Z kopce do kopce, autorka Kateřina Dubská, vydalo nakladatelství JOTA, Brno 2018, 218 stran
„Když se mne lidé ptají, proč jsme si vlastně pořídili
kozy, tak mi chvíli trvá, než si vzpomenu na ten úplně první moment, kdy mne
napadlo, že strávím část (možná i zbytek) svého života v soužití
s těmito vskutku svéráznými tvory. Někde na počátku byla asi touha po
ještě větší soběstačnosti. Kdy mi přestalo stačit, že máme nejen vlastní vejce,
med, občas i zeleninu a ovoce, a chtěla jsem se v budování nezávislosti na
zásobování dostat ještě dál.“
Přemýšlíte jakou knihu byste si ještě do konce roku měli
přečíst anebo hledáte vhodný dárek pro svoji maminku nebo babičku?
Mrkněte na tuto knihu, která přináší úsměvné příběhy ze života samotné
spisovatelky, která se rozhodla opustit výhody města a odstěhovat se na
venkov, na samotu na pomezí Slovácka a Bílých Karpat.
Myslím, že takovýchto knih je na českém trhu málo a je to
škoda, protože tento upřímný lidský humor vykouzlí úsměv na tváři každého,
kdo se nechá pohltit autorčiným líčením života na samotě, života spjatého
s přírodou, která člověku často do cesty staví nemalé překážky. Ale jak
sama autorka říká, za ty výhledy to stojí.
Od této spisovatelky jsem četla
pouze tuto její novinku, ale doma mám i předchozí knihy a už se těším, až bude
příhodný čas, a přečtu si i je. Kniha Z kopce do kopce mě upoutala
svojí veselou obálkou a následně i anotací. Moc ráda jsem si našla čas na
tuto milou, úsměvnou knihu. Měla jsem pocit, jako bych stála po autorčině
boku, viděla ten nádherný výhled na okolní krajinu, slyšela bzučení včel,
které právě opylují rozkvetlou třešeň, ale slyšela i mečení koz, mňoukání
koček, kdákání slepic a štěkot psů. Ano, tahle všechna zvířata autorka chová.
„Asi by jim připadalo srandovní i naše věčné rozčilování
nad tím, jak ve chvíli, kdy začne padat sníh, přestane fungovat doprava pod
nánosem čerstvých pěti až deseti centimetrů na silnicích, kdy jediný kopeček po
jinak úplně rovné cestě do Hradiště zablokují tři marně hrabající těžce
naložené náklaďáky a vytvoří dlouhou řadu naštvaných řidičů spěchajících za
svými důležitými povinnostmi. Naši předkové měli sáně a nebo raději nikam
nejezdili, když nemuseli. A když museli, smířili se s tím, že to bude
kapánek složitější, jelikož je zima a k té sníh a mráz patří.“
Není to kniha pouze o zvířatech a
přírodě, ale také o lidech a lidských vztazích, které nám autorka odkrývá při
návštěvě místní hospůdky nebo třeba při založení ochotnického divadla a
následného nacvičování první hry. Z knihy nabudete pocitu, že autorka
našla to, co v životě hledala, a že se sžila se svým novým životem,
s okolní krajinou, zvířaty i místními lidmi. Zkrátka, že je šťastná,
přestože musí řešit každodenní starosti, které život na samotě a s tolika
zvířaty přináší.
Knihu tvoří dvacet sedm
oddělených příběhů. Každý příběh je uveden milou a výstižnou ilustrací Aleše
Čumy. Kniha se čte jedním dechem, ale já jsem si ji šetřila a rozložila
si její čtení do několika dní, ale rozhodně by se dala přečíst za jedno
odpoledne. Ale proč spěchat a nevychutnat si tu pohodu, která z knihy
přímo čiší.
Kouzelné je i slovácké nářečí,
s nímž se v knížce setkáme. Autorka nám objasní i patriotismus
místních obyvatel. Je to zkrátka příjemné čtení a smutek v knize
najdete jen okrajově.
Knihu doporučuji všem, kteří
mají rádi humorné knihy ze života, těm, kteří si chtějí odpočinout od
každodenního shonu a honěním se za prací. Tato kniha vás přenese úplně do
jiné dimenze a ukáže vám, že žít se dá i jinak.
„Vzduch už začíná vonět budoucím deštěm a mne jako už po
tolikáté napadne, jak je tady opravdu krásně, takže si občas až sama sobě
závidím, že tady můžu žít, a jak se mi ten výhled neomrzí do konce mého
života.“
Moje hodnocení je 100
%.
Za to, že jsem si touto knihou
zpříjemnila adventní čas, děkuji nakladatelství JOTA a pokud vás kniha
zaujala, můžete si ji koupit zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat