Stránky

čtvrtek 21. listopadu 2019

Cesta za splněným snem (recenze knihy Napříč Asií z Moskvy do Bangkoku – Pavel Svoboda)

Napříč Asií z Moskvy do Bangkoku, autor Pavel Svoboda, vydáno vlastním nákladem, Praha 2019, 212 stran


„Cestování je jako droga. Žijeme v době, kdy se toulání světem stalo životním stylem. Jednou tomu propadnete a všechny cesty vám přijdou krátké. S jídlem roste chuť. Po půlročním studiu na Islandu, kde se to celé trochu zvrtlo v půlroční cestování, jsem si uvědomil, že svět je tady pro nás. Že nás doma drží jen vlastní nerozhodnost. Stačí si udělat čas a hodně chtít. Po několika vydařených měsíčních až dvouměsíčních cestách mi to ale stále leželo v hlavě. Velká cesta! Jednou na ni vyrazím! Myšlenka, která vám nedá spát, dokud se nestane realitou. Zhmotnění snu. Nebylo na co čekat. Situace už nikdy nemusí být příhodnější. Jediná špatná cesta je ta, na kterou nikdy nevyrazíte!“


Kniha Napříč Asií z Moskvy do Bangkoku zachycuje sedmiměsíční cestu mladého páru, který se rozhodl splnit si svůj sen. Jedná se o cestopisnou knihu, kterou z větší části tvoří nádherné fotografie dokumentující navštívené země, jejich obyvatele a úžasné přírodní scenérie. Autor, cestovatel a vystudovaný geograf, Pavel Svoboda je totiž vynikající fotograf. Možná jste se s jeho tvorbou setkali již na stránkách jeho první knihy – Napříč Jižní Amerikou anebo jste se s ním setkali na některé z jeho cestopisných přednášek, které pořádá po celé České republice. Anebo stejně jako já, jste o něm donedávna neslyšeli. Věřte, že si jeho knihu zamilujete, ať již pro scenérie zachycené zkušeným okem nebo pro text, který fotografiím vdechne životní příběh.

Pavel a jeho přítelkyně Vendulka se rozhodli podniknout dlouhou cestu, o které snili, plánování jim nezabralo mnoho času a po obstarání nezbytných víz, vyrazili na sedmi měsíční cestu po Asii. Její počátek se nenacházel nikde jinde, než v Moskvě a pro jejich další cíl, Mongolsko, zvolili jako jeden z možných prostředků transsibiřskou magistrálu, z Mongolska se vrátili do Ruska, poté navštívili Jižní Koreu, odkud se letecky přepravili do Nepálu, který si oblíbili již při dřívější návštěvě Asie, poté se vydali do Barmy, která se nedávno otevřela cizincům a svoje putování zakončili zaslouženou pověstnou sladkou tečkou na konec, či spíše relaxační odměnou v podobě pár dní strávených v thajském ráji, na neosídleném ostrově Ko Wai. Jak probíhala jejich cesta? Kde spali? Co jedli? Co zajímavého zažili a viděli? Jaké bylo jejich setkávání s tamními obyvateli? To vše se dočtete v knize Napříč Asií.

„Tajemná tajga voní. Hluboký tmavý les. Stromy zarůstají dlouhým mechem a lišejníky. Bujným porostem vede blátivá pěšina. Mezi stromy rostou houby velké jako ešus. V Rusku je všechno obrovské. Během pár dnů si uvědomuji, že v Rusku musí člověk chodit hrozně rychle, jinak nikam nedojde. Nasazujeme ruské tempo. Takový kozácký poloběh.“


Již od první stránky jsem měla pocit, že jsem spolu s cestovateli také nazula toulavé boty a že jsem jako nezávislý pozorovatel na jejich cestě s nimi. Jako každí cestovatelé, i oni se museli potýkat s nejrůznějšími překážkami a za to, co je potkalo v Mongolsku, mají můj obdiv, já bych možná nasedla na první letadlo a vrátila se domů, ale oni se nenechali zlomit a odradit od svého snu a poradili si i v nelehké situaci.

V autorově vyprávění mě fascinovala ta pestrost kultur jednotlivých zemí, které navštívili, ta rozmanitost a rozdílnost lidí a proměny krajiny. Pavel Svoboda umí čtenáře zaujmout a má můj velký obdiv, že sedmiměsíční putování dokázal čtivě vměstnat do sedmdesát šesti stran textu. A z toho velikého množství fotografií, které na jejich cestě pořídil, vybrat jen sto třicet, muselo dát tolik práce, že si to ani neumím představit.

„Každou chvíli nám rupne nějaká přezka na batohu, někdy dokonce obě naráz. Batohy z Mongolska se synchronizovaně rozpadají. Děsné krámy. V těchto chvílích si nostalgicky uvědomíte, jak se vyplatí používat kvalitní vybavení. Jak se naše batohy pohodlně nosily. Jak to vše bereme jako samozřejmost. Stejně jako při životě v Evropě. Pitnou vodu, teplou sprchu, bezpečnosti či naši svobodu a demokracii. Na druhou stranu je pořád lepší toulat se po krásné liduprázdné Sibiři s rozpadajícím se těžkým a špatně se nesoucím batohem než sedět doma na zadku.“

Díky této knize jsem alespoň nahlédla do cizích světů, dozvěděla se mnoho nového o jejich obyvatelích, jejich kultuře, historii, zvycích, běžném životě a hlavně krásné krajině. Řeknu vám, že jsem dostala chuť si sbalit věci a vyrazit také, ale na to jsem málo odvážná a nejspíš mi chybí dobrodružný duch. Ale věřím, že jakmile se jednou vydáte na cestu a okusíte ten pocit z poznávání dálek, tak už nejde jen tak přestat.

Když jsem knihu poprvé prolistovala, byla jsem uchvácena pestrobarevnými snímky a když knihu objevila naše čtyřletá dcera, museli jsme ji celou prolistovat a já jsem zodpovídala všetečné otázky a snažila se jí alespoň trochu objasnit ten pro ni cizí, nepředstavitelný a velice vzdálený svět.

„Nepálci jsou úžasní lidé. Materiálně jedni z nejchudších na světě, nicméně s neuvěřitelnou vnitřní energií. Usměvavé Nepálky, ušmudlané děti i vrásčitý stařeček vás lehce nakazí pozitivní náladou. Přicházíte jako cizinci a odcházíte jako přátelé. Lidé jezdí do Nepálu kvůli horám a vrací se kvůli lidem. Vzniká láska na celý život.“


Kniha je po grafické stránce dokonalá, je vytištěná na lesklém papíře, takže krása fotografií perfektně vynikne. Na předsádce knihy najdete mapu Asie se zakreslenou cestou dobrodružného putování. A text dodává fotografiím život.

Kdybych měla říct, která země mě zaujala nejvíce, tak by to byla Barma a hned za ní Nepál, kde cestovatelé podnikli čtyřiceti šesti denní trek po Himalájích. Pokud byste se o tomto treku chtěli dozvědět více, tak v listopadovém vydání časopisu Lidé a Země o něm najdete dvanácti stránkový článek. Autor také pořádá řadu jistě zajímavých přednášek nejen z putování po Asii. Jakmile bude někde poblíž, ráda si přijdu povídaní poslechnout.

„Jako fotograf obětujete mnoho úsilí se zcela nejistým výsledkem. Celou řadu, či dokonce většinu vašich fotek nakonec nikdo nikdy neuvidí, Ale za těch pár vyvolených, které spatří světlo světa, to přece stojí! Fotograf je bláznivý živočišný druh, jehož spokojenost závisí na pomíjivém stavu mysli, že se mu focení právě daří.“

Knihu bych doporučila všem dobrodružným zvídavým duším, které rády objevují velké dálky z pohodlí domova, ale i těm, co by rádi podnikli nějakou tu výpravu za dobrodružstvím a ještě váhají.

Moje hodnocení je 100 %.

Děkuji autorovi, že mi ukázal krásné kouty asijské části našeho kontinentu, a přeji mu štěstí a radost z dalších cest, které jistě brzy podnikne.

Pokud vás kniha zaujala, můžete si o ni napsat přímo autorovi a přijde vám i s jeho podpisem, více informací zde.



Žádné komentáře:

Okomentovat