pátek 6. listopadu 2020

„Konec světa“ (recenze knihy Maják na útesech – Marie Lamballe)

 „Dávno se zapletla do pevné sítě lží a bude ji asi zatraceně bolet, až bude nucena ji roztrhnout.“

Zdroj: Chrudimka.cz
 
Hned na úvod přiznávám, že na knihách Marie Lamballe, neboli Anne Jacobs, mě vždy na první dojem uchvátí obálka. U Majáku na útesech to bylo zrovna tak a další důvod, proč jsem po knize sáhla byl, že se mi velmi líbila autorčina předchozí kniha Hluboká modř moře (recenze). S autorčinou tvorbou jste se již mohli setkat dříve, napsala již tři série Panský dům (recenze, recenze, recenze), Venkovské sídlo (recenze) a nejnovější Kavárna U Anděla (recenze). Majáku na útesech a Hluboké modři moře předcházela kniha Hortenziová zahrada (recenze), tyto tři knihy spojuje místo, kde se odehrává jejich děj, a to Bretaň.
 
Mladičká vysokoškolská studentka Susanne pochází z Berlína, ale studuje v Paříži, je čerstvě zamilovaná a pro Paula by udělal snad vše. Bohužel dojde k tragické události, při níž dívka ztratí paměť a jediné vodítko, které jí z minulosti zůstane, je dopis v kapse adresovaný Anne-Marii, který ji zve do Bretaně, a tak se tam Susanne vypraví s nadějí, že tam zjistí, kdo je. Bretaň, a především tamní obyvatelé malé osady na „konci světa“ ji okouzlí, ale co se stane, když se Susanne začne navracet paměť? A co když nebude jediná, kdo odhalí její pravou totožnost? A co se vlastně stalo s Paulem? Maják na útesech vydá mnohá tajemství a vy si při jeho čtení můžete vychutnat nejednu kávu.
 
„Ještě chvíli stála a naslouchala bouři, v níž už zazníval blížící se dutě hučící příliv, a oranžová záře majáku jí připadala jako uklidňující síla, světlo uprostřed zuřících živlů. Tady jsem. Napevno srostlý se skálou. Svítím do noci a ukazuji ti cestu. Na mě se můžeš spolehnout. Neublíží mi ani příliv, ani bouře.“




Žádné komentáře:

Okomentovat