Dotek mysli (recenze knihy Pustá duše – Dan Simmons)

Pustá duše, autor Dan Simmons, vydalo nakladatelství Mystery Press, Praha 2019, 304 stran

„Oba se domnívali, že jsou hříčkou přírody – jedinečnou a vzácnou. A nyní stáli v prázdném prostoru, zcela odhalení zrakům toho druhého. Vteřinu nato si, téměř nechtěně, začali navzájem vysílat proud obrazů, polovzpomínek, tajemství, pocitů, preferencí, vjemů, věcí, za které se styděli, po nichž toužili anebo se jich báli. Nic před sebou netajili.“

Kniha Pustá duše vás nejspíše zaujme svojí obálkou, mě tedy zaujala hned, jakmile jsem ji poprvé spatřila. Obrys hlavy vyplněný černými fleky, mezi nimiž jako by vedly spoje, a to vše na žlutém podkladu. Výraznější obálku si ani neumím představit. Po přečtení anotace, jsem byla rozhodnutá si knihu přečíst, ačkoliv je zařazena do žánru sci-fi, který obvykle nečtu. A rozhodně nelituji, tato kniha je totiž velmi zvláštní a autor v ní propojil snad všechny žánry, na které si vzpomenete, čímž knize dodal mistrovské zvraty a upoutal pozornost čtenáře.

Manželé Jeremy a Gail mají neuvěřitelné schopnosti, slyší myšlenky ostatních lidí, ale nejen to, dokáží procházet jejich vzpomínky, ale i zchytit obrazy vzpomínek, a také dokáží sdílet svoje myšlenky, napojit se jeden na druhého, což je dokonce chrání před okolními myšlenkami, tzv. neurohlaholem. Jenže Gail umírá a Jeremy přichází o svůj mentální štít proti zlým myšlenkám ostatních lidí, a aby se dočista nezbláznil, vydá se na cestu po Americe, najít svůj klid. Jenže ne vše je tak snadné. Co na Jeremyho čeká na jeho cestě? Najde vytoužený klid? Tato neobvyklá kniha ve vás probudí spoustu otázek.

„Gail se zamračí. „Takže duše existuje… něco v nás, co přežije smrt?“ Gailini rodiče, obzvlášť matka, byli fundamentalisti, a její hlas nyní nabírá ten lehce reptavý tón, k jakému se uchyluje vždy, když rozebírají náboženské otázky. Z představy duše jako slizkého okřídleného cherubínka, který se dere do království nebeského, je jí na zvracení.“

Ještě nikdy jsem nečetla nic podobného. Autor mě zaujal svým vyprávěním hned od začátku a moje soustředěnost nepolevila, dokud jsem nedočetla, a poté jsem měla o čem přemýšlet. Již během čtení jsem byla jak na trní a čekala jsem, kdy konečně porozumím tomu, co chce autor čtenáři sdělit, kdy se konečně vše spojí a dostane to smysl. Tahle kniha je opravdová čtenářská nálož, co se týče žánrů, které se v ní prolnou, a také autorovým záměrem, který pochopíte až na samém konci.

Nejtěžší pasáže v knize pro mne byly vzpomínky na vědecké zkoumání mysli, kterému se Jeremy věnoval, a kdy spolu s Gail navštívili dalšího vědce, který posunul Jeremyho bádání dál. Jeremy se v těchto pasážích snaží matematicky a vědecky vysvětlit Gail lidské myšlenky. Tyto části knihy pro mě zůstaly neuchopitelné a pro běžného smrtelníka jsou opravdu fraktály, vlnoplochy a chaos španělskou vesnicí. Ale i přesto jsem se nenechala odradit a četla dál. Kniha se na konci druhé třetiny nečekaně přehoupne do thrilleru a skoro až hororu a dostane nový náboj. To, čím si Jeremy po smrti manželky projde, je až neuvěřitelné.

„Přál si – naprosto věcně a klidně, beze nejistoty či výčitek – být mrtvý. Ticho. Mír. Dokonalý klid.“

No a poté nás čeká závěr a my konečně pochopíme názvy kapitol a zjistíme, kdo se celou dobu skrýval za kapitolami nazvanými Oči. No a možná, stejně jako já, zatoužíte po tom si knihu přečíst ještě jednou a hledat vše, co vám uniklo.

Kniha je rozdělena do několika kapitol, v nichž se střídá současnost týkající se osudu Jeremyho po smrti Gail s minulostí, kdy Jeremy vzpomíná na život s Gail, a s kapitolami nazvanými Oči, a ty vám budou velkou záhadou.

„Bez telepatie by jejich láska mohla být jen prchavá, nestálá záležitost s krátkým poločasem rozpadu, ale díky doteku myslí do sebe nasáli tisíce sdílených zážitků a jejich vášeň implodovala s prudkostí, jakou mimo jádra hvězd vídáme jen zřídka.“

Kniha mě nesmírně bavila a rozhodně se k ní jednou vrátím.

Doporučuji všem, kteří mají rádi knihy, nad kterými je třeba přemýšlet, maximálně se soustředit, aby vám neunikl jediný detail, který by mohl zapříčinit, že dílu neporozumíte.

Moje hodnocení je 100 %.

Děkuji nakladatelství Mystery Press, že jsem svoji duši mohla obohatit o nevšední zážitek z této knihy. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Ráj už skončil (recenze knihy Třetí poločas – Ray Kluun)

Třetí poločas, autor Ray Kluun, vydalo nakladatelství JOTA, Praha 2019, 318 stran

„Ještě pořád to nejsem schopen pochopit. Je nám třicet šest, máme takovou hezkou dcerušku, každý máme vlastní podnik, žijeme si v Amsterodamu jako bohové, jsme obklopeni přáteli, děláme si, na co si vzpomeneme, a teď, a Koninginnedag, nemluvíme už téměř celé dopoledne o ničem jiném než o rakovině.“

Kniha Třetí poločas je inspirována přímo autorovým životem a takové knihy obvykle nebývají lehkým čtením. Třetí poločas vámi otřese, to vám říkám hned v úvodu. Je to kniha, která vás zasáhne autorovou upřímností, jeho strohostí, jde až do morku kostí, protože to, co potkalo jeho ženu, převrátilo celý jejich dosavadní život naruby.

Stijn a Carmen jsou mladí manželé, mají roční dceru Lunu, jsou úspěšní v práci a žijí šťastný život, až do té doby, než je Carmen diagnostikována rakovina. Tehdy se jejich život promění v boj o život, o čas, který s nimi ještě Carmen může strávit. Je to kruté, nelítostné a velmi smutné. Ale Carmen je velká bojovnice a ani v nejtěžších chvílích svého života neztrácí humor a má velkou sílu nevzdát se. Stijn se jí snaží být oporou, ale je to muž, který má své mouchy. Stijn svoji ženu miluje, ale přesto jí nedokáže být věrný, tvrdí o sobě, že trpí monofóbií, ale dává si pozor, aby jeho zálety zůstaly před jeho ženou skryty. V knize sledujeme, jak se snaží se zákeřnou manželčinou nemocí vyrovnat po svém, je to tvrdý boj a nepřestává své ženě být oporou.

„A zlobím se sám na sebe, že jsem takhle naštvaný. Že nejsem schopen smířit e s tím, akceptovat už jednou to, že Carmen má rakovinu a že jsem prostě jednou její manžel v dobrém i ve zlém. Samozřejmě, že jsem dnes šel s Carmen, a je pravda, že jsem byl pyšný sám na sebe, když jsem včera slyšel, jak Carmen říká do telefonu své mamince a Anne, že je tak ráda, že s ní na tu chemoterapii půjdu. A samozřejmě, že jí říkám, že tu rakovinu spolu jednou pro vždy kopneme do zadku, že ta nás na kolena rozhodně nedostane, SAMOZŘEJMĚ že tohle všechno říkám! Co mám jiného dělat?“

Autor popisuje všechny své emoce, myšlenky, je ke čtenáři přímý, nic neskrývá a příběh je chvílemi až syrově upřímný. Krátké kapitoly přidávají knize na tempu. Autor použil formu vyprávění ze svého pohledu a tím se čtenáři dostal ještě více pod kůži. Jeho zpověď vás zkrátka dostane.

Je to kniha, která vás přiměje se zamyslet nad vaším životem, nad tím, jak často řešíme malichernosti a hledáme problémy, kde nejsou. Nad tím, jak dokáže vážná nemoc zničit život nejen nemocnému, ale i jeho blízkým. Jak je vše mnohem horší, když doma máte roční dítě a víte, že ho neuvidíte vyrůstat. Carmen se s tím vyrovnává po svém a rozhodne se Luně zanechat kufřík vzpomínek na sebe samotnou. Pasáže, kde cituje ze svého deníku určeného Luně mě vždy dojaly k slzám. Několikrát jsem si říkala, že nemám na to, abych knihu dočetla, ale vždy jsem to překonala a četla dál a poslední část knihy jsem probrečela. Ano, připravte si kapesníčky, protože tento příběh bez slz nemáte šanci ustát.

„Carmen vypráví, že jsme se v posledních dnech propadli z ráje až do nejhlubších pekel. Že všechno bylo v pořádku, že jsme byli všichni tři tak šťastní a spokojení, a najednou jako mávnutím kouzelného proutku – buch bác, všechno pryč.“

Jsem moc ráda, že jsem čtení nevzdala, že jsem knihu dočetla do konce. Obdivuji autora, že dokázal napsat knihu tak osobním způsobem a bez příkras a že kniha o tak těžkém tématu je tolik čtivá. Vůbec se nedivím, že se v Nizozemsku stala nejprodávanější knihou všech dob, jak hlásá její obálka. A když jsme u obálky, tak musím pochválit nakladatelství, obálka třetího vydání této knihy je opravdu úžasná, velmi mě upoutala a vystihuje knihu samotnou.

„Potom se podívá na mě. Vidím na ní, že je pokořená až do morku kostí. Pokořená rakovinou. Bože, jak je tohle strašný. Pro parádu se musí trpět. Pro přežití se zjevně musí zošklivět.“

Během čtení mě napadaly nejrůznější myšlenky, a hlavně otázka kolik žen a mužů si toto osobní peklo prožilo a kolik si ho ještě bude muset prožít, než bude objeven účinný způsob, jak s rakovinou skoncovat? A nemohla jsem si při čtení nevzpomenout na svoji babičku, kterou jsem bohužel nikdy nepoznala, jelikož jí tato zlá nemoc vzala život, když jí bylo čtyřicet jedna let. Život je někdy opravdu krutý.

Autor napsal pokračování této knihy, které u nás vyšlo pod názvem Time Out a jsem rozhodnutá si ho přečíst. A z přebalu knihy se dozvíme, že se v příštím roce chystá vydání jeho nejnovějšího románu DJ. Budu se těšit.

„Cítím vinu, kocovinu, jsem chudák, zuřím, mám strach, depresi, pocit méněcennosti, jsem přetažený, zlomený, nemorální, asociální, nepochopený, zbabělec, lhář a nešťastník.“

Knihu můžu jen doporučit a moje hodnocení je 100 %.

Ještě dlouho zůstane v mé mysli.

Děkuji nakladatelství JOTA, že se mi kniha dostala do ruky, rozhodně toho nelituji. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.