beneš se začíná zotavovat a pustí se do výcviku nových zbrojných. České království čekají zlé časy, povodeň, neúroda a hladomor. A ke všemu v něm není bezpečno. Dochází k drobným půtkám a přepadením. Kdo se ujme nastolení pořádku, když je král pryč? Koho dalšího dostane autor do chomoutu? Jaké neštěstí potká Wolframa? A kdo se stane novým zemským škůdcem? Tato kniha je ideálním čtením na dlouhé letní večery, ale třeba i pro deštivé dny.

„Ne, ne. S tebou se, bratře, aspoň člověk nenudí. Jak jsi chtěl onehdá v Bavorsku vykulčit toho minesengra, to jsem se velice bavil. A bude to něco tady, v Praze?“

„V Lužici.“

„Ach, Bože! To si snad budu muset zase otloukat zadek o sedlo?“

„To nebude třeba. Můžeš za námi běžet.“

„Pravda, bratře Wolframe. Tvůj smysl pro jemně vycizelovaný vtip je všeobecně známý.“

I tentokrát autor zvolil osvědčený styl vyprávění, kdy se pravidelně po kapitole střídá dějová linka s Benešem, s dějovou linkou s Wolframem. Tentokrát spisovatel jen sem tam připomene události z předchozích dílů a je to velmi nenásilné.

V knize najdeme zmínky o historických událostech, které se opravdu staly, např. povodeň v roce 1316 a následný hladomor. Ale tentokrát se autor hodně zaměřuje na osudy našich dvou hrdinů, Beneše a Wolframa. A dokonce přichází s novým prvkem, téměř detektivním, a to vyšetřováním nejedné smrti.

„Oba muži do půlhodiny viseli na dubu. Wolfram jim ještě dopřál vyzpovídat se a polknout několik hltů pálenky. A osazenstvo hradu si uvědomilo, že pro nikoho z nich nebude zdravé tahat nového pána za nohu.“

Pokud máte pocit, že naše oblíbené hrdiny již dobře znáte, možná vás překvapí chování Wolframa. Autor nám ukáže jeho další tvář, stačí k tomu vyvolat situaci, kdy Wolfram přijde o to nejcennější, co v životě dostal. To se teprve začnou dít věci a všichni, co se do hanebného činu zapletli, nemůžou zůstat v klidu, jelikož obávaný rytíř podniká výbojnou cestu od hradu k hradu a hledá, co mu bylo ukradeno. V závěru knihy si pro nás autor připravil nervy drásající vyvrcholení vojenského tažení.

František Niedl dokáže své čtenáře zaujmout. Kniha je velmi čtivá a plná zvratů. Najdeme v ní napětí, lásku, nenávist, odhodlání a pravé rytířství.

„Počátek l. P. 1317 se vyznačoval zoufalým čekáním na jaro. Lidem docházely zásoby, pokud vůbec nějaké měli. Na cestách zůstávali ležet zmrzlí, ale i v chudých příbytcích a v děrách v zemi, kde někteří přebývali, umíraly celé rodiny, protože hladový podlehne mrazu nejdřív. Lidé loupali kůru ze stromů a vařili si z ní nechutnou a páchnoucí polévku.“

Knihu doporučuji všem, kteří již této sérii propadli, ale i těm, co teprve váhají, zda začít číst. Rozhodně nebudete litovat. I když knihy nejsou, co do počet stran, rozsáhlé, obsahově jsou přímo našlapané mnoha událostmi ze života našich oblíbených hrdinů.

Moje hodnocení je 99 %.

Věřím, že toto ještě není poslední díl série, ještě je toho tolik, co na naše oblíbené hrdiny čeká.

Děkuji nakladatelství MOBA, že jsem se mohla prostřednictvím knihy přenést do doby, kdy naše království bylo „rozervané“ a nikdo si nemohl být jist životem. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Abyste se neztratili v tom, jak jdou díly za sebou, tady je máte seřazené: Rytíři z Vřesova, Růže a lev (recenze), Ve službách mocných (recenze), Království meče (recenze), Rozervané království (recenze) a Pach krve.

Dopis, který neměl být nikdy doručen (recenze knihy Dopis – Kathryn Hughesová)

Dopis, autorka Kathryn Hughesová, vydalo nakladatelství Grada Publishing, a.s. pod značkou Cosmopolis, Praha 2018, 316 stran

„Babi?“

Vytrhlo ji to ze zamyšlení. „Ano miláčku?“

„Jak jste se s dědečkem poznali?“

Postavila se a vzala vnučku za ruku. Odhrnula jí z tvářičky pramínek zlatých vlasů. „No, to by bylo na dlouhé vyprávění.“

Během týdne jsem přečetla dvě emočně silné knihy, Dopis je druhou z nich. Obálka hlásá „V tragédii jedné ženy se skrývá naděje druhé…“, je to tak, ale je třeba dodat, že tragédie jedné ženy, vede také ke tragédii té druhé. Kniha Dopis v sobě ukrývá velmi silný, dojemný příběh. Málokdy mě nějaká kniha rozpláče a v této knize dojde k události, u které mi slza ukápla a kdybych se neovládla, ronila bych slzy přímo krokodýlí.

Kniha začíná prologem, který nás uvede do současnosti. Vlastní příběh má dvě dějové linie, které od sebe dělí třicet čtyři let. První se odehrává v roce 1939 těsně před vypuknutím války a druhá v roce 1973 v období tzv. ropné krize. Tina žije v roce 1973 s manželem alkoholikem a násilníkem a aby „utekla“ z jeho dosahu pracuje i o sobotách v charitativním obchodu s oblečením a jednoho dne v kapse kabátu, který někdo zanechal v pytli před dveřmi obchodu, objeví ofrankovaný, ale nikdy neodeslaný dopis. Ten dopis nikdy nikdo neotevřel, což ji velmi zaujme a rozhodne se ho přečíst, a to navždy změní její život.

Tentokrát umře, tím si byla jistá. Věděla, že jí zbývá jen několik sekund, a tiše se modlila za rychlý konec. Cítila, jak jí po zadní straně krku stéká teplá, lepkavá krev. Slyšela, jak jí s odporným zvukem praská lebka, když jí manžel třískl hlavou o zeď.“

Chrissie je mladá dívka, která vyrůstá pod vlivem svého přísného otce váženého lékaře. V roce 1939 potká svoji životní lásku Billyho, jenže otec jejich vztahu nepřeje. Bohužel v den, kdy vstoupí Anglie do války s Německem se Billy dozvídá informaci, která změní jeho život, ale nezachová se tak, jak by měl, a aby vše napravil, napíše dopis, jenže tento dopis se nedostane do správných rukou a tragédie je na světě. Co vše může způsobit jeden takový nedoručený dopis? Podaří se Tině najít jeho adresáta? Půjde napravit, co napáchal jeden sobecký člověk? Kolik trápení je schopen člověk překonat? Pokud máte rádi silné životní osudy, které se klidně mohly odehrát, je tato kniha tou pravou.

V knize se ukrývá hodně bolesti, trnula jsem strachy o obě hlavní hrdinky, a především o Tinu, která stejně jako v minulosti, ale i v současnosti řada žen podlehla vlivu svého manžela, kterého milovala a nechtěla si připustit, že je to obyčejný tyran, a to, co mezi nimi je, nemá s láskou nic společného, bohužel za svoji naivitu zaplatila cenu nejvyšší, a teprve to jí otevřelo oči.

V románu však nechybí láska, silné pouto mezi dvěma lidmi, které nemůže přetrhnout ani odloučení. Je to láska Chrissie a Billyho. Bohužel do jejich vztahu zasáhne nejen válka, ale především sobecké chování blízké osoby.

„Na shledanou, Billy. Ráda jsem tě poznala.“ Podávala druhou ruku Billymu, a když ji uchopil, jejich oči se na okamžik setkaly. Chrissie pocítila zmatek z toho, co spatřila. Byla to směs neuvěřitelného smutku a touhy. Jeho oči byly tak tmavohnědé, že bylo sotva možné rozeznat panenky.“

Kniha je velmi čtivá, již dlouho jsem nečetla takovým tempem a doslova nehltala každou stránku. Autorka nám příběh skvěle dávkuje a postupně odhaluje, jak vše bylo. Jsem moc ráda, že nám nezůstala nic dlužna, a nejen čtenáři odhalila celou pravdu, takže jedna z postav se dokázala vyrovnat s velkou životní křivdou a konečně jít dál.

Ačkoliv je v knize plno bolesti, je to nádherný příběh, který v sobě skrývá naději a který vás dojme k slzám. Je to román o lásce, lidské tragédii, velké síle vzdorovat svému osudu, o hledání sebe sama a svých kořenů, a především o naději a touze milovat.

„Jasně, choval se sice úplně hloupě, ale tenhle dopis to zase všechno napraví.“

Knihu doporučuji ženám, jež si rády přečtou o životních osudech, které nemusí být vždy růžové, ale jsou o lidech, kteří se dokáží poprat s velkými životními nástrahami.

Moje hodnocení je 100 %.

Doufám, že se dočkáme vydání i další autorčiny knihy, která nese název Tajemství.

Tímto děkuji nakladatelství Cosmopolis za to, že jsem mohla doslova prožít tento silný příběh spolu s oběma hrdinkami. Pokud vás kniha zaujala, můžete si Dopis koupit přímo na stránkách nakladatelství.

Dvě srdce (recenze knihy Tisíc východů slunce – Sabina Zelená)

Tisíc východů slunce, autorka Sabina Zelená, vydalo nakladatelství Fragment, Praha 2017, 224 stran

„Pavly jsem si poprvé všiml, když s nosem zabořeným do knihy procházela školní chodbou. Nemyslím, že bych na ten okamžik někdy dokázal zapomenout. Byla krásná takovým bohémským způsobem. Světle hnědé mikádo jí spadalo do obličeje a ona se ty neposlušné prameny snažila zastrčit za ucho, aby jí nepřekážely ve čtení. Měla na sobě staré ošoupané džíny a pomněnkový svetr stejné barvy, jakou měly její oči, těsně obepínal její štíhlou postavu. I přesto nevypadala obyčejně. Pomalu kráčela chodbou a ruch kolem sebe vůbec nevnímala. Prstem si jemně přejížděla přes spodní ret, jako by čtení prožívala nejen v mysli, ale i tělem. Nějaký student do ní omylem vrazil, ale Pavla to ani nepostřehla, Tolik byla ponořená do toho příběhu.“

Byla jsem moc ráda, že se mi do ruky dostala kniha, kde se hlavní hrdinka jmenuje stejně jako já, a kromě lásky ke knihám to bylo tak jediné, co mi dělalo radost, že máme společné, protože Pavlin osud by žádná z žen nechtěla prožít. Autorka hlavní hrdinku rozhodně nešetří a čtenáře také ne, takže si připravte kapesníčky hned v úvodu.

Pavla během jednoho okamžiku přichází o své dva nejdůležitější muže v životě, tatínka i manžela Bena a aby toho nebylo málo, je teprve pár týdnů těhotná. Naštěstí má ještě babičku, která neváhá a přijede za ní z Čech do Švýcarska, kam se Pavla s otcem odstěhovala, poté co se on nedokázal vyrovnat se smrtí své ženy. Nakonec Pavla i její babička Věra společně odjíždějí do malebného českého městečka Hor Páně. A i v tomto městečku žije několik lidí, které potkala životní tragédie. Věry soused Zbyšek je zatrpklý kvůli tomu, co se přihodilo jeho mladší sestře Elišce, která po nehodě na motorce zůstala slepá. Hlavní hrdinka je zlomená a zničená z životní tragédie, která ji potkala. Najde sílu začít znovu žít? Bude pro ni očekávání nového života dostatečnou motivací? Jaké bude její první setkání se Zbyškem? Co se stane jejím pomyslným hnacím motorem? Autorka si pro nás nachystala opravdu velkou nálož emocí a již dlouho jsem nečetla knihu hned od první stránky s tak velkým zaujetím.

„Tys někoho takového také našel, Bene,“ pokračoval pak Čeněk ve svém krátkém proslovu, „takže koukej zpomalit, protože bys Pavle neudělal moc velikou radost, kdybys vůbec nedojel.“

Po přečtení prologu jsem málem přestala dýchat, takový začátek knihy bych opravdu nečekala. S každou stránkou jsem byla dychtivější a chtěla vědět, jak to s Pavlou dopadne. Moc jsem se těšila na každou chvíli strávenou s knihou a když mi zbývalo posledních třicet stran do konce, zachvátil mě smutek, že už se budu muset s hlavní hrdinkou rozloučit. Poslední stránky jsem si opravdu vychutnávala.

Kniha ve mně probudila veliký zájem. Autorka je skvělá vypravěčka. V příběhu se střídají kapitolky napsané z pohledu Pavly s kapitolami z pohledu Věry a poté i Zbyška, což rozhodně přidává na spádu a čtivosti. Moc jsem se „bavila“ tím, jak autorka zachytila nedorozumění vznikající neverbální komunikací mezi Pavlou a Zbyškem, jak každý z nich vysílal špatné signály a ve skutečnosti si myslel úplně něco jiného a ten druhý si to vyložil úplně jinak. Zkrátka takto vzniká řada nedorozumění mezi muži a ženami.

Líbilo se mi, jak autorka poslala Pavle do cesty ty správné lidi, ale i jednoho čtyřnohého přítele. Skvěle zachytila postupné vyrovnávání se se ztrátou blízkých osob. Pavle toho osud naložil opravdu hodně, ale i pro ni každé ráno vyšlo slunce a vysvitla nová naděje.

„Pavla konečně usnula. Neklidně sebou házela, co chvíli plačtivě zakňourala. Nebylo těžké uhodnout, o čem se jí nejspíš zdá, a bylo mi jí líto. Rozuměla jsem té zející prázdnotě, kterou nic nedokáže zaplnit, a věděla jsem, jak těžké je pochopit, co se stalo, přijmout to a snažit se hledat smysl tam, kde se žádný najít nedal. Sama jsem až příliš dobře věděla, jak moc bolí ztráta blízkého člověka, a při pomyšlení na to, jak těžká cesta ji teď čeká, se mi sevřelo srdce.“

Kniha se čte jedním dechem a kdybych mohla, přečetla bych ji za jedno odpoledne. Bavily mně i osudy vedlejších postav, a to, že i velká tragédie ve výsledku může přinést něco dobrého, ačkoliv to zní neuvěřitelně.

Autorce letos vyšla další kniha, Nejdelší cesta domů, mám ji už v knihovně a těším se, až na ni přijde řada.

Knihu doporučuji všem ženám i dívkám jako ideální čtení na dovolenou. Je to kniha, která vás zároveň zasáhne, ale i pohladí.

Moje hodnocení je 100 %.

Tímto děkuji autorce Sabině Zelené za to, že jsem si po dlouhé době mohla přečíst příběh, který by se klidně mohl odehrát a který se mi vryl do mysli.

Možná to nevíte, ale autorka Sabina Zelená již několik let žije v Austrálii, přesto se rozhodla psát česky a knihu vydat, i přes velkou vzdálenost, u nás. Sleduji její facebookové stránky i její web, kde se o jejím psaní můžete dozvědět více. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Mistr převleků (recenze knihy Křeček v utajení – Zuzana Pospíšilová)

Křeček v utajení, autorka Zuzana Pospíšilová, vydal Grada Publishing, a.s. pod značkou bambook, v Praze 2019, 72 stran

„Tomášovi zajiskřilo v očích. Hned si představil, jak by si mohl s křečkem hrát. Vozil by ho v autíčku, postavil by mu překážkovou dráhu a mohl by ho jen tak pochovat. Drápek se nechá pohladit jen od maminky.“

Tom je obyčejný kluk, který už chodí do školy a taky rád hraje fotbal. Jednou, když si hraje s autodráhou, zatouží po zvířátku, chtěl by ho vozit v autíčku. Doma mají akorát kocoura Drápka a s ním si Tom moc zábavy neužije. Jenže když přijde za rodiči, že by chtěl malé zvířátko, narazí na problém, nemůže mít křečka, protože by ho Drápek chtěl ulovit. Jak to tedy nakonec vymyslí? Které zvířátko dostane jméno Kamil? A co když Kamil splní Tomovo přání? Nechte se překvapit.

Zuzana Pospíšilová je úspěšná autorka řady dětských knížek, na svém kontě jich má již přes osmdesát. Letos jí vyšla novinka Křeček v utajení určená jako čtení pro prvňáčky. Ačkoliv naší dceři jsou teprve čtyři roky, moc se jí knížka líbila. Poslední dobou si oblíbila klučičí hrdiny a příběh o Tomovi a Kamilovi je pro děti napsán velmi srozumitelně. Knihu jsme četli dva večery před spaním a pak ještě několikrát. Nakonec jsem se dcery zeptala, jestli by také chtěla zvířátko a prý křečka. Ale to si ještě chvilku počká.

„On se proměnil,“ vykřikl Tomík překvapeně.

Než se maminka s paní prodavačkou otočily, chameleon měl už zase svou původní podobu.

„Ano, chameleon to tak dělá,“ potvrdila paní prodavačka. Dokáže měnit barvy podle nálady.“

Tom s Kamilem zažívá nejedno dobrodružství. Kamil Tomovi hodně pomáhá, a dokonce Tom obelstí maminku, když mu zakáže vzít si Kamila do školy. Tomáš se o své tajemství podělí se svými třemi dobrými kamarády a legrace je na světě a že ji Kamil nikdy nezkazí.

Také vaše děti touží po domácím mazlíčkovi? Lámete si hlavu, co jim pořídit a zda jsou na to již dost velké? Tahle kniha vám otevře okno do dětského světa. Možná se vám, stejně jako mně, nebude líbit prvotní myšlenka, že Tom chce zvířátko na hraní, aby ho mohl vozit v autíčku, ale děti prostě takto smýšlejí a je na rodičích, aby tyto jejich nápady usměrnili.

Knížka je rozdělena do několika kratších kapitol, písmena v knize jsou dostatečně velká, tak akorát na první čtení. Řekla bych, že tato kniha je ideální četba pro začínající čtenáře. Krátké kapitoly doplňují vtipné a krásné ilustrace Michala Sušiny a váš prvňáček může každý den zvládnout jednu kapitolu. Procvičí se ve čtení a zároveň se pobaví.

„S Kamilem byly i všední dny nevšední. Rozuměl si s Tomem, i když spolu nemohli mluvit.“

Knihu bych doporučila již pro čtyřleté děti, kterým mohou číst rodiče či starší sourozenci. Je to vhodná kniha ke čtení pro prvňáčky. Prázdniny klepou na dveře a vy jistě budete rádi, když děti zaujme humorný příběh, který si rády o prázdninách přečtou, a zároveň budou procvičovat čtení.

Moje hodnocení je 95 %.

Pokud si budete chtít přečíst příběh, který pobaví nejen vaše děti, ale i vás, tak sáhněte po této knize z nakladatelství Grada vydaný pod značkou bambook, knihu Křeček v utajení si můžete objednat přímo v nakladatelství.

Tímto děkuji za krásnou dětskou knihu. Těším se, že za necelé tři roky si ji dcera přečte již sama.

Dvouhodinový hotel (recenze knihy Hotel se špatnou pověstí – Blanka Budínová)

Hotel se špatnou pověstí, autorka Blanka Budínová,  vydalo nakladatelství ŠIMON RYŠAVÝ, Brno 2017, 83 stran

„Potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout,“ říkali mi pánové.

Kupodivu říkali všichni totéž – potřebujeme si tak na dvě hodinky odpočinout – a znělo to trochu spiklenecky, jako tajné heslo. Jejich dámy se přitom držely při zdi a mlčky si prohlížely koberec.“

Před nedávnem mě oslovila sama spisovatelka Blanka Budínová, zda bych měla zájem přečíst si její knihu Hotel se špatnou pověstí. Autorku jsem do té doby neznala, ale po přečtení anotace knihy jsem neváhala ani vteřinu. A nyní už vím, že jsem neprohloupila, protože do ruky se mi dostala sice útlá, ale historkami nabitá knížka, s níž jsem strávila několik příjemných chvilek večer před spaním.

Autorka v knize vzpomíná na léta, kdy pracovala v jednom brněnském hotelu, který proslul svojí nechvalnou pověstí. Příhody jsou to velmi úsměvné, ačkoliv pro samotnou paní Budínovou to často musely být perné chvíle. Vše se odehrává ještě před revolucí a chvilku po ní. Kniha mi vykouzlila úsměv na tváři, a dokonce jsem při jejím čtení nejednou vyprskla smíchy. Člověk by nevěřil, do jakých svízelných situací se recepční dennodenně dostává, ale autorka si dokázala poradit a vždy z nich vybruslit s grácií a zdravým rozumem.

„Našinec si povětšinou vybere nějaké přímořské letovisko, kodrcá se tam nekonečné hodiny a hned první den (ať sousedé vidí, že jsem byl u moře) se vrhá střemhlav na pláž. V pravé poledne, kdy se moudré dobytče uchyluje do stínu, kde netečně přežvykuje, se pán všeho tvorstva rozplácne na deku jako lívanec a ve sluneční výhni se škvaří tak dlouho, dokud nedostane úpal.“

Je zajímavé, jaká byla spisovatelčina cesta k povolání recepční v hotelu, kterému se říkalo hodinový, avšak ona vše uvádí na pravou míru, že hotel to byl dvouhodinový. Do hotelu si chodili „odpočinout“ vojáci, ženatí muži s milenkami anebo mladí, kteří se neměli kam „uchýlit“. V knize se míhají nejrůznější hosté jako figurky na scéně divadla. Dozvíte se dost informací o práci recepční a nejednou jsem o ni měla strach.

Za nejvtipnější považuji pasáže s cizinci, kdy autorka ovládala řadu jazyků, aniž by věděla, kde se je naučila. Právě s cizinci vzniká řada humorných situací, když se je paní Budínová snaží naučit česky, obzvláště s Číňany dochází k zajímavým slovním přesmyčkám a člověk si uvědomí, jak je naše řeč bohatá na nejrůznější významy slov.

„Ty mě zveš k sobě na návštěvu? Mě?“

Pořád mi to ještě nedocházelo.

„Prosím tě, čemu se tak divíš?“

Zaváhal a pak tiše řekl:

„Víš ty vůbec, že jsem…homosexuál?“

Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.

„Ovšem, že to vím. A co má být? Vždyť jsme úplně stejní. Ty jsi na chlapy a já taky.“

Jedná se o humornou knihu, která vás však může šokovat svojí upřímností. Moc se mi líbilo, jaký měla autorka jako recepční přehled o historických místech v Brně a dokázala svým hostům poradit, kam se mají vydat. Dojal mě příběh staršího italského muže, který toužil navštívit špilberské kasematy, ačkoliv zrovna probíhala rekonstrukce a byly uzavřené, a neváhal recepční požádat o pomoc při překladu dopisu, který sepsal přímo řediteli, aby mu dovolil spatřit místa, kde trpěli italští karbonáři. Jestli se mu to povedlo, to si přečtěte sami.

Jedná se o útlou knížku, kterou můžete slupnout jako malinu během jednoho letního odpoledne u vody anebo si ji můžete vychutnávat několik večerů před spaním, tak jako já. Klidně by kniha mohla být delší, ale bohužel s novou érou vždy něco končí a něco začíná a dvouhodinový hotel Korso porevoluční časy nepřečkal.

„Byli jsme v kostele“, vyprávěla mi starší sympatická Němka, „šla jsem si prohlédnout oltář a kabelku jsem nechala na lavici. Když jsem se vrátila, už tam nebyla. Chápete to? Okradli mě v kostele! V kostele!“

V Korsu jsem se přiučila ledasčemu. Nikdy jsem se ale nenaučila dívat se na takové věci s odstupem. Brala jsem to strašně osobně. Byli to moji hosté a cítila jsem se za ně odpovědná. Chtěla jsem, aby jim u nás bylo dobře, a ta pakáž mi je okradla.“

Autorčin styl je velmi čtivý, i když občas máte pocit, že nestíháte autorčin tok vzpomínek a životních postřehů, kniha se čte svižně a autorka má skvělé vyjadřovací schopnosti a ví, jak upoutat naši pozornost.

Knihu doporučuji všem Brňákům, ale i všem, co se zajímají o Brno anebo o komunistickou éru z neobvyklého pohledu recepční v hotelu s nejhorší pověstí a také všem, kteří si chtějí přečíst humornou knihu, která je příjemnou oddechovkou.

„Největší radost je ta, kterou děláme někomu jinému. To napsal proslulý brněnský básník Jan Skácel, a měl to od své maminky. Taky si to myslím.“

Moje hodnocení je 85 %.

Za možnost přečtení děkuji samotné autorce, knihy, které napsal sám život, jsou ty nejlepší. Pokud vás knížka zaujala, můžete si ji koupit zde.

A na závěr si neodpustím trochu té vtipné čínské češtiny:

„Žena bez manžel je slečená, s manžel je vadná…

Jdu na vejce. (Míněno na WC)

Nemotorný je, když nemá motor.

Peskovat je schovat psa.“