pátek 9. prosince 2022

Životická tragédie (recenze knihy Životice obraz (po)zapomenuté tragédie - Karin Lednická)

"Dvouletý Brunek neví nic o starostech dospělých, ale tolik už vnímat dokáže, aby pochopil, že něco je jinak než dřív. Zpočátku se polekal, že je to jeho vina, a proto se snaží být hodný, tichý. Umýt si před jídlem ruce bez vyzvání a při modlitbě nesahat nedočkavě na lžíci. Nenosit domů bláto na botách. Sedět celý den poslušně v brázdě a nikam neodbíhat, zatímco dospělí vykopávají brambory.
Jenomže nic z toho nezabírá. 
Maminka má stále divný výraz v očích a tatínek mluví pořád míň."



Některé dějinné události zůstávají v pozadí a některé zcela zapomenuty. Podobně na tom je životická tragédie, k níž došlo jednoho srpnového rána v roce 1944. V ten den bylo zastřeleno třicet šest mužů. Většina z nich žila v Životicích, ale někteří Životicemi to ráno jen projížděli a jelikož neměli požadované dokumenty, byli nemilosrdně zastřeleni také.  

Karin Lednická nám ve své knize Životice obraz (po)zapomenuté tragédie přibližuje atmosféru válečných let v jedné malé vesnici, která se za války stala součástí Říše a na jejíž obyvatele byl činěn nátlak, aby podepsali tzv. volkslistu a přihlásili se tak k německé národnosti. Pro ty, co to udělali, to znamenalo narukovat k německé armádě, pro ty, co nepodepsali, to znamenalo represe a mnohdy i cestu do koncentračního tábora. Lidé se snažili žít své obyčejné životy a přečkat roky útlaku, bohužel ne všem to bylo umožněno.

V okolí Životic působila partyzánská skupina pod vedením velitele Kamińského, která v jedné srpnové noci zaútočila na hostinec, v němž se sešlo vedení gestapa a zastřelila tři jeho příslušníky. Tento čin nezůstal bez odplaty a bohužel to odnesli nevinní životičtí obyvatelé. V té době působil v Životicích četnický strážmistr Friedrich Sattler, jemuž byl přidělen úkol vyhotovit seznam všech mužů bez volkslisty. Strážmistr využil situace a na seznam přidal i několik jmen mužů, kteří volkslistu měli, či nebyli obyvateli Životic.

"Partyzánská skupina vtrhla do sálu. Jako první šel samozřejmě velitel, který hned ode dveří zastřelil Friedricha Gawlase. Nato se strhla prudká přestřelka, zkomplikovaná tím, že Izydor Mokrosz rozbil petrolejku, a boj tedy probíhal ve tmě. Hostinský se pokusil uniknout do sklepa, ale tam už nedošel; padl mrtvý kousek ode dveří."

Karin Lednická zvolila kombinaci beletristického vyprávění a faktografie. Ve vyprávění nám přibližuje život tamních obyvatel a také jednotlivé aktéry pozdější tragédie. V dokumentární části vychází z dobových dokumentů a ze vzpomínek pamětníků. Toto prolínání příběhu a faktů ještě umocňuje celou tragédii.

Dokud se mi do ruky nedostala tato kniha, neměla jsem tušení, že k něčemu takovému došlo. V hodinách dějepisu jsou vždy vzpomínány osudy obyvatel Lidic a Ležáků, ale o represích ve slezském pohraničí se z učebnic nedozvíme. Autorka v závěru knihy vyslovuje přání, aby tato událost vstoupila do povědomí široké veřejnosti a aby se na ni nikdy nezapomnělo.

I přes autorčin velmi čtivý styl psaní se mi kniha nečetla lehce. Je v ní ukryto mnoho bolesti a mnoho osobních tragédií. V Životicích zřejmě nezůstala rodina, jež by nepřišla o některého člena.

"Důsledky tragédie ze srpna 1944 přetrvaly dlouho; v určitých ohledech  vlastně zůstávají patrné dodnes. Vesnice navždy pozbyla svého někdejšího ducha, jaksi zmrtvěla. Z malé, poklidné a pospolité obce, v níž měli lidé po generace zapuštěné kořeny, se stalo místo trvale rozklížené, zraněné. Poznamenané.
V Životicích a okolí stále žijí lidé, kterým tehdy gestapo zastřelilo tatínka."

Děkuji knihkupectví Megaknihy.cz, že jsem si knihu mohla přečíst a dozvědět se tak o událostech, o nichž se v hodinách dějepisu nemluví. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat