Dvě leporela o vozidlech a strojích pro nejmenší (recenze knihy Auta, jeřáby, bagry a traktory a knihy Vítej na stavbě)

Máte doma malého človíčka, který se zájmem sleduje každý projíždějící traktor, každé hasičské auto, bagr, či jinou techniku? Pak ho jistě zaujme velkoformátové leporelo z Nakladatelství JUNIOR, a to Auta, jeřáby, bagry a traktory, a pokud je to budoucí malý stavitel, tak mu jistě radost udělá i další velkoformátové leporelo od téhož nakladatelství, a to Vítej na stavbě. Pojďme si obě leporela krátce představit.

V knize Vítej na stavbě můžete sledovat, jak se staví domy, ale také jak se domy bourají a nahrazují je několikapatrové budovy, jak se staví mosty a jak se budují tunely. Každému z těchto témat je věnována dvojstrana plná nejrůznějších detailů a lidí, kteří se na práci podílejí. Obrázek je vždy doplněn kratičkým textem, který malého průzkumníka upozorní na to, co by neměl přehlédnout. A zároveň vždy dostane úkol, co na obrázku najít. Poté následuje dvojstrana, kde je například vyobrazeno nářadí, stavební technika, ale také profese lidí na stavbě. Jednotlivé obrázky jsou doplněny popiskem.

Nejenže malí kutilové najdou v knize nové informace a naučí se nová slova, ale zároveň obrázky zachycují některé vtipné situace, které děti jistě pobaví, například koza, která odpočívá na tubusu tunelu. S knihou se dá krásně pracovat, děti mohou na obrázcích vyhledávat detaily, které jim dáte za úkol najít, nebo si můžete podle obrázků vytvořit společný příběh. Myslím, že vám, stejně jako mně, neunikne, že kniha je genderově vyvážená, protože v ní najdete třeba ženu zednici, elektrikářku, jeřábnici a další.

„Ve městě se staví vysoká kancelářská budova. Na tak velké stavbě pracují stavební dělníci současně na různých podlažích. Nahoře se ještě staví poslední patro, ale na podlažích pod ním už řemeslníci začínají s vnitřními pracemi. Osazují okna, omítají stěny a rozvádějí elektrické vedení. Hned vedle se bourá stará zchátralá budova pomocí bourací koule a obřích demoličních kleští.

No tohle! Poznáš, kdo stavařům obsadil mobilní záchod?“

Celou recenzi najdete na Chrudimka.cz

Životní příběh ztracený v dávných časech (recenze knihy Zdislava z Lemberka – Vnesla světlo do nejtemnějších míst – Hana Whitton)

„Dívku tak půvabnou dosud nespatřil. Pleť měla nazlátlou od jižního slunce, neboť pocházela ze Sicílie, jak vyzvěděl. Jiskrné tmavé oči jí stínily dlouhé řasy a černé vlasy, hebké a lesklé, připomínaly jemné hedvábí. Dozvěděl se rovněž, že mezi dvorními dámami zaujímá jako důvěrnice princezny Kunhuty výjimečné postavení.
Nejraději by jí to vše vypověděl a přiznal se jí k tomu, že ho od první chvíle okouzlila. Nechtěl ji však polekat překotným vyznáním.
Zaváhal na okamžik, potom se vyhoupl do sedla a vyzdvihl Sibylu před sebe na koně.“

 
Historické romány věnované především ženám v české historii autorky Hany Whitton registruji již delší dobu, a to nejen kvůli krásným sladěným obálkám. Konečně se mi do ruky dostala jedna z jejích novinek, a to kniha Zdislava z Lemberka – Vnesla světlo do nejtemnějších míst, kterou bych vám ráda představila.
 
Zdislava z Lemberka, jež byla v roce 1995 svatořečena, zůstává tak trochu v pozadí významnější sv. Anežky České, která ji možná inspirovala v duchovní činnosti a v zakládání klášterů a špitálů, a ačkoliv se o jejím životě moc neví, její postava inspirovala již nejednoho autora v jeho tvorbě.
 
Možná stejně jako já budete překvapeni, až knihu otevřete, a budete na prvních stránkách číst o jisté Sibyle Sicilské a přemýšlet, kdy se na scéně objeví Zdislava, o které by kniha dle anotace měla být. Pokud jste stejně jako já neznalí historie jejího rodu, tak také nebudete tušit, že to autorka vzala pěkně zgruntu a první kapitoly věnovala Zdislavině matce, která jako mladá dívka přišla na přemyslovský dvůr jako dvorní dáma budoucí královny Kunhuty. Již tehdy byla Sibyla zasnoubená, a jak to již bývá, tak za někoho, koho jí vybrali rodiče a koho nemilovala a na královském dvoře jí osud do cesty přivede Přibyslava z Křižanova a řízením osudu se právě oni dva stanou rodiči budoucí Zdislavy z Lemberka. Avšak cesta to nebude jednoduchá. Nechte se překvapit, kdo jejich štěstí bude házet pomyslné klacky pod nohy.
 
„Užasla však, když světlo louče plápolající na sloupku u dveří ozářilo tvář zachránce, s nímž se matka právě loučila.
Byl to mladý muž, jistě ani ne dvacetiletý, s kaštanovými vlasy spadajícími na ramena. V jednu chvíli pohlédl k oknu, jako by vycítil, že ho někdo pozoruje, a zář louče mu přitom ještě zvýraznila přitažlivé rysy – vysoké čelo, orlí nos a pevnou bradu rozdělenou důlkem, svědčící o ráznosti a rozhodnosti. Pod velkýma tmavýma očima se mu rýsovaly temné kruhy z únavy a nevyspání a hezky tvarované rty mu nyní zvlnil úsměv.
Třeba mě zahlédl, napadlo Zdislavu. A tak raději rychle ustoupila od okna.“

Celou recenzi najdete na Chrudimka.cz

Neviditelná spojení (recenze knihy Světla jihu – Nina George)

 Světla jihu, autorka Nina George, vydalo Nakladatelství MOBA, Brno 2021, 256 stran

„Většina z vás má talent velice neúspěšně zacházet s láskou.
Přitom je to tak snadné. Ahoj lásko, pojď dál a udělej si pohodlí. Víš už, jak dlouho se zdržíš? Noc, měsíc? Ach tak, celý život? V pořádku, připravím se tedy na zlato a popel. Když si to rozmyslíš a pak se odstěhuješ, budu za tebou volat: „Děkuji, žes tady byla. Miloval jsem, opravdu jsem tedy žil, i když jen jednu noc.“
Tak jednoduché to ale pochopitelně nikdy není.“
 

Když jsem zaregistrovala, že spisovatelce Nina George vyjde nová kniha, věděla jsem, že si ji určitě přečtu. Poté, co jsem propadla jejímu spisovatelskému kouzlu po přečtení Knihy snů, přečetla jsem i Krásu noci a nyní i její novinku Světla jihu. Do budoucna mám v plánu přečíst i její již dříve vydané knihy Přístav naděje a Levandulový pokoj, v němž se právě autorka zmiňuje o knize Světla jihu. Jelikož se jednalo o smyšlenou knihu a autorka od čtenářů dostávala na tuto knihu dotazy, rozhodla se jí vdechnout život a napsat ji sama, a tak vznikla kniha s tajemným názvem Světla jihu.
 
Podzim nám již sice klepe na dveře, ale proč se na chvíli nevrátit v čase, do horkého léta, na jih Francie, do kouzelné srpnové noci, kdy padají Perseidy a vy si můžete něco přát, stejně jako hlavní hrdinka této knihy Marie-Jeanne, sirotek, kterého se ujal bezdětný manželský pár a rozhodl se jí dát všechnu lásku, i když po svém způsobu. Marie-Jeanne propadne kouzlu knih a její nevlastní otec Francis dostane nápad zřídit pojízdnou knihovnu, kterou nazve Bibliobus. Můžeme tak sledovat, jak psané slovo a krásná literatura proniká na samotářský venkov mezi lidi, kteří znají jen tvrdou práci, jak knihy otevřou jejich srdce a vypustí ven jejich city a emoce. Co když jeda dívka dostane tu „moc“ svést k sobě dva lidi, kteří kolem sebe krouží, aniž by věděli, že k sobě patří? Co jsou ta tajemná světla jihu? Mohou knihy změnit a zlidštit i ta nejzatvrzelejší srdce? Nechte se naladit na stejnou vlnu a přečtěte si tuto knihu plnou emocí.
 
„Knihy umožňují lidem cestovat v čase, měnit podobu, tělo, číst myšlenky a stát se nesmrtelnými, knihy jsou proto poslední pozůstalí, velká alchymie naší doby.
Nebezpečná, nebezpečná, nebezpečná.“
 
Přiznám se, že ze začátku jsem se v knize ztrácela, ale poté, co jsem pochopila, že autorka do knihy vložila i svoji fantazii a stvořila tak postavu lásky, ale třeba i osudu, logiky, ale i smrti, vdechla život i olivovníku, jsem knize přišla na chuť. Po tomto trochu neobvyklém úvodu se rozběhne samotný příběh, v němž najdeme lidi z masa a kostí, kteří jsou zmítáni svými emocemi a především láskou. Člověk při čtení této knihy zjistí, že hlavním hnacím motorem je láska a bez ní nemá člověk ten správný smysl života.
 
Budete soucítit s hlavní hrdinkou, jíž se dostal velký dar, ale sama tak ztratila možnost najít v životě svoji spřízněnou duši, i když vždycky zbývá naděje. V knize sledujeme osudy několika postav jednoho městečka, a to různého věku, a všichni touží po jediném – milovat a být milováni. Je to kniha, v níž drobné náhody mění zásadně životy lidí, tak jako tomu bývá ve skutečném životě.
 
„Možná máme o štěstí nesprávné představy. Štěstí neznamená být šťastný. Nebo že je všechno snadné. Přesto máme štěstí. Protože milujeme, i když to bolí. Láska je. Je všechno. A všechno znamená všechno.“
 
Při čtení knihy mi neustále vrtal v hlavě její název a když se mi konečně dostalo rozhřešení, byla jsem překvapená, co se za ním skrývá. A pak jsem přemýšlela, co když něco takového opravdu existuje. Autorka skutečně popustila uzdu své fantazie a zároveň otevřela srdce i mysl nejednoho čtenáře.
 
Knihu bych doporučila všem ženám, všem milovníkům knih, ale také emocionálně založeným mužům. Je to tak trochu pohádka pro dospělé, ale krásná, něžná, co pohladí po duši. A pokud na vás přišel podzimní splín, tak tato kniha opět vnese světlo jihu i do vašeho života.
 
„Podle… podle čeho se pozná, že je člověk dospělý.“
Elsa se dívala z okna. Jako by jí vzduch něco říkal. Vzduch, který se už do Marie-Jeanne nevešel, i když se o to hodně snažila.
A pak Elsa vzduchu odpověděla: Když člověk začne postrádat zázraky, ve které jako dítě věřil.“
 
Moje hodnocení je 100 %.
 
„Každý den leží před tebou jako nabídka. Víc pro tebe život nemůže udělat.“
 
Děkuji knihkupectví Megaknihy.cz za nevšední čtenářský zážitek. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji objednat zde.
 
 

„V téže minutě,

kdy jsem slyšel tvůj první milostný příběh,

začal jsem tě hledat.

Nevěděl jsem, jak zaslepené to bylo –

milující se nesetkávají někdy někde.

Jsou spojeni odjakživa.“

 
 

Buďme, jací jsme (recenze knihy Chlapec, krtek, liška a kůň - Charlie Mackesy)

„Ahoj,

začali jste od začátku, což obdivuji. Já obvykle začínám od prostředka a úvody nikdy nečtu. Je překvapivé, že jsem vytvořil knížku, protože číst knihy se mi moc nedaří. Potřebuji totiž obrázky. Jsou jako ostrovy, místa, kam se dá doplavat v moři slov.“

Když jsem poprvé zaregistrovala tuto novinku a reakce na ni, říkala jsem si, že bych si ji ráda přečetla, ačkoliv na první pohled textu v knize není mnoho a člověk si může myslet, že je to kniha primárně určená dětem, avšak není tomu tak. Když se mi naskytla možnost, neváhala jsem, a nyní vím, že se zařadí v mé knihovně po bok Malého prince. Ačkoliv mnozí s tímto přirovnáním třeba nebudou souhlasit, mně se při čtení knihy Chlapec, krtek, liška a kůň Malý princ vybavil. Možná je to tím, že hlavní postavou je malý zvídavý chlapec, možná je to také tím, že putuje krajinou a potkává další postavy příběhu, možná je to i tím, že jednou z postav je liška a možná je to i proto, že se v knize objeví řada citátů a životních mouder. Kdo ví? Ale rozhodně tím nechci tvrdit, že se tato kniha Malému princi podobá, jen ve mně vyvolala podobné pocity.

Hned na začátku knihy najdete jakousi autorovu předmluvu, nebo spíše promluvu ke čtenáři, v níž nám autor sdělí něco málo o knize a přiblíží nám postavy příběhu, nebo spíš putování, protože příběh jako takový v knize není. Jedná se převážně o dialogy, které zachycují nejrůznější citáty a životní moudra, jež pronášejí jednotlivé postavy. Ačkoliv se jedná o malého chlapce a tři zvířata, je tu patrné jisté podobenství s lidmi, kteří jsou také různí, různě vypadají, různě se chovají, různě pohlížejí na sebe a na druhé.

„Jejich dobrodružství se odehrávají na jaře, kdy jednu chvíli padá sníh a vzápětí vysvitne slunce, což je taky tak trochu jako život – může se rázem změnit.“

Celou recenzi najdete na Chrudimka.cz

Příběhy ukryté v obrázcích (recenze knihy Kdo tu bydlí? - Noemi Zárubová)

„Ráno všichni někam spěcháme. Já s Aničkou do školky a Kuba do školy. Nejlepší je, když si hrajeme venku na zahradě a Kuba má tělocvik na školním hřišti. Můžu na něj přes plot zamávat a Kuba na mě zase zavolá: „Ahoj!“ Kuba Kučera je můj největší kamarád.“

Mají vaše děti rády velkoformátová leporela? Možná si řada z vás vzpomene na jedno takové krásné leporelo ze svého dětství, které vyšlo v roce 1988 pod názvem Kdo tu bydlí? a trvalo několik desetiletí, než se dočkalo svého znovu vydání v letošním roce, aby si jím mohly nyní listovat i děti tehdejších dětí. Ačkoliv v době, kdy poprvé vyšlo, mi byly právě tři roky a byla jsem tedy akorát ve vhodném věku toto leporelo dostat, doma jsme ho nikdy neměli. Jeho krásu jsem objevila až nyní a jsem ráda, že jím mohu listovat společně se svými dětmi a hledat všechny ty skryté příběhy, které se v obrázcích ukrývají.

Celým leporelem nás provází jeden malý klučina, jeho jméno si děti mohou vymyslet samy, z knihy se ho nedozvíme, protože příběh vypráví v první osobě, tedy ze svého pohledu. Představí nám svoji rodinu a své sousedy z domu, zavede nás do školky a prostřednictvím svého „největšího“ kamaráda Kuby i do školy. Podíváme se s ním do města, kde s Kubou dostali za úkol hlídat Kubovy sourozence, dvojčata, zatímco maminky nakupují a babička si zašla do kadeřnictví. Dostaneme se i do prostředí nemocnice, a pak už hurá vlakem na prázdniny k babičce na venkov. A na závěr se podíváme, jak to vypadá v domě, když je noc. Zkrátka v leporelu je stále co objevovat.

Ilustrací, které hrají snad ještě větší roli než samotný autorčin text, se ujal ilustrátor Gabriel Filcík, který má nezaměnitelný „rukopis“ a jehož ilustrace možná znáte z jiných knih pro děti. Ilustrátor má smysl pro detail a do obrázků ukryl také humorné situace. Najdete zde zachycené běžné denní činnosti i situace, ale i shon ve městě a také typická povolání.

Autorčiny kratičké texty nám prozradí pár informací o hlavních postavách příběhu a zároveň nás navedou, čeho si v ilustracích všimnout a probudí zájem dětí o příběh ukrytý v ilustracích.

„A jsme zpátky doma. Ferda se radostí málem zbláznil. Kubova babička se divila, jak jsme se vytáhli. Určitě jsem vyrostl a teď porostu zase doma. Kdo chce být hodně velký, musí hodně spát. Chtěl bych jednou vidět, jak vypadá náš dům, když zhasnou všechna okna. Bim, zhasne se a náš dům spí. My všichni spíme. Spí i kanárek pana Šulce.“

Celou recenzi najdete na Chrudimka.cz

Žena v čele sabotážní akce před dnem D (recenze knihy Kavky - Ken Follett)

„Dosud si nemyslel, že by hnutí odporu bylo schopné tak dobře naplánovat a uváženě provést útok. Podle toho, co zjistil v posledních několika měsících, se domníval, že jejich útoky se omezují jen na bleskové výpady, po kterých se ihned stáhnou. Tentokrát je však poprvé viděl v akci. Měli spoustu zbraní a zřejmě netrpěli nedostatkem munice – na rozdíl od německé armády! Nejhorší na tom všem bylo, že byli odvážní.“

Bude to již skoro rok, co jsem četla svoji první knihu od Kena Folletta, Muž s podivnou minulostí (recenze), a již tehdy jsem věděla, že u jedné jeho knihy nezůstane. Rok se s rokem sešel a mně se do ruky dostalo opětovné vydání jeho historického špionážního thrilleru Kavky, který mě naprosto pohltil. Ačkoliv jeho čtenářsky nejúspěšnější knihy ještě čekají v mé knihovničce na přečtení, jsem ráda, že jsem se ještě před nimi dostala právě k této knize.

Agentka Felicity Clairetová alias Flick je jednou z nejúspěšnějších agentek v britské SOE, tato organizace se specializovala na zpravodajské a sabotážní činnosti na územích obsazených nepřítelem. Flick je mladá, inteligentní žena, která umí používat svůj „čich“ v problémových situacích, což jí umožnilo již několikrát vyváznout z nebezpečí. Den vylodění spojeneckých vojsk se blíží, tlak na sabotážní činnost hnutí odporu je tedy značný a Flick spolu s dalšími členy dostala důležitý úkol, vyřadit z provozu nejdůležitější telefonní ústřednu na území Francie, která je spojením mezi německými vojáky a jejich velením v Berlíně. Bohužel akce končí nezdarem, pro Flick to znamená velký otřes, a to i v soukromém životě. Avšak Felicity je silná žena, která vymyslí nový plán, který je však mnohem nebezpečnější a velmi riskantní a na jeho zorganizování má pouhých pár dní, protože pak už bude pozdě…

„Matka vypadala sklíčeně. „Takže se vracíš.“

„O tom nemůžu mluvit.“

„Copak jsi toho neudělala už dost?“

„Ještě jsme válku nevyhráli, takže ne, myslím, že jsem toho ještě neudělala dost.“

Celou recenzi najdete na Chrudimka.cz

Každý konec je něčeho začátek (recenze knihy Akord a jiskry - Martin Patřičný)

„Nejzajímavější jsou vždycky doby přechodů. Ten přechod ve společnosti, než se poměry znovu upraví a na nějakou dobu stabilizují. Doba přechodu – staré ještě úplně neminulo a nové nenastalo a tak se to všelijak mele a prase aby se v tom vyznalo.“

Je pravda, že povídky moc často nečtu, ale když se mi náhodou nějaké dostanou do ruky, přečtu si je vždy s chutí a poté si říkám, že bych je možná měla vyhledávat častěji. Přece jen s malými dětmi není tolik času na čtení, ale na kratší povídku se čas skoro vždy najde, a vám pak nemusí být líto, že jste byli vyrušeni v půlce knihy a stále nevíte, jak to dopadne. Proto, když se mi naskytla příležitost přečíst si novinku Martina Patřičného Akord a jiskry, jež je souborem povídek, neváhala jsem.

Martin Patřičný není jen spisovatel, ale je to především výtvarník, který miluje dřevo a vytváří z něho umělecká díla. Svoji zálibu propojil i s touto povídkovou knihou, jejíž obálku zdobí jeho dílo „Kočičí oči“ a uvnitř knihy najdeme řadu dalších fotografií autorových produkcí ze dřeva, jež doplňují jednotlivé povídky.

„Možná proto, že konečně začali oba věřit v důležitost, význam svého životního setkání… v jeho jedinečnost. A kompromisy začali brát jako radost, ne nutnost.“

Celou recenzi najdete na Crudimka.cz