Osudy rodiny na pozadí událostí minulého století (recenze knihy Lastočka – Jitka Závodná)

Lastočka, autorka Jitka Závodná, vydáno vlastním nákladem, 2021, 328 stran

„Tenkrát to byla pro Josefa jen jedna z mnoha maličkostí, které se lidem dnes a denně stávají. Celé to období spíše vnímal jako čas velkého úspěchu a nehynoucí slávy, v jeho očích byl okolní svět dokonalý. Lidé neúnavně budovali Sovětský svaz, zbožňovali soudruha Stalina a na jeho počest mnohokrát vystřelilo směrem k nebi nespočet rukou se sklenicí vodky.“

S tvorbou autorky Jitky Závodné jsem se poprvé setkala nad stránkami její knihy Zahrada mého života a již tehdy mě její styl psaní velmi oslovil a ještě více téma, kterému se v knize věnovala. Jitka Závodná vdechuje život příběhům lidí, do jejichž osudů zasáhly velké dějinné události 20. století a nejinak je tomu i v její novince Lastočka, která vyšla koncem loňského roku.
 
Příběh svůj a svých rodičů, ale i dalších blízkých, či známých vypráví prostřední dcera Růženky a Josífka, Ludmilka, která se jim narodila v sovětském Novosibirsku v roce 1932. Do Sovětského svazu byl poslán její tatínek, který plný ideálů vstoupil do komunistické strany a jako jeden z osvědčených členů byl vyslán na východ, aby načerpal zkušenosti s budováním ideální společnosti a později je předal v Československu. Jaký šok však Josefa čeká, když se dostaví prozření? Nezbývá než se rychle vrátit do bezpečí rodné vlasti. Jenže to ještě nikdo netuší, že na dveře již klepe druhá světová válka, která přinese další starosti. A euforii z jejího konce brzy vystřídá další období zlovůle a nesvobody, jehož konec bude v nedohlednu. Jak tyto smutné dějinné okamžiky ovlivní Ludmilčinu rodinu? Co pro další život Josífka bude znamenat bývalé členství v komunistické straně? Bude možné v těch těžkých dobách objevit alespoň jiskřičku naděje? Upřímně, v knize na vás čeká velmi silný životní příběh, či přesněji mnoho životních příběhů, které v kontextu dnešních dní vyznívají ještě silněji.
 
„Snad až dnes dokáži naplno vnímat úlevu svých rodičů, srovnatelnou s úlevou vojáka, který se po nerovném boji šťastně navrátil domů bez šrámů a nezraněný. Rodiče byli tehdy více než vděčni osudu, který jim pro tentokrát přihodil šťastnou kartu, a o to více si užívali každého dne, kdy se moli vedle sebe probudit a jen tak si pohlédnout do očí.“
 
Autorka pro nás sepsala velmi zajímavé a zároveň i smutné osudy lidí, kterým velké dějinné události minulého století převrátily životy naruby, či je o ně připravily. Kniha je napsána velmi poutavě, jelikož je vyprávěna z pohledu jedné osoby, a vás naprosto pohltí a máte pocit, jako byste stáli po boku hlavních aktérů. Musím přiznat, že v jistém okamžiku knihy, kdy těch smutných okolností na mě bylo až moc, jsem ji musela na pár dní odložit a přečíst si něco oddechového, ale i tak jsem příběh nosila neustále v hlavě a myslela na jeho hrdiny a doufala, že přijde zlom a oni budou mít naději na šťastný život. Je to zkrátka kniha, která vám vstoupí do života a vy si zamilujete Ludmilu i její rodiče. Touha vědět, jak to s nimi bude dál vás bude popohánět při otáčení stránek. Bohužel, jak už to bývá, nezasahuje do lidských životů jen vnější svět, ale přicházejí i bolestné osobní problémy, ani ty se Ludmilině rodině nevyhnou.
 
Jsem moc ráda, že jsem si knihu mohla přečíst a myslím, že by bylo jen dobře, kdyby se dostala do širšího čtenářského okruhu, protože člověku se takto zprostředkovaně dostane větší povědomí o době, kterou nezažil a ze školy ji zná jen jako několik letopočtů a dějinných útržků, ale to, jak tehdejší doba dopadala na „obyčejné“ lidi se ze stránek učebnic nedozvíme.
 
„Válka nikdy nezačíná náhle nebo bez varování, přichází plíživě a v tichosti. Klíčí z podhoubí nízkého sebevědomí, strachu a nenávisti. Pomalu roste, až zastíní to dobré, co brání vykvést květům zla za zvuků polnice.“
 
Lastočka je zkrátka knihou, nad níž budete přemýšlet, po dočtení ji v sobě zpracovávat a pak ještě dlouho ji budete nosit v mysli a její příběh zasáhne vaše srdce.
 
Knihu bych doporučila všem, kteří se chtějí dozvědět, jak se některým lidem žilo v dobách, které jsou sice minulostí, ale přesto jsou naší součástí, protože se dotýkaly životů našich předků i mnohých žijících pamětníků, a je třeba na ně nezapomenout.
 
„Lidé byli tehdy jako opojení. Nadšeně provolávali komunistická hesla, schůzovali jako pominutí a pod rudou vlajkou bezpráví vznikaly jako houby po dešti nejrůznější spolky a akční výbory. Mladí lidé oslavovali vítězství a nadcházející lepší zítřky, ale vůbec nechápali skrytou podstatu komunistické ideologie. Rudý mor však brzy nakazil kde koho a nedal se jen tak zastavit.
„Konečně přijde spravedlivá společnost! Konečně bude líp!“ nadšeně skandovali všichni kolem, aniž by o svých slovech vůbec přemýšleli.
Ovšem, kdo měl jen trochu jiný názor než většina, na toho komunisté začali zaměřovat pozornost.“
 
Velmi děkuji autorce Jitce Závodné, že jsem si mohla přečíst tento neobyčejný příběh, který v sobě nese velké poselství. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit zde.