Strací
losy, autorka Kerstin Ekmanová, vydalo nakladatelství MOBA, Brno 2017, 445
stran
Anotace:
Farářka
Ingefrid se vydává do malé vesnice jménem Černá voda, která leží uprostřed
rozhlehlých lesů a temného jezera. Má se zde vypořádat s dědictvím po
matce Myrten. Tu ale nikdy nepoznala, protože byla vychována adoptivními
rodiči. Na čas přijímá místo farářky ve zdejší farnosti a pouští se do pátrání
po minulosti své rodiny. Do rukou se jí postupně dostávají staré dopisy a
zažloutlé fotografie předků, na povrch vyplouvají někdejší tajemství a
bolestivé ztráty.
Po knihách Vlčí kůže a Poslední pramen
vychází švédské autorce Kerstin Ekmanové
třetí kniha, která nese název Stírací
losy. Jedná se o sérii Vlčí kůže a v této knize si pro nás autorka
připravila osud již třetí generace. Ale nemějte strach si knihu přečíst, pokud
jste nečetli dvě předchozí, to důležité v knize najdete a jedná se o nový
příběh, který je propojen pouze postavami, které jsou již o několik let starší.
„Neměj
strach. V mém životě je teď tolik světla, prozářila ho má láska k Tobě. Ani v
jednom z jeho záhybů se neskrývají žádná temná tajemství. To všechno bylo
vymazáno. Chtěl bych, aby sis mě mohla skrznaskrz prohlédnout.“
Příběh nás zavede do osady Černá Voda, kde hlavní hrdinka Ingefrid hledá minulost a dědictví po
své matce Myrten, která se jí zřekla
hned po narození. Setkává se s Myrteninou nevlastní sestrou Kristin, která neměla tušení, že Myrten
měla dceru, ačkoliv byly dobré kamarádky. V Kristinině chalupě se setkává také
s Eliášem, mužem, kterému je již
přes osmdesát let a který má svá tajemství. Ingefrid se poté vydává do Indie a
po návratu se v nedaleké farnosti ujme dočasně místa farářky a s sebou přivádí
adoptivního čtrnáctiletého syna Ananda,
který není až tak bezproblémový. Najde Inge svoji minulost? Dozví se, proč ji
její matka dala k adopci a kdo byl její otec? Vrátí se do Stockholmu nebo najde
své kořeny v osadě u černého jezera? Čekají
nás mnohá překvapení.
„Anand
seděl v kanceláři u počítače a tvářil se smutně.
Bůh
má milion osmnáct tisíc tři sta čtyřicet tři výsledků hledání, řekl.
A to
je málo?
Je.
Satan jich má tři miliony čtyři sta tisíc šest set osm.
Nezkusíš
jiný vyhledávač?“
Musím se vám přiznat, že jsem měla problém
se do knihy začíst. Začátek knihy mi přišel dost neuspořadaný a zmatený, když
hrdinka po návštěvě Černé Vody odcestovala hned do Indie a my se rázem ocitli v
jiném prostředí. Ale ve čtvrtině knihy se vše zlomí a příběh vás pohltí a nebudete se chtít s Ingefrid rozloučit.
Autorka nás provede životem Inge, dozvíme
se, co ji přivedlo k víře, jak se dozvěděla, že je adoptovaná, a jak se její
život změnil poté, co ji vyhledal advokát kvůli dědictví po matce. V Černé Vodě
ji čeká jiný život, najde si cestu mezi farníky, je svědkem narození jehňat,
učí se rybařit a především jde pomalými kroky po cestě svých předků, kam až ji
dovedou?
„Když nastoupila na svůj třetí pastorát ve velkoměstě,
znovu se setkala s farářem, který svůj úřad zdůrazňoval tvrzením, že podle
evangelií povolal Kristus k této službě muže. Tento výrok tedy faráři
bimbal mezi stehny. Kdykoli ho pak Inga – v té době už zocelenější –
viděla v mešním rouchu, nemohla si nevzpomenout na kývající se přívěsky
v jeho spodkách. Tušila, že i on uvažuje podobně: Inga znečišťuje místo
před oltářem prosakující ránou, vlhkým otvorem mezi nohama.“
Drsný
a krásný příběh,
to představuje kniha Stírací losy. Není to jen jeden příběh, ale sledujeme i
život Kristin a Eliáše. Autorka zvolila zajímavý způsob vyprávění, kdy Kristin,
ačkoliv není hlavní postavou, k nám promlouvá přímo. Za ostatní osoby hovoří
vypravěč. A co je neobvyklé a na co se mi obtížně zvykalo je, že přímá řeč není
v uvozovkách a ani není jinak vyznačena. Ale s přibývajícími stránkami si
zvyknete.
Kniha
má krásnou obálku,
která mě zaujala a která se k příběhu velmi hodí, je sice ponurá, ale vystihuje melancholii místa, kde se děj
odehrává.
Jedná se o nevšední příběh, nevšedně pojatý, který zřejmě nezaujme široké
spektrum čtenářů. Je spíše určen
náročnějšímu publiku, které ho ocení a náležitě si ho vychutná. Zkrátka
není to kniha pro každého. Ale přesto bych tento silný příběh doporučila všem a
především milovníkům knih Kateřiny Túčkové. Má v sobě syrovost, ale i velikou lásku.
„Nic
nepotvrzuje, že minulost nějak souvisí s tebou přítomností nebo budoucností. Dost
možná je zavřená a zamčená jako skříň. Křehké stonky se pokoušejí proniknout
škvírami ven, chtějí se stát opět součástí času. Jenomže snadno uvadnou a
uschnou.“
Moje
hodnocení je 90 %.
A s chutí si přečtu i předchozí dva díly, protože se mi tím některé
otazníky vyjasní.
Děkuji nakladatelství MOBA, že jsem si knihu mohla přečíst, a pokud vás
recenze zaujala, knihu si můžete zakoupit zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat