Dobro, které ani válka nezahubí (recenze knihy Čas vlků – Elisabet Nemertová)

Čas vlků, autorka Elisabet Nemertová, vydala GRADA Publishing, a.s. pod značkou COSMOPOLIS, Praha 2018, 360 stran

„Psal se rok 1939 a Magdaleně Liljedahlové bylo dvacet tři let. Ani ona, ani nikdo jiný dosud nepochopil, že dole v Evropě, v Německu, se zhmotnilo zlo a začalo svůj jed šířit do nic netušícího světa. A to zlo mělo jméno: Adolf Hitler.“

Čas vlků je kniha, která si mě získala nejprve svojí obálkou a následně velmi silným, dojemným a citlivým příběhem. Myslím, že téma druhé světové války nebylo ještě nikdy takto zpracováno. V poděkování autorky se dozvíme, že na knize pracovala několik let a je to opravdu znát.

Magdalena a Nils jsou sourozenci, kteří přišli o svoje rodiče, ale díky dědictví po strýci se mohli postavit na svoje nohy a vedou dva úspěšné obchody. Můžeme sledovat, jak je s obtížemi přijímá bohatá společnost, ale oni si dokáží své postavení obhájit. Setkáváme se s nimi v předvečer vypuknutí druhé světové války. S jejich příběhem se prolíná příběh bohatého synka Carla-Magnuse, který po vypuknutí války vstupuje do armády, ačkoliv Švédko zůstává ve válce neutrální. Co osud nechce, svede kroky Magdaleny a Carla-Magnuse dohromady, a tak autorka rozehrává romantickou linku, která se záhy stává tou hlavní na pozadí válkou zkoušené Evropy.

„A jemu najednou došlo, proč v jeho lese panoval takový strach, Zvíře, které nesl v náručí, nebyl pes. Byl to vlk. A nejkrásnější a nejsmutnější bytost, s jakou se kdy setkal.“

Autorka v nás zanechává pocit, že ačkoliv zuří válka, lidé se snaží dál vést své životy jak nejlépe dokážou. Přestože Švédsko bylo neutrální zemí, válka se ho dotkla v mnoha směrech, jelikož okolní státy byly postupně anektovány Německem a to mělo dopad i na Švédsko. Díky této knize jsem se dozvěděla mnoho nového a především z jiného úhlu pohledu.

Další linkou je příběh vlčice, která je najednou vydána napospas krutosti přírody, ale jako matka ochránkyně se nevzdává a vydá se hledat bezpečí. Toto propojení s přírodou se prolíná celou knihou a vy máte pocit, že odráží hrůzy té doby.

„Nebylo pochyb, že teplota klesne pod čtyřicet stupňů. Jako by příroda křičela vztekem nad lidskou krutostí a opovážlivostí, jako by ten strašlivý mráz byl pokusem přinutit lidi vyklidit bojiště, vylézt ze zákopů a schovat se do tepla a společnosti druhých.

Ale muži, kteří vládli nad životem a smrtí, se onomu krutému chladu vystavovat nemuseli. Ti seděli ve svých palácích, v dobře střežených pokojích, a posílali na smrt ostatní, kteří své životy měli položit na oltář jejich lačnosti po moci.“

Autorka nám servíruje syrovost války po malých douškách a ve stručnosti, ale i tak to na nás má silný dopad. Ještě nikdy jsem nečetla takto citlivě zpracovaný román, který se odehrává na pozadí druhé světové války. Budete fandit hlavním hrdinům, budete se o ně bát a budete doufat, že vše dobře dopadne.

Myslím, že spisovatelka vystihla dobu, v níž se děj odehrává, zachytila strach, nenávist, ale i naději, lásku a dobro, které nemůže nic zlomit.

Knihu doporučuji všem, kteří si rádi přečtou knihu z válečného období, která však nelíčí pouze hrůzy války, ale zachycuje dojemný příběh lidí, ale i zvířat, kteří se snaží zachovat dobro a chtějí, aby na světě zvítězila láska. Je to kniha, která v sobě ukrývá velké poslání.

„Magdalena uložila děti do široké manželské postele a popřála jim dobrou noc. Usnuly, jako když je do vody hodí. Pozorovala jejich růžolící obličeje a myšlenky jí v hlavě vířily. Co s nimi bude? Kdo by mohl k sobě domů přijmout tři děti? Co s nimi udělá bolestivé odloučení od rodičů a bezpečí domova, na které byly zvyklé? Jaké jizvy na duši jim to způsobí? A jak se teď cítí jejich matka, první večer bez svých nejmenších dětí, kdy je nemůže políbit na dobrou noc?“

Kniha si právem zaslouží to nejlepší hodnocení, tedy 100 %.

Za to, že jsem si tuto krásnou knihu mohla přečíst, děkuji Cosmopolis, u něhož si knihu Čas vlků můžete zakoupit.

Kouzlo samoty na pomezí Bílých Karpat a Slovácka (recenze knihy Z kopce do kopce – Kateřina Dubská)

Z kopce do kopce, autorka Kateřina Dubská, vydalo nakladatelství JOTA, Brno 2018, 218 stran

„Když se mne lidé ptají, proč jsme si vlastně pořídili kozy, tak mi chvíli trvá, než si vzpomenu na ten úplně první moment, kdy mne napadlo, že strávím část (možná i zbytek) svého života v soužití s těmito vskutku svéráznými tvory. Někde na počátku byla asi touha po ještě větší soběstačnosti. Kdy mi přestalo stačit, že máme nejen vlastní vejce, med, občas i zeleninu a ovoce, a chtěla jsem se v budování nezávislosti na zásobování dostat ještě dál.“

Přemýšlíte jakou knihu byste si ještě do konce roku měli přečíst anebo hledáte vhodný dárek pro svoji maminku nebo babičku? Mrkněte na tuto knihu, která přináší úsměvné příběhy ze života samotné spisovatelky, která se rozhodla opustit výhody města a odstěhovat se na venkov, na samotu na pomezí Slovácka a Bílých Karpat.

Myslím, že takovýchto knih je na českém trhu málo a je to škoda, protože tento upřímný lidský humor vykouzlí úsměv na tváři každého, kdo se nechá pohltit autorčiným líčením života na samotě, života spjatého s přírodou, která člověku často do cesty staví nemalé překážky. Ale jak sama autorka říká, za ty výhledy to stojí.

Od této spisovatelky jsem četla pouze tuto její novinku, ale doma mám i předchozí knihy a už se těším, až bude příhodný čas, a přečtu si i je. Kniha Z kopce do kopce mě upoutala svojí veselou obálkou a následně i anotací. Moc ráda jsem si našla čas na tuto milou, úsměvnou knihu. Měla jsem pocit, jako bych stála po autorčině boku, viděla ten nádherný výhled na okolní krajinu, slyšela bzučení včel, které právě opylují rozkvetlou třešeň, ale slyšela i mečení koz, mňoukání koček, kdákání slepic a štěkot psů. Ano, tahle všechna zvířata autorka chová.

„Asi by jim připadalo srandovní i naše věčné rozčilování nad tím, jak ve chvíli, kdy začne padat sníh, přestane fungovat doprava pod nánosem čerstvých pěti až deseti centimetrů na silnicích, kdy jediný kopeček po jinak úplně rovné cestě do Hradiště zablokují tři marně hrabající těžce naložené náklaďáky a vytvoří dlouhou řadu naštvaných řidičů spěchajících za svými důležitými povinnostmi. Naši předkové měli sáně a nebo raději nikam nejezdili, když nemuseli. A když museli, smířili se s tím, že to bude kapánek složitější, jelikož je zima a k té sníh a mráz patří.“

Není to kniha pouze o zvířatech a přírodě, ale také o lidech a lidských vztazích, které nám autorka odkrývá při návštěvě místní hospůdky nebo třeba při založení ochotnického divadla a následného nacvičování první hry. Z knihy nabudete pocitu, že autorka našla to, co v životě hledala, a že se sžila se svým novým životem, s okolní krajinou, zvířaty i místními lidmi. Zkrátka, že je šťastná, přestože musí řešit každodenní starosti, které život na samotě a s tolika zvířaty přináší.

Knihu tvoří dvacet sedm oddělených příběhů. Každý příběh je uveden milou a výstižnou ilustrací Aleše Čumy. Kniha se čte jedním dechem, ale já jsem si ji šetřila a rozložila si její čtení do několika dní, ale rozhodně by se dala přečíst za jedno odpoledne. Ale proč spěchat a nevychutnat si tu pohodu, která z knihy přímo čiší.

Kouzelné je i slovácké nářečí, s nímž se v knížce setkáme. Autorka nám objasní i patriotismus místních obyvatel. Je to zkrátka příjemné čtení a smutek v knize najdete jen okrajově.

Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi humorné knihy ze života, těm, kteří si chtějí odpočinout od každodenního shonu a honěním se za prací. Tato kniha vás přenese úplně do jiné dimenze a ukáže vám, že žít se dá i jinak.

„Vzduch už začíná vonět budoucím deštěm a mne jako už po tolikáté napadne, jak je tady opravdu krásně, takže si občas až sama sobě závidím, že tady můžu žít, a jak se mi ten výhled neomrzí do konce mého života.“

Moje hodnocení je 100 %.

Za to, že jsem si touto knihou zpříjemnila adventní čas, děkuji nakladatelství JOTA a pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Německé kořeny? (recenze knihy Spříznění – Steve Robinson)

Spříznění, autor Steve Robinson, vydalo nakladatelství Mystery Press, Praha 2018, 320 stran

„Byla to dobrá otázka a Tayte si ji položil už mnohokrát od chvíle, co se ujal tohoto neosobnějšího z úkolů. Jakmile šlo o jeho vlastní rodinnou historii, Tayte věděl, že se chytá stébel, a musel přiznat, že teď to není jiné, jenže tentokrát věděl s jistotou, že jeho matka u bývalého sídla Hitlerjugend opravdu byla.“

Tentokrát se s Jeffersonem Taytem setkáváme po páté a je to setkání velmi zajímavé, protože, jak se dozvídáme z anotace, genealog Tayte se v této knize vydává do Německa, aby pátral po svých kořenech. Předchozí čtyři knihy spojuje linka hlavního hrdiny, který byl adoptován a již dvacet pět let pátrá po svých skutečných rodičích. Zatímco v předešlé knize – Ztracená vládkyně (recenze) – sledoval stopy předků svých klientů, kniha Spříznění je věnována výlučně jemu.

Román mě chytnul hned od první stránky. Knize nechybí napětí. Byla jsem velmi zvědavá, kam Tayta zavede pátrání po vlastní rodině a velmi mě překvapilo, že je to zrovna do Německa. Knihou se prolínají dvě časové roviny, minulost – období před druhou světovou válkou a během války, a současnost – pobyt Tayta v Mnichově v Německu a jeho pátrání po vlastních kořenech.

Nebyl by to Jefferson Tayte, aby se během pobytu v Mnichově nedostal do jedné šlamastyky a nešlo mu o život a nejen jemu. Autor nás drží v napětí a kniha má spád, takže ji budete jen neradi odkládat. Opravdu se hlavnímu hrdinovi podaří odhalit minulost a najít to, co již tolik let hledá? Anebo nás autor nechá v napětí a odhalení si nechá do dalších knih? Pokud vás to zajímá, nezbývá než si knihu přečíst. Můžu vám říct, že jako čtenáři nebudete zklamáni.

„Ale asi nikdy nevíš, odkud pocházíš, dokud nezačneš pátrat,“ pokračoval a uvažoval, že v rodokmenech cizích lidí vždy nachází nějaká překvapení a teď ho možná zažije sám.“

Moc se mi líbilo prolínání časových rovin. Dějová linka odvíjející se během druhé světové války je velmi zajímavá a řeknu vám, že jsem se zas dozvěděla něco z minulosti, o čem jsem neměla ani tušení. Ačkoliv postava démona z Dachau je smyšlená, neubírá to knize na opravdovosti, a věřím, že spousta vedoucích v koncentračních táborech by si tuto nálepku zasloužila.

Na konci jsem byla opravdu překvapená, kam až pátrání Tayta dovedlo a jaké dalekosáhlé důsledky mělo jeho odhalení a to nejen pro něho, ale i pro německý národ. Autor si nachystal překvapení, které mi vážně vyrazilo dech.

Pokud si chcete přečíst tuto knihu a nečetli jste předchozí díly, rozhodně to nevadí, jelikož nám autor předkládá zcela nový příběh a zcela zásadní příběh.

Kniha má, stejně jako předchozí knihy z této série, velmi poutavou obálku.

Román doporučuji všem, kteří již objevili kouzlo Robinsonova vyprávění, ale i těm, kteří mají rádi knihy Dana Browna, Steva Berryho anebo Gregga Loomise, nebudete litovat.

Moje hodnocení je 99 %.

Děkuji nakladatelství MysteryPress za to, že jsem si mohla tento román přečíst, a pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Rodina nadevše (recenze knihy Prostá pravda – Jodi Picoultová)

„Viděla jsem muže, kteří se sesypali ve chvíli, kdy vyslechli rozsudek doživotního vězení; viděla jsem prázdnotu v očích svědkyně, která vypovídala o noci, kdy byla přepadena. Ale nikdy v životě jsem nespatřila takovou cizotu jako ve tváři tohoto muže. Naprosto se ovládal, jako by přiznání bolesti znamenalo, že se rozprskne na tisíc kousků; jako bychom byli pradávní nepřátelé; jako by hluboko v duši věděl, že už je poražen.“

Román Prostá pravda umístěný do amišského prostředí byl pro mě s ohledem na můj nynější stav (těhotenství) poněkud silnou kávou. Mladá amišská dívka Katie Fisherová je obviněna z vraždy svého předčasně narozeného syna, jenže ona vše popírá – těhotenství, porod i zabití. Naštěstí má v rodině šikovnou právničku Ellii, která se rozhodne za Katie postavit a ujme se její obhajoby. Ale nebude to mít snadné, aby Katie nemusela zůstat ve vazbě, musí se Ellie na čas nastěhovat k obviněné a bere za ni veškerou zodpovědnost. Zabila Katie svého syna? Nebo to udělal někdo jiný? A co když je vše jinak než se zdá? Poradí si s tímto zapeklitým případem zkušená obhájkyně? A co když to nebude jediná věc, kterou bude muset řešit?

Jodi Picoult mě opět nezklamala, toto je teprve druhá kniha, kterou jsem od ní četla, ale opět mě přesvědčila, že je načase si přečíst i její další knihy. Její vylíčení amišského způsobu života, vnitřního boje zkušené právničky, ale i soudního líčení, je zkrátka neskutečné. Jodi ví, jak na čtenáře, aby ho děj pohltil, a on úplně zapomínal na realitu všedních dní a měl pocit, že se na chvíli ocitl v Paradise u Fisherových na statku, kde chybí veškeré vymoženosti dnešního světa – elektrika, počítač, internet, mobilní telefon.

„Natáhla se přes talíř a poklepala mě po ruce. „Víte, moc si vážíme, že jste se za Katii postavila.“

„Děkuju. Ale je to moje práce.“

„Ne, ne,“ zavrtěla hlavou. „Je to vaše srdce.“

Řeknu vám, že autorka umí gradovat napětí, když už si myslíte, že nemůže být hůř, najednou se vše ještě více zamotá a vy jen tajíte dech a doufáte, že to hlavní postavy ustojí. V příběhu se setkáte s tolika lidskými charaktery, které autorka bravurně vykresluje. Projde vámi taková spousta emocí, že po zavření knihy to budete muset chvíli rozdýchávat.

Tato kniha je mojí první knihou z amišského prostředí, nejprve jsem měla trochu obavy, zda to bude to pravé, ale jejich život je opravdu zajímavý, dívají se na svět jinak než mi ostatní. Mají vlastní pravidla, podle nichž žijí, a pokud se něčím prohřeší, jejich společnost je nezavrhne, tak jako naše, ale po jejich vyzpovídání, jim odpustí a přijme je zpátky.

„Biskup vzal mou ruku do hřejivých dlaní a já měla na okamžik dojem, že se všechno ve mně dokonale zklidnilo. „Vy jste se musela přizpůsobit nám, slečno Hathawayová,“ řekl vlídně. „Myslíte, že my kvůli vám kompromis neuděláme?“

V knize najdete lásku v mnoha jejích podobách. Autorka napsala velmi citlivý příběh, který by se opravdu mohl odehrát. V životě lidí se vše točí kolem dětí a to platí i o těch, co děti ještě nemají, mateřská láska je snad to nejsilnější pouto na světě a zkuste ho někdo přetrhnout, to se pak začnou dít věci.

Kniha je rozdělena do kapitol, některé jsou psány z pohledu Ellie, která je jako vypravěčka, některé jsou psány ve třetí osobě. Kniha je velmi čtivá a jakmile jednou přečtete první kapitolu, nebudete chtít přestat, dokud se nedozvíte pravdu, prostou pravdu.

Musím se přiznat, že po pár indiciích v knize jsem začala tušit, kdo stojí na pozadí, ale dokud nedočtete do konce, nebudete si jisti. Je to příběh s detektivní zápletkou a zasedání soudu autorka vykreslila tak skutečně, že budete jen zírat.

„Někdy, když jsem ležela u Fisherů v posteli, jsem přemýšlela, jak si mám zase zvyknout na život ve městě. Jaké to bude, až místo houkání sov budu při usínání slyšet rachot autobusů? Zavřu oči v pokoji, kde nebude úplná tma, protože na ulicích svítí neony a lampy. Budu pracovat tak vysoko, že neucítím jetel a pampelišky pod nohama.“

Knihu doporučuji všem, které si autorka již získala jinou knihou, ale i těm, kteří ještě spisovatelku neznají, nebudete litovat.

Moje hodnocení je 100 %.

Recenze primárně zpracována pro portál Chrudimka.cz. Tímto děkuji za možnost převzetí.

Nejkrásnější italské slovo: „amore“ (recenze knihy Bella figura Jak žít, milovat a jíst po italsku – Kamin Mohammadi)

Bella figura Jak žít, milovat a jíst po italsku, autorka Kamin Mohammadi, vydalo nakladatelství Mefatora, Praha 2018, 272 stran

„A potom přišlo nové tisíciletí, bylo mi třicet a ozval se život. Po zvlášť těžkém rozchodu jsem byla v úzkých, bez bytu a bez peněz a potřebovala jsem trochu stability, abych se z toho dostala a začala znovu. Přilákalo mě bezpečí práce v časopise a dostala jsem pořádnou práci. Rodiče se netajili tím, jak se jim ulevilo. Konečně jsem dospěla, konečně se usadím, slyšela jsem jejich myšlenky. Hypotéka a manžel jsou jen otázkou času.“

Kdo by v pošmourných podzimních dnech nechtěl zavzpomínat na léto? A co takhle se přenést do slunné Florencie a ještě objevit italské umění žít – bella figura? Tato kniha vás zahřeje na duši. Jedná se o autobiografický román. Sama autorka šla s kůží na trh a odhalila nám svůj rok života v italské Florencii.

Román nezačíná zrovna optimisticky, Kamin opustila Anglii, není spokojená se svým životem, nemá práci, její postava a vzhled také nejsou, co bývaly, a navíc je sama a má zlomené srdce. Čeká ji v Itálii nový start? Co vše jí mohou dobrosrdeční Italové naučit? Podaří se jí uskutečnit svůj sen – napsat knihu? Uvařte si dobrou kávu nebo si rozdělejte dobré víno a ponořte se do příběhu, který má co nabídnout každému z nás.

Moc se mi líbilo, jak autorka vzala život do svých rukou a vydala se do země, jejíž jazyk neuměla, a nikoho ve Florencii neznala. A přesto naváže mnoho nových vztahů a to nejenom přátelských. Nebyla by to Itálie a její Italové, kdyby autorka neprožila jeden letní románek, který jí otevře oči. Pak ale přijde něco víc a na konci knihy budete mít pocit, že vás Kamiin příběh zahřál u srdce a že osudová setkání existují.

„Bella,“ promluvil laskavě, „podívej se na sebe, jak ses změnila od té doby, co jsi sem přišla poprvé. Plazila ses jako červ, celá ohnutá, s pohledem k zemi, stokrát ses omluvila. Teď… no teď sem vrazíš, hlavu zpříma, s nosem nahoru a podíváš se mi rovnou do očí. Už žádný červ! A když se usměješ, ten úsměv ti vychází až ze srdce. Vidíš, teď znáš tajemství toho, jak si v Itálii získat obdiv. To je la bella figura. A varuju tě, Angličanko, díky tomu jsi silnější, než si vůbec dokážeš představit.“

Kniha se čte jedním dechem, autorka ji rozdělila na dvanáct částí podle jednotlivých měsíců v roce. Každá část nese svůj název a spisovatelka ještě daný měsíc charakterizuje sezónní plodinou, vůní města, italskou chvilkou a italským slovem měsíce. Na konci každé kapitoly najdeme recepty na italská jídla, která byla v kapitole zmíněna.

Autorka nám také prozradí tajemství krásného vzhledu a štíhlé postavy. Během čtení se vám budou sbíhat sliny na všechna ta italská jídla a především na čerstvé ovoce a čerstvou zeleninu. Zkrátka zatoužíte po italské kuchyni.

Spolu s Kamin nezůstaneme pouze ve Florencii, ale budeme s ní objevovat italský venkov, který je snad ještě krásnější. Řeknu vám, že po přečtení knihy toužím ještě víc navštívit Florencii.

Román je protkán odhodláním, touhou objevovat, seznamovat se, poznávat, milovat a změnit svůj život. To, zda se to autorce podaří, si přečtěte sami. Tato kniha je sice oddechová, ale má, co říct a rozhodně to není román, co by měl jen tak zapadnout.

„Tohle měl být můj sen, vlastně jsem někdy takový sen asi skutečně měla. Mé dřívější já by tady pobíhalo jako šílené. Jenže teď jsem se kolem sebe rozhlížela a nedokázala se nadchnout pro nic z toho, co jsem viděla. Dokonce i šaty Prada ztratily své kouzlo, jak se tam jen tak mačkaly se stovkami dalších. Ať jsem se snažila sebevíc, neviděla jsem nic, co bych chtěla. Musela jsem si přiznat hořkou pravdu: Tady v Itálii, kolébce módy, moje láska k nakupování zemřela milosrdnou smrtí.“

Doporučuji všem, co se chtějí dozvědět o italském způsobu života a poznat ho očima přistěhovalce.

Moje hodnocení je 95 %.

Děkuji nakladatelství Metafora, že jsem se alespoň na chvíli mohla přenést do jiné kultury, máme se ještě co učit. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Po stopách nejstarších českých dějin (recenze knihy Omyl kronikáře Kosmy – Jiří Dobrylovský)

Omyl kronikáře Kosmy, autor Jiří Dobrylovský, vydalo nakladatelství MOBA, Brno 2018, 216 stran

„Po zániku Moravy nalezli mnozí moravští kněží útočiště v Čechách a přinesli s sebou nepochybně i leckteré písemné památky moravské, a protože Bořivoj byl Metodějovým současníkem, dalo se předpokládat, že právě v moravských spisech by mohlo být k nalezení, po čem Vratislavovo srdce tak toužilo a co bylo mým úkolem vyhledat.“

Máte rádi staré pověsti české? A víte, kdo stál za jejich vznikem? Zajímá vás, jak možná přišly na svět? V této knize nám autor předkládá jednu z možných teorií. Jedná se o beletristické dílo, které nás zavede na samý počátek českých dějin, tak jak si ho vykládal náš první kronikář Kosmas.

V knize je hlavní postavou právě Kosmas, který má zálibu v sepisování událostí, které si píše pro svoji potřebu, občas se někomu pochlubí a přečte mu, co sepsal. A tak se o jeho „koníčku“ dozví sám král Vratislav a pověří Kosmu nelehkým úkolem. Chce, aby sepsal nejstarší dějiny jeho předků a musí sahat co nejdál do minulosti, aby se mohl vyrovnat okolním panovnickým rodům. A tak začíná Kosmova nelehká práce.

Naštěstí má Kosmas k ruce Luboru, svoji neteř, které se ujal, když byla ještě malá, nyní jí je dvanáct let a je velmi chytrá. Je to právě ona, kdo Kosmu přivede na zajímavou myšlenku. Ve svém pátrání se Kosmas vydává na řadu míst a také díky královskému lovčímu Vilémovi a jeho synovi může pokračovat v „odkrývání“ nejstarších dějin. Je však na správné stopě? Nepřijde jeho práce vniveč? To vše se dozvíte v tomto historickém románu.

„Hodně dávno. No nic, tuto odpověď jsem do značné míry očekával a měj jsem pro ni pochopení. Díky svým dávným studiím, během nichž jsem četl bezpočtu historických děl, i díky mému současnému kronikářskému poslání jsem věděl, že z dob, kdy ještě lidé neznali písmo a nepoužívali kalendář, se sice uchovají vzpomínky na slavné bitvy a sem tam i nějaká jména, ale pokud jde o stáří těchto událostí, je to prostě dávno. Ať už to dávno znamená sto nebo tisíc let.“

Bylo až s podivem, jak se Kosmovi do cesty vždy připletl někdo, kdo mu poradil, když se dostal do slepé uličky. Při čtení knihy se nám zdá, že Kosmas ve svém pátrání postupuje rychle, přesto mu jeho práce trvá tři roky, navíc vypadá, že vše přijde nazmar kvůli jednomu potulnému pěvci. Pokud chcete vědět, v čem se slavný kronikář mýlil, vezměte do ruky tuto knihu, možná, že jste stejně jako já neměli tušení, že s našimi dávnými pověstmi může být všechno jinak.

Autor prostřednictvím této knihy nám, běžným čtenářům, nastínil něco, co mnozí historikové vědí, ale ve školách se to neučí. Formou přístupnou široké veřejnosti upozorňuje na to, že se Kosmas nejspíše zmýlil, však v samotné knize je několikrát zmíněno, že člověk je schopen znát dějiny svého rodu tak 200 let nazpět a Kosmas přitom pátral až pět století nazpět.

Nejspíš už se nikdy nedozvíme, zda skutečně žil nějaký Čech, Krok či Libuše a její manžel Přemysl Oráč. Ale staré pověsti české budeme stále předávat dalším generacím, vždyť kdo ví, co je pravdivé a co bylo dílem fantazie jejich tvůrce.

Knihu doporučuji milovníkům historické beletrie a také těm, kteří chtějí na nejstarší české dějiny pohlédnout z jiného úhlu.

Moje hodnocení je 95 %.

Děkuji nakladatelství MOBA, že jsem si rozšířila obzory o zajímavý pohled na naše nejstarší dějiny. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Nikdy ji nepřestanu hledat (recenze knihy Se mnou jsi v bezpečí – K. L. Slater)

Se mnou jsi v bezpečí, autorka K. L. Slater, vydalo nakladatelství Mystery press, Praha 2018, 352 stran

„Až teď, když se ohlížím zpátky, vidím, že každá minuta těch uplynulých třinácti let vedla přesně k tomuto okamžiku, který ji přivedl zpět ke mně. Ačkoliv jsem už dávno přestala doufat, že jednoho dne zaplatí za to, co provedla, opak byl pravdou. Bylo mi zkrátka předurčeno ji znovu najít.“

Hned úvodem vám řeknu, že knihu s podivnější hrdinkou jsem snad ještě nečetla. Ze začátku jsem nevěděla, co si o Anně myslet, ale jak se začala odkrývat její tajemství, a to jak se za každou cenu snažila vetřít do rodiny Liama, kterého srazila žena, jež Anně způsobila tolik příkoří, bylo to čím dál podivnější. Nakonec jsem měla dojem, že v knize snad není nikdo „normální“. Každá z postav něco skrývá, a to je známkou dobrého psychothrilleru. Po přečtení se však u mě dostavily smíšené pocity, opravdu nevím, zda kniha je tak dobrá nebo naprosto šílená.

Postava Anny mi k srdci nepřirostla, chvílemi jsem nad jejím chováním jen kroutila hlavou a říkala si, jak jí tohle může projít. Jenže když víte, že za sebou nemá jednoduché dětství a tušíte, že se před třinácti lety odehrálo něco hrozného, co ji poznamenalo, tak pochopíte její nenormálnost. A to, že Anna není jediná, kdo je nenormální, poznáte při dalším čtení. Celou dobu jsem si kladla otázku, o co hlavní hrdince jde, proč tohle dělá, proč je tak „posedlá“ tím, aby zničila Carlu, viníka dopravní nehody. Na konci se dočkáte rozuzlení. A přijde šok, i když ke konci knihy začnete tušit, že se stalo něco opravdu zlého a že jedna z postav si s sebou nese hrozivé tajemství.

„Posadím se na jeho židli a představím si ho tady, přímo na tomto místě a najednou mi naplno dochází, že nikdo z nás neví, co na nás čeká za rohem, jaké ošklivé události nám osud chystá. Dokud nás neštěstí nezavalí jako tuna cihel. Vím moc dobře, jaké to je.“

Anna nemá problémy jen v osobním životě, ale svojí posedlostí si způsobí problémy také v práci, a to i přestože svoji práci dělá ráda. Anna má své zažité rituály, ale tím, že se upne na něco jiného, si způsobí řadu nepříjemností. Půjde vše ještě napravit? Bude se moci pomstít ženě, která jí způsobila velkou ztrátu? Najde v životě  opět rovnováhu?

Pokud toužíte po tom přečíst si psychothriller, v němž není nikdo zcela normální, je tahle kniha tou správnou volbou. Nedokážu říct, k jaké knize by se dal přirovnat. Autorčina prvotina je opravdu nevšední a možná nesedne každému, ale své čtenáře si jistě najde.

„Spousta rodičů totiž nejdřív strašně touží po dětech a pak tráví většinu času v práci, aby mohli zaplatit za to, že se jim o ně někdo postará. Řeknu vám, kdybych já měla dítě, vážila bych si každé společně strávené chvilky. Člověk nikdy neví, kolik času ještě bude moct prožít s těmi, které miluje, a bere to občas jako samozřejmost.“

Ještě bych ráda zmínila obálku knihy, která je velmi poutavá. Modrá postava tvořená obrazem města na bílém pozadí, je velmi výrazná a přitáhne oko každého čtenáře.

Kniha je autorčinou prvotinou pro dospělé a myslím, že se jí povedla. Autorka má na svém kontě i další thrillery, tak se necháme překvapit, zda se dočkáme jejich překladu do češtiny.

Knihu doporučuji všem milovníkům psychothrillerů a těm, co si rádi přečtou něco neobvyklého a nevadí jim, že každá z postav má svoji „úchylku“.

„Užívám si ten hřejivý pocit, který se mi rozlévá v břiše jako hustá polévka. Nikdo už nemůže strkat nos do mých věcí. Nikdo, kromě mě, nevidí ty dopisy, které leží přede mnou. Kdyby lidé věděli, že jsem je vzala u Ivy v šatníku, řekli by, že jsem udělala špatnou věc, ale oni neví, co všechno je v sázce, takže to nikdy nemohou pochopit.“

Moje hodnocení je 90 %.

Děkuji nakladatelství Mystery Press za to, že jsem si tento psychothriller mohla přečíst. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Chtěli byste být albatrosem? (recenze knihy Vězeň času – Matt Haig)

Vězeň času, autor Matt Haig, vydalo nakladatelství Metafora, Praha 2018, 300 stran

„V celém svém životě jsem byl zamilovaný jen jednou. V jistém smyslu to může působit romanticky. Myšlenka, že máte jedinou pravou lásku, a když odejde, nikdo se jí nevyrovná. Je to krásná představa, ale skutečnost je děsivá. Čelit všem rokům, které přijdou potom. Existovat, když smysl vašeho bytí odešel.“

Po přečtení anotace se domnívám, že tato kniha zaujme většinu z nás. Vždyť hlavní hrdina vypadá na čtyřicet let a přitom žije již čtyři staletí. Řeknete si, jak je toto možné? Že by objevil elixír mládí nebo kámen mudrců? No je to úplně jinak a autor přišel se zajímavým nápadem. Hlavní hrdina Tom Hazard, který však za celý svůj život použil několik jiných jmen, aby ochránil nejen sebe, ale i další dlouhověké lidi, má totiž určitou vrozenou dispozici, takže stárne pomaleji než my obyčejní smrtelníci.

Autor nás prostřednictvím hlavního hrdiny provede dějinami a seznámí nás s několika historickými postavami, s nimiž se Tom ve svém životě setkal. Tom si může žít skoro jak chce, ale je také svázaný určitými pravidly, každých osm let se musí přestěhovat a změnit svoji identitu a to není to nejhorší, Tom se totiž nesmí zamilovat. Vše jde celkem hladce, dokud se nestane učitelem dějepisu v Londýně a nesetká se s učitelkou francouzštiny, do které se zamiluje. Bude přáno jejich lásce? Neohrozí tím Tom sám sebe, ale i své okolí? Kdo jsou to albatrosové a kdo jepice? Co je to tajné společenství albatrosů? A najde Tom Marion?

„A dojde mi, že existuje důvod, proč tohle dělám. Proč chci být učitelem historie. Potřebuji se vyrovnat s minulostí. O tom historie je, její učení i vyprávění o ní. Je to způsob, jak minulost ovládnout a řídit. Udělat z ní ochočené zvíře. Jenže historie, kterou jste prožili, je jiná než ta, o které čtete v knize nebo na obrazovce. A některé věci z minulosti zkrátka ovládnout nejdou.“

Během čtení tohoto napínavého románu napříč několika staletími vám budou v hlavě vířit nejrůznější otázky. Mně například v napětí neustále udržovala otázka, zda Tom najde Marion. Autor nám postupně odhaluje jak Tomovu minulost, tak jeho poslání ve společenství albatrosů a jejich pravidla. V knize se střídají různá časová období z Tomovy minulosti se současností a to vás udržuje v napětí a ve střehu, aby vám neunikl žádný podstatný detail z jeho života.

Kniha se čte jedním dechem a opravdu mi bylo líto, když jsem ji musela odložit a čekat až se k ní budu moci zas vrátit. Umím si představit, že by román měl i třikrát více stan, když by autor podrobněji rozpracoval Tomovu minulost a myslím, že bych ho četla s chutí a stejně by mi nakonec přišlo, že ten příběh byl krátký.

„Klíčem ke štěstí není být sám sebou, protože co to vlastně znamená? Každý máme řadu já. Ne. Klíčem ke štěstí je najít lež, která nám nejvíce vyhovuje.“

Vězeň času vás přiměje se zamyslet nad svým životem i nad tím, zda bychom ho dokázali žít lépe a naplno, kdyby nám bylo naděleno žít dlouho. Nejprve jsem Tomovi jeho dispozici záviděla, ale při dalším čtení a při zamyšlení se nad jeho „darem“ jsem si čím dál víc uvědomovala, že to zas tak skvělé není. Žít dál, když naši milovaní odcházejí a nakonec zůstat na světě sám bez rodiny i přátel, není zas taková pohádka.

Je to román o velké chuti žít, bít se se světem a o velké odvaze nevzdat to a využít svůj dar. Je to román, který nás provede minulostí od jedné lásky k další lásce. A i když Tom ví, že to nebude navěky, nevzdává se a chce žít naplno.

„Možná zní divně zamilovat se do někoho pro jeho gesto, ale někdy dokážete přečíst člověka v jediném okamžiku. Stejně jak můžete studovat zrnko písku a pochopit z něj celý vesmír. Láska na první pohled možná existuje a možná ne, ale zamilovat se v jednom okamžiku rozhodně jde.“

Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi prolínání více časových rovin, těm, kteří si chtějí přečíst o jednom neobvyklém životě a těm, co se chtějí zamyslet nad svým životem.

Moje hodnocení je 100 %.

Na obálce knihy je uvedeno, že se chystá filmové zpracování, jsem na něj moc zvědavá.

Děkuji nakladatelství Metafora, že jsem mohla nahlédnout pod pokličku dlouhověkosti a zvážit tak klady a zápory dlouhého života. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Láska přes předěl šest seti let (recenze knihy Písařka ze Sieny – Melodie Rose Winawerová)

Písařka ze Sieny, autorka Melodie Rose Winawerová, vydalo nakladatelství Metafora, Praha 2018, 452 stran

„To byl můj Gabriel, pomyslela jsem si a ucítila, jak se mi ježí chloupky na rukou. A potom jsem zachytila drobný detail v rohu jedné ze zobrazených scén, tak nepatrný, že bych jej málem přehlédla. Na vzdáleném břehu řeky stál hlouček poutníků plných úzkosti a mezi nimi žena v zelených šatech, s černými vlasy zapletenými do stočených copů, připomínajícími královskou korunu. Malba byla starší než šest a půl století. Tvář ženy na obraze jsem však poznala ihned – vídám ji každý den v zrcadle.“

Máte přečtenou Cizinku od Diany Gabaldon a rádi byste si přečetli knihu s podobným námětem? Pokud ano, neváhejte a přečtěte si Písařku ze Sieny. Podobnost knih tkví v nečekaném přesunu hlavních hrdinek do jiného století, obě hlavní hrdinky v současnosti pracují ve zdravotnictví, což je pro ně v jiné době velkou výhodou, obě se rychle sžijí s danou dobou a obě v minulosti naleznou lásku. Je otázkou, zda se obě rozhodnou v minulosti zůstat…

Hlavní hrdinkou knihy je Beatrice Trovato, uznávaná neurochirurgička, která denně zachraňuje životy, pomalu neví, co je to dovolená, a žije jen pro svoji práci, ale i pro svého bratra Bena. Jenže s Benem je dělí Atlantský oceán, Beatrice žije v New Yorku a Ben se odstěhoval za prací do italské Sieny, kde pátrá v minulosti města, zajímá se o 14. století, kdy Sienu postihla morová rána, která si vyžádala velké množství obětí, více než v jiných městech. Ben náhle umírá a Beatrice se rozhodne vypravit do Sieny a pokračovat v Benově práci. Při pátrání narazí na deník malíře Gabriela, který žil ve 14. století, a toto spojení Beatrici přenese do Sieny několik měsíců před morovou ranou. Jak se Beatrice vyrovná s neznámým prostředím? Podaří se jí zachránit Sienu a ty, na kterých jí záleží? Bude se moci vrátit do současnosti nebo si raději zvolí minulost? Pokud máte rádi romány s historickým pozadím, kterým nechybí dobrodružství a romantika, začtěte se do Písařky ze Sieny.

„Přes hladinu spánku ke mně pronikl hlas, vyslovující mé jméno tím úžasným způsobem, jak to dokážou jen Italové; podobně by je zřejmě pronesl sám Dante. Otevřela jsem tedy oči a zjistila, že ležím na chodníku před špitálem a hledím do tváře jakéhosi neznámého muže.“

Postavu Beatrice jsem si velmi oblíbila, obdivovala jsem ji, jak rychle se začlenila do středověkého života. Fandila jsem ji, když v minulosti našla to, co v současnosti postrádala. Že zachovala chladnou hlavu, ačkoliv věděla, co hrozí celému městu, a že zřejmě minulost nemůže změnit. Prožívala jsem s ní její dobrodružství, kdy se plavila na Sicílii na středověké lodi vstříc velkému nebezpečí. Beatrice má taky jeden zvláštní dar, určitou schopnost, která působí tak trochu nadpřirozeně.

V této knize se čtenáři dostane mnoho – odvaha, napětí, láska, zajímavý příběh, ale i zrada, podlost a touha po pomstě. Nebudete chtít knihu odkládat a život ve středověku vás tak vtáhne do děje, že budete mít pocit, jako by jste tam byli spolu s Beatricí. Nejhorší pro mě byli chvíle, kdy jsem nevěděla, jak to dopadlo s Gabrielem, řeknu vám, že autorka si pěkně pohrává s našimi nervy.

„V této chvíli však mířím pryč od domova, který jsem si v tomto čase našla, a za sebou zanechávám všechny, kteří jsou mi blízcí. Přízrak moru, o kterém vím jen já, se blíží a stává se reálnějším a děsivějším. A co horšího, proti své vůli mu jedu vstříc.“

Autorka vymyslela skvělý příběh. A ačkoliv je v knize hodně postav, čtenář se v nich snadno orientuje a neztrácí nit příběhu. Kniha je rozdělena do patnácti kapitol, v nichž sledujeme osudy hlavní hrdinky.

Jedná se o ucelenou knihu, autorka zřejmě nechystá pokračování, ale já bych si ho celkem uměla představit a moc by mě zajímalo, co hlavní hrdinku čekalo v dalším životě.

„Odedávna jsem silně prožívala příběhy jiných lidí – jako bych dosahovala sjednocení s jejich srdcem i myslí.“ Nikdy předtím mne taková formulace nenapadla. „Snad proto jsem se stala lékařkou. Toužila jsem dát této své schopnosti nějaký smysl, využít ji pro dobro ostatních. Až nyní mi však plně došlo, o jak zvláštní dar jde.“

Knihu doporučuji všem, kteří rádi spolu s hlavími hrdiny cestují do minulosti, těm, co je zajímá život ve středověku a také těm, co milují romantické příběhy na historickém pozadí.

Moje hodnocení je 100 %.

Děkuji nakladatelství Metafora za to, že jsem se mohla alespoň na pár dní ocitnout ve středověké Sieně a přesvědčit se, že život ve 14. století nebyl procházkou růžovou zahradou. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Tajemství vyplouvají napovrch (recenze knihy Palác lží – Erin Watt)

„Hrudí se mi rozlije vřelý pocit. Ještě pořád občas nedokážu uvěřit, že jsme se ze začátku všichni nenáviděli. Reed byl odhodlaný, že mě zničí. Jeho bratři si mě buď dobírali, nebo mě ignorovali. Každý den jsem snila o tom, že odtud uteču.

A teď si život bez Royalů nedovedu představit.“

Tak a je to tady. Poslední díl ze série Royalů a mně po nich bude smutno. Pokud jste propadli jejich kouzlu jako já, jistě jste se po prvním dílu Papírová princezna (recenze) nemohli dočkat druhého dílu Prokletý princ (recenze) a po něm jste ještě netrpělivěji vyhlíželi závěrečný díl Palác lží. Jak říkám, bude mi smutno. Royaly jsem si oblíbila se všemi jejich ctnostmi i neřestmi. Ale po dočtení knihy si říkám, že to takhle mělo skončit.

Autorky ukrývající se pod pseudonymem Erin Watt moc dobře věděly, jak nás na konci druhého dílu napnout jako struny a přimět nás k tomu, že budeme toužebně očekávat pokračování. Ve třetím díle toto napětí udržují dál a to až do samého konce, kdy se nám konečně uleví.

Ten, kdo se objevil na konci druhého dílu, pořádně zamíchá kartami a ovlivní životy všech postav. Opět si pro nás autorky připravily nutnou dávku napětí, lásky a zvratů. Nebudete chtít knihu odložit ani na minutu, takže pokud se na ni chystáte, vezměte si den volna.

„Celý život mám umetenou cestičku, protože jsem Royal. Kdykoliv se dostanu ve škole do maléru, táta akorát vypíše šek a všechny moje hříchy jsou zapomenuty. Holky odjakživa stály frontu u mý postele, aby se pak mohly vychloubat kámoškám, že sevychrápaly s Royalem.“

Jak jsem uvedla již v předchozích recenzích, jedná se o sérii z kategorie new adult, ale je tak skvěle napsaná, že i když vám už dávno bylo 26 let, budete ji hltat stejně jako ti, co jim ještě pár let do této hranice chybí.

Ella a Reed, ale i ostatní Royalové vám zkrátka přirostou k srdci. Obdivuji autorky, že se s nimi dokázaly rozloučit a sérii zakončit třetím dílem. Já bych asi to srdce neměla. Ale řekla bych, že je to v tomto případě dobře, než nastavovat skvělý příběh jenom proto, že se stal oblíbeným, to někdy sériím velmi škodí a čtenáře nakonec otráví.

Myslím, že s touto sérií jsme dostali víc, než jsme očekávali. A zařazení skoro detektivní zápletky příběh velmi oživilo a dodalo jí na napětí. A tentokrát se nám dostalo i dosyta milostných scén, při kterých se až tajil dech.

„Protože mi zbývá jen pár týdnů a chci, aby Ella Harperová strávila každou vteřinu těch dní šťastná a spokojená.“

Ve vyprávění se opět střídá pohled Elly a Reeda, jak jsme si již zvykli z druhého dílu. Občas jsem měla problém si uvědomit, že zrovna čtu pohled Reeda a musela jsem si to připomínat.

Obálka knihy je opět decentní, ale krásná. Název knihy je velmi trefný, protože v tomto díle konečně vyplují na povrch všechny lži a ukrytá tajemství.

Knihu doporučuji všem, co přečetli první dva díly a všem, co se teprve na tuto sérii chystají, těm doporučuji neváhejte, stojí to opravdu zato. A nebojte se věkového omezení, kniha se bude líbit i těm, co již překročili hranici třicet.

Moje hodnocení je stejné jako u předchozích dílů, 100 %.

Recenze primárně zpracována pro portál Chrudimka.cz. Tímto děkuji za možnost převzetí.

Nechci být velká (recenze knihy Dívka, která chtěla zachránit knížky – Klaus Hagerup)

Dívka, která chtěla zachránit knížky, autor Klaus Hagerup, vydal DOBROVSKÝ s.r.o., Praha 2018, 64 stran

„Jediným potěšením byly pro Annu knihy, které četla.

Byly pro ni stejně opravdové jako život.

Když v knize některá postava zemřela, mohla se Anna vrátit na začátek.

V tu chvíli byli všichni zase na živu.

Stejně jako ona.“

Anna je obyčejná dívka, která velmi miluje knihy a příběhy v nich. Čte skoro neustále. Jednoho dne se v knihovně dozví, že knihy, které nikdo nečte, čeká nepěkný osud, a tak se rozhodne knihy zachránit. Podaří se jí to? Nebo je to nadlidský úkol? A co se stane, když v knihovně od knihovnice dostane knihu, ve které chybí poslední stránka? Anebo to tak má být?

Anna má své obavy, bojí se stárnutí. Za pár dní má oslavit desáté narozeniny a nemá z toho žádnou radost. Ale jakmile se jí do cesty dostane kniha s nedokončeným příběhem, láme si s tím hlavu, a tím, že začne pátrat po knize, kde by poslední stránka nechyběla, rozpoutá mezi dětmi zájem o tuto knihu.

Je to takové knihomolské dobrodružství malé dívky, která svým pátráním po konci příběhu a také po jeho autorovi, dostane odpověď na otázku, která jí dělá starosti. V knize kromě Anny vystupují ještě dvě postavy – knihovnice paní Monsenová a pan Berg, který pracuje ve skladu knihovny a má nelehký úkol.

Příběh je zdánlivě jednoduchý, ale má velké poslání a skrývá v sobě hlubokou myšlenku. Na konci příběhu se vlastně dostáváme jakoby na začátek knihy.

„Vždyť přece nevím, co se stane zítra.

Zítřek jsem přece ještě neprožila.“

Zajímavé je, že v knížce nejsou stránky číslované. Dospělý čtenář knihu přečte během chvilky a má mu také

co říct. Ale knihu bych doporučila především dětským čtenářům na prvním stupni školy.

Příběh dokreslují krásné ilustrace od Lisy Aisato. Přestože jsou to ilustrace, mám pocit, jako by se na mě zachycené postavy dívaly svýma očima, natolik jsou ilustrace kouzelné a opravdové. Řekla bych, že podnítí dětskou fantasii a budou se čtenářům líbit.

Tato útlá knížečka o lásce ke knihám mě naprosto okouzlila a ráda si ji přečtu znovu a znovu a myslím, že v ní vždy najdu nějaký detail, který jsem při prvním čtení nepostřehla. Zároveň se těším, až tuto knížku přečtu dceři, anebo až si ji jednou přečte sama.

Příběh je psán krátkými větami, takže si myslím, že ani prvňáčci, kteří již umí číst, nebudou mít s touto knihou potíže.

„Ano,“ přikývl. „Protože pak…“

„…je vše možné,“ dokončila za něho větu Anna.“

Knihu doporučuji dětem od šesti let a samozřejmě i dospělým, kteří milují knížky a byly by ochotní pro jejich záchranu udělat cokoliv.

Moje hodnocení je 95 %.

Děkuji nakladatelství Omega, že jsem si knihu mohla přečíst a zamyslet se nad otázkou, která několikrát v našem životě napadne každého. Pokud vás kniha zaujala můžete si ji koupit buď v Knihy Omega nebo v Knihy Dobrovský.

Neviditelné pouto (recenze knihy Pán hor I. - Hana Marie Körnerová)

Pán hor I., autorka Hana Marie Körnerová, vydalo nakladatelství Baronet, Praha 2017, 448 stran

„Edmond vzbuzoval pocit, že je nadřazený všem ostatním mužům. On jediný se na ni neusmál, jeho oči ji neobdivovaly. Jeho oči k ní mluvily, ale nedokázala v té krátké chvíli pochopit, co říkají, pocítila jenom strach a rychle, příliš rychle stáhla ruku zpět.“

První knihou od Hany Marie Körnerové, kterou jsem četla, byla Pozlacená klec, již tehdy si mě spisovatelka získala. Poté jsem četla knihu Znamení jednorožce (recenze), a ta jen utvrdila můj názor, že autorka umí vládnout slovy. Když jsem dostala možnost recenzovat knihu Pán hor I., která v loňském roce vyšla v nakladatelství Baronet, ani minutu jsem neváhala. A nyní můžu říct, že jsem neudělala chybu a že si moc ráda přečtu i následující díly. Rodinu de Braiů jsem si zamilovala.

Mladičká Eugénie Christina se má brzy provdat, ale co čert nechce, připlete jí do cesty Edmonda de Braie, obávaného Pána hor. A ani slušně vychovaná dívka nemůže odolat jeho šarmu a mužnosti. Avšak do cesty se jim postaví Christininy rodiče, a tak Christině a Edmondovi nezbude než čekat. Za tu dobu se odehraje celá řada událostí a když už konečně jsou Edmond s Christinou spolu, opět je osud rozdělí. Tentokrát za to mohou politické události. Příběh se totiž odehrává ve Francii v předvečer Velké francouzské revoluce. Svede osud Edmonda a Christinu opět k sobě? Dostane tato osudová láska šanci na pokračování? Jak si s nimi život pohraje? A co další generace de Braiů? Nebude opakovat chyby svých rodičů? Tak na tyto otázky si už musíte odpovědi najít sami.

„Zapomněla na Roberta i na modlitby. Pochopila, že to byl skutečný polibek. První, který dostala. To je objetí, o kterém četla v knihách. V hlavě měla zmatek. Blízkost bušícího srdce jí vzala klid.“

Kniha začíná rokem 1785 a zahrnuje zhruba období následujících dvaceti pěti let. Máme možnost sledovat rodící se mladou lásku a její vývoj v dalších letech. A poslední třetina knihy se věnuje již dospívající druhé generaci de Braiů a opět si pro nás autorka připravila milostné peripetie.

Samotný příběh je plný romantiky okořeněný nutnou dávkou napětí a odehrává se na pozadí významných historických událostí. Knihu bych zařadila do historických romancí. A troufnu si říct, že autorka prvním dílem odstartovala velmi slibnou rodinnou ságu.

Velmi jsem si oblíbila všechny kladné postavy příběhu. Nejvíce však Christinu a jejího muže Edmonda, který je typickým hrdinou milostných románů, obávaný, ale milovaný.

„Hrad opustil jako tulák. Otrhaný, zarostlý a opěšalý. Pán hor se vydával na další pouť. Vyvržený mezi lidmi všech vrstev, psanec ve vlastní zemi, mrtvý pro všechny.“

Autorčin styl psaní je velmi čtivý a vtáhne vás do děje a vy budete mít pocit, jako byste v tom chladném hradu nebo venku v dešti byli s hrdiny taky. Rozhodně se nebojte, že by vás autorka zahrnula historickými událostmi, ty tvoří pouze pozadí příběhu a jsou vykresleny pouze v rozsahu, v jakém mají vliv na hlavní postavy. Spisovatelka dokáže skvěle zachytit atmosféru doby a také chování tehdejší společnosti.

Po přečtení této knihy je mi autorka opět o něco bližší a už nyní se těším na další osudy členů rodiny de Braiů.

Knihu doporučuji všem, kteří milují romantické příběhy, v nichž nechybí napětí, vášeň, ale i bolest a zklamání. Pokud máte rádi historické romantické ságy, tak si tuto nenechte ujít.

„Kdybyste byla kněžna z Ravenny,“  řekl pak zcela bez úsměvu, „nemiloval bych vás. Ale vy nejste kněžna z Ravenny, vy jste Laura de Braie. Moje žena.“

Moje hodnocení je 90 %.


Recenze primárně zpracována pro portál Chrudimka.cz. Tímto děkuji za možnost převzetí.

Vrah modelek (recenze knihy Tváře noci – Corrie Jackson)

Tváře noci, autorka Corrie Jackson, vydalo nakladatelství Mystery Press, Praha 2018, 368 stran

„Mohly by svíčky značit rituál?“

„Je to možné. Vrah chtěl možná napodobit nějakou romantickou fantazii.“ Na absurditu té poznámky jsem vůbec nereagovala. Osm let ve zpravodajství mě naučilo, že lidská zvrhlost nemá hranice.“

Tento thriller jsem musela hodně vydýchávat a ještě nyní, kdy sepisuji recenzi, v odstupu pár dní po dočtení, mám husí kůži. Pro mě to je prozatím nejbrutálnější thriller letošního roku. Autorčina prvotina se opravdu vydařila. Svět módy není jen hezkým pozlátkem, ale má i svou odvrácenou stranu – hladovění, drogy a sexuální zneužívání.

Hlavní postavou románu je mladá novinářka Sophie Kentová, která před několika měsíci přišla o bratra, jenž se úmyslně předávkoval. Sophií otřese vražda třináctiletého chlapce a během pátrání po svědcích se Sophie seznámí s mladičkou ruskou modelkou Natalijí. Tuší, že Natalija něco skrývá a když se rozhodne promluvit, Sophie se již nic nedozví, protože modelku někdo brutálně zavraždí a zohaví. Sophie, ačkoliv je novinářkou, se pustí do vyšetřování na vlastní pěst. Má své kontakty u policie a nakonec je i krůček před nimi. Co zrůdného se děje ve světě modelingu? Kam až vedou nitky? Co se stane, když Sophie najde spojitost s dvacet let starým případem? Komu ještě půjde o život? A co když se Sophie dozví tajemství týkající se bratrovi smrti? Nabitý thriller, který ke konci skvěle vygraduje, si nenechte ujít.

„Zavřela jsem za sebou vchodové dveře a město zamkla venku.“

Kniha hned od první stránky získává na spádu, který se s přečtenými stránkami stupňuje. Nakouknete do světa modelek, ale především do novinářské práce, která se dost často stává spíše detektivním pátráním a úzce se proplétá s postupy vyšetřovatelů. Sophie se několikrát připlete k místu činu hned po jeho ohlášení, a tak má vše hned z první ruky a konečně může přijít se svým sólokaprem. Někdy to bylo až neskutečné, až jsem kroutila hlavou a říkala si, zda by si tohle novinářka mohla dovolit, takto se plést do práce vyšetřovatelům.

Autorka si s knihou dala velkou práci, vymyslet takto propletený thriller potřebuje opravdu velkou fantazii. A na konci, když do sebe vše zaklapne jako klíč do zámku, zůstanou vaše ústa otevřená a budete otřeseni.

Jedná se o velmi čtivý thriller. Celou dobu vše sledujeme z pohledu Sophie a díky jejímu pátrání se dozvídáme podrobnosti o dalších postavách. Zaujal mě příběh Sophiina mladšího bratra a doufám, že se mu autorka bude věnovat v další knize. Tváře noci jsou totiž první knihou se série Sophie Kentová.

Kniha má velmi poutavou obálku a anotace je více než lákavá a kniha předčila moje očekávání.

„Přišpendlila jsem na nástěnku další jména: Liam Crawford, Alexej Bortnik, Dmitrij, Cat Ramseyová, Leo Brand, Nathan Scott, dokonce i paní Smythová. Potom jsem použila různě barevné nitě, abych je propojila – červená pro podezřelé, zelená pro svědky, modrá pro známé, žlutá pro alibi, černá motiv. Potom jsem si sedla a dívala se. Změť barevných nití mi připomínala mapu londýnského metra.“

Knihu doporučuji milovníkům drsnějších thrillerů a pokud netušíte, co je to temný internet, v této knize se dozvíte o jeho existenci.

Moje hodnocení je 99 %.

Děkuji nakladatelství Mystery Press za to, že jsem si knihu mohla přečíst a budu netrpělivě vyhlížet pokračování této velmi slibné série. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Zlomená srdce (recenze knihy Ozvěny života – Barbora Dvorecká)

Ozvěny života, autorka Barbora Dvorecká, vydalo nakladatelství Jiří Nosek - KLIKA, Praha 2017, 192 stran

„Racionálně uvažující tvor by patrně alespoň zaváhal vzít si hypotéku na objekt, v jehož zvolna se hroutícím kamenném zdivu by se při troše snahy daly najít otisky prstů Cyrila a Metoděje.

Jenže já v těch starých zdech, obklopených zarostlou zahradou, konečně našla domov…“

S autorkou Barborou Dvoreckou jsem se seznámila přes Facebook, sama autorka mi nabídla zaslání dvou svých knih a já jsem neváhala. Na začátku letošního roku jsem přečetla první z nich, Doteky života (recenze) a  kniha mě velmi oslovila a zasáhla mé srdce. Nyní jsem dostala chuť se opět s autorkou setkat, alespoň prostřednictvím její druhé knihy, Ozvěny života. Přiznám se, že jsem si ji trochu šetřila na chvíli, kdy budu mít dostatek času a to správné rozpoložení mysli, a opět mě kniha okouzlila, pohladila moji duši a zároveň ji rozesmutnila, ale i rozveselila.

Autorka v nové knize zachovala formu jako v první knize. Opět se zde střídají kratší a delší povídky ze života autorky, ale i smyšlené a možná i skutečné příběhy ze života lidí, ale i našich čtyřnohých přátel. Jednotlivé povídky jsou prokládány krátkými postřehy, myšlenkami, či kratičkými rozhovory, které jsou nazvané Ozvěny.

Postřehy z autorčina života jsou vesměs vtipné, humorné a ironické. Ostatní povídky se nesou spíše ve smutném duchu, ale o to více jsou reálné a nutí nás se zamyslet. Opravdu dokáže člověk tolik ublížit němé tváři, ale i ostatním lidem a dětem? Zlomená srdce se netýkají pouze lidí, ale i opuštěných zvířat, ponechaných napospas osudu. Naštěstí se najdou lidé, kteří nejsou lhostejní a pomohou. V knize jsou zachyceny i vznikající nové lásky a nová přátelství. Autorčiny příběhy jsou balzámem pro naši duši a najdeme v nich vše – emoce, lásku, dobro, zlo, smutek a porozumění.

„Nad hlavou mého životního partnera lze občas zahlédnout svatozář, o jejímž původu je veden dlouholetý rodinný spor. Početnější strana zastává názor, že nikdo jiné než anděl by se mnou nevydržel.“

Autorčiny historky z jejího života na šumavské samotě mě velmi pobavily, fandila jsem jí v každém pokusu obohatit svůj statek o nějaké to zvířectvo, ale vzít si domů mývala, mi už přišlo opravdu přespříliš. Zkrátka budete se bavit.

Hodně mě zasáhla povídka Dopis Ježíškovi, kdy malá holčička touží po psovi, ale z finančních důvodů si ho nemůžou dovolit. Zcela mnou otřásl konec povídky Podraz, ale i takový může být život, v jedné vteřině tu jsme a v další už ne.

Při čtení série povídek nazvaných Patron řeky se mi hned vybavilo, že jsem je už četla, a tak jsem se šla přesvědčit do knihy Doteky života a opravdu tam tyto povídky jsou. A pak mi došlo, proč je autorka zařadila znovu, sepsala k příběhu pokračování, je veselé, ale i smutné, zkrátka ze života.

A kniha končí opět vesele, historkami z autorčina života, jak jezdila ve stařičké Felicii pracovat do německého příhraničí, jak si vzala domů mývala anebo jak se rozhodla chovat kachny.

Celou knihou nás opět provázejí nádherné ilustrace Ivety Autratové.

„Až napíšu patnáctou, taky budu mít redaktory a poradce…“ pročítala jsem závistivě dvoustránkový seznam poděkování na konci věhlasného historického románu.

„Když ti jedna trvá dva roky…Do kolika tu chceš bejt?“ nenadchl manžela výsledek jednoduchého výpočtu.“

Knihu doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst něco opravdového, skutečného, humorného, ale i smutného. Něco, po čem vám v mysli zůstane vzpomínka na hodně dlouho, něco, co vás zabolí u srdce, ale potěší vaši duši. Takové jsou knihy Barbory Dvorecké, kterou obdivuji jako spisovatelku, ale i jako člověka, který má srdce na správném místě.

Moje hodnocení je 100 %.

Sama autorka nedávno prozradila, že pracuje na další knize, moc se na ni těším.

Tímto Vám, Barboro, děkuji za to, že jsem si mohla přečíst tuto knihu plnou citu a také za milé věnování, které jste mi do knihy vepsala.

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.

Oběť pro lásku (recenze knihy Ella & Kandinský – Mary Bassonová)

Ella & Kandinský, autorka Mary Bassonová, vydalo nakladatelství Metafora, Praha 2018, 288 stran

„Dával jí najevo, že její kreslířský talent daleko převyšuje ostatní, včetně hochů. A co více, mluvil o duchu a duši umění a jeho myšlenky jí byly blízké. Když mluvil, její beztvaré myšlenky dostávaly formu a tvar a její vědomí se rozšiřovalo. V prvních dnech ho chtěla pouze potěšit. Ale po několika týdnech si stanovila náročnější cíl: ohromit ho.“

Ella & Kandinský je dalším ze životopisných románů, jež vydává nakladatelství Metafora. Autorka Mary Bassonová pracuje jako lektorka v muzeu umění v Milwaukee ve Wisconsinu, které vlastní největší depozitář obrazů Gabriely Münterové v Severní Americe. Kniha je autorčinou prvotinou a je to krásný pohled do života ženy, která se vzepřela všednosti a konvencím a šla za svým osudem.

Na začátku knihy se setkáváme s mladou pětadvacetiletou ženou, studentkou malířské školy v Mnichově, Gabrielou Münterovou neboli Ellou. Ella je okouzlena svým profesorem, ale přichází rozčarování, když zjistí, že profesor K (tak říká Vasiliji Kandinskému) je ženatý. Avšak zakázaná láska si vždy cestu najde a Vasilij požádá o rozvod. Avšak rozvést se v pravoslavném Rusku není zrovna jednoduché, a tak Elle nezbývá než čekat. Mezitím s Kandinským malují, milují se, ale žijí odděleně. Sledujeme zrod nového směru, expresionismu. Bohužel do života Elly a Vasilije vstoupí první světová válka a Vasilij se musí vrátit do Ruska. Vasilij  přestane odpovídat na dopisy, může být něco horšího než jeho smrt? Ano, může, a to něco způsobí, že se Ella na pět let stane tělem bez duše. Avšak najde další smysl života a rozhodne se pro zásadní krok, za každou cenu ochránit dílo svého učitele před nacisty. Pojďte si přečíst knihu o velké lásce, čekání, ale také velké zradě.

Autorka nás provede nejzlomovějšími obdobími v životě Elly a prostřednictvím jejího života, který byl spjatý se životem Vasilije Kandinského, se dozvíme řadu informací i o něm. Ella byla emancipovanou ženou, která se chtěla stát uznávanou umělkyní, ale dalo by se říci, že jako žena zůstávala bohužel ve stínu svého učitele Kandinského. Na počátku 20. století nebylo obvyklé, aby se ženy staly významnými malířkami a aby žily v nesezdaném svazku a navíc se ženatým mužem. Ella si vše prosadila. Ale právě z důvodu toho, jak na ně nahlížela tehdejší společnost, s Vasilijem hodně cestovali a sbírali inspiraci pro svá díla, ale i na cestách nemohli žít jako manželé a v hotelech byli ubytovaní v oddělených pokojích.

„Slečno Münterová, musím říct ještě něco, a prosím, abyste věřila, že svá slova myslím upřímně.“ Postavil se a oprášil si krátké kalhoty. „Začnu tím, že musím vyjádřit hluboký obdiv k vašemu talentu. Způsob vašeho výtvarného projevu mě nutí k pokoře. Nejenže jste mi rovna, vy mě převyšujete.“

Kniha je napsána velmi čtivě. Spolu s hlavní postavou prožíváte její život a spolu s ní věříte, že ji čeká šťastný život po boku muže, který ji miluje. Jenže je tomu tak doopravdy? Po přečtení knihy se mi v hlavě vyrojila myšlenka, jak by život Elly a Kandinského vypadal, kdyby je nerozdělila první světová válka?

V knize se mihnou i další významní umělci své doby a nahlédnete do života celé tehdejší společnosti.

Román je rozdělen do pěti částí, které tvoří několik kapitol. Jednotlivé kapitoly jsou prokládány kritikami neboli popisy vybraných obrazů Elly, ale i Kandinského sepsanými kritikem Johannesem Eichnerem, který vstoupí do života Elly v okamžiku, kdy to nejméně čeká, ale dalo by se říci, že tento muž se stane její záchranou.

„Láska je vzdávání se sebe sama. Když člověk někoho – nebo něco – hluboce miluje, potlačí sebe sama v zájmu vyššího účelu. Pokud láska přináší štěstí, pak člověk té ztráty nikdy nelituje.“

Knihu doporučuji milovníkům umění, kteří se chtějí dozvědět něco o osobním životě Elly a jejího učitele Kandinského, ale i všem ostatním, kteří si rádi přečtou příběh, který napsal sám život.

Moje hodnocení je 95 %.

Děkuji nakladatelství Metafora, že jsem mohla nahlédnout do nelehkého života této umělkyně. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.