Jak vidí rok 2036 dvacet párů očí? (recenze knihy 2036 Jak budeme žít za 20 let? – Tomáš Sedláček a hosté)

2036 Jak budeme žít za 20 let, autoři Tomáš Sedláček a hosté, vydalo nakladatelství 65. pole, Praha 2016, 236 stran

„Svět před dvěma desetiletími byl svět papírových map, fotoaparátů s filmem uvnitř, analogových radiopřijímačů, hudba se (na kazetách) kupovala, český televizní éter měl pět programů, kalendář byl svázaný spirálou a na každý rok jsme kupovali nový. Když jsme chtěli poslat peníze, museli jsme do banky. Když jsme chtěli poslat vzkaz, museli jsme na poštu. Když jsme chtěli něco vyhledat, museli jsme do knihovny, Když jsme chtěli někomu zavolat, museli jsme počkat, až bude doma. Když jsme chtěli někam jet autobusem, museli jsme luštit na zastávce vylepené jízdní řády a stejně jsme pak čekali marně, protože jsme přehlédli tu značku, která znamená „nejede v pondělí a po státem uznávaných svátcích“.“

Možná, že se sami často zamýšlíte nad tím, jak bude nás svět vypadat za deset, padesát či sto let. Tato kniha nás přenese, nyní již musíme říct, o osmnáct let dopředu, do roku 2036 a zároveň je to i takové ohlédnutí za dvaceti předchozími lety. Tomáš Sedláček a devatenáct osobností z různých oborů se zamýšlí, jaký pokrok nás čeká v různých sférách lidského života. Jak se změní společnost? Móda? Ekonomika? Zdravotnictví? Vzdělávání? Sport? Film či divadlo? Najde zde zamyšlení např. Cyrila Höschla, Petry Pospěchové, Petra Čecha či Vojty Kotka.

Každý z autorů se otázky zhostil po svém. Někdo předkládá odbornou sofistikovanou úvahu, někdo do předpovědi vkládá svá přání, někteří vytvořili příběh blízký science fiction. Co mají však všichni společné, je optimismus, nikdo z autorů nepředpovídá katastrofický scénář, přestože někteří mají jisté obavy z umělé inteligence a virtuální reality.

V knize řada přispěvatelů vychází z ohlédnutí za uplynulými dvaceti lety, kdy naše společnost prošla velkým pokrokem a díky novým technologiím, především v oblasti IT a hlavně vývoje mobilních telefonů se svět zrychlil a nadále zrychluje. Nejenže se zkrátily vzdálenosti, ale i člověk potřebuje vědět všechno teď a hned a především stručně. Někteří upozorňují na to, že díky sociálním sítím komunikujeme na velké vzdálenosti s lidmi, s kterými bychom se jinak nesetkali, avšak na úkor svého času, který bychom mohli strávit s našimi blízkými.

„Jsme přítomni celému světu, celý svět je přítomen nám – ale my jsme nepřítomni na večeři s přáteli. Jsme myslí a pozorností někde jinde. Lidstvo dlouho hledalo červí díry – které nás přenesou z jednoho vzdáleného místa na jiné – v hlubinách vesmíru. Přitom každý z nás nosí takovou digitální červí díru v kapse – náš mobilní telefon, černá vstupní brána do časoprostorově zkolabovaného světa-nesvěta digitálního internetu, se stává naším „nejbližším bližním“.“

Moc se mi líbil článek Milana Vašiny, generálního ředitele T-mobile, který by s přehledem mohl napsat knihu v oblasti sci-fi. Dále mě zaujal příspěvek Vladimíra Staňka, módního návrháře. Člověka ani nenapadne, že svět módy vlastně vzniká v budoucnosti, kdy módní návrháři a nejen oni musejí již nejméně rok a půl dopředu vědět, jaký bude nový módní trend. Zajímavý je i článek Markéty Pravdové, jazykovědkyně, která svůj příspěvek pojala formou dopisu adresovaného panu prezidentovi, v němž vyjadřuje hluboké obavy nad českým jazykem.

Kniha se dotýká celé řady oblastí, ale jako čtenář jsem v ní postrádala kapitolu věnovanou právě knihám. Jak to vlastně bude s knihami vypadat za osmnáct let? Budou stále vítězit papírové knihy nad e-knihami a audioknihami? Co si za osmnáct let budeme chodit půjčovat do knihoven? Možná by to stálo za zamyšlení.

Každý si v této publikaci může najít oblast, která ho zajímá a přečíst si prognózu pro rok 2036. Jak většina autorů připouští, je těžké v současné době, kdy se vše vyvíjí tak rychle, odhadnout, jak svět bude vypadat za dvacet let. V mnoha případech se to podobá věštění z křišťálové koule. Ale již při čtení této knihy, jsem se rozhodla, že si ji moc ráda vezmu za těch osmnáct let do ruky znovu a se zájmem si přečtu myšlenky, které budou již dvacet let staré, a já konečně budu moci posoudit, kdo z pisatelů se nejvíce přiblížil skutečnosti.

„Každopádně žijeme v překotné době – to je nejlépe vidět na hračkách našich dětí. Celé generace dětí – až do několika posledních – si hrály víceméně se stejnými hračkami. Dřevěné, plátěné či hliněné reprezentace světa kolem nich. Dnešní hračky dětí by přitom dospělým minulé generace byly zcela nepochopitelné. Během jedné generace se svět dětí změnil k nepoznání – natož pak svět dospělých.“

Celá kniha je vizuálně pojata jako diář, černé desky a na nich zeleně vyražen rok 2036. Nechybí gumička, kterou celou knihu můžete zajistit proti otevření. A na konci knihy naleznete kalendář roku 2036 a prostor pro vyplnění vašich identifikačních a kontaktních údajů.

Po grafické stránce je kniha opravdovým skvostem. Je doplněna nejen portrétními fotografiemi autorů, ale i fotografiemi, které ilustrují ohlédnutí za dvaceti předchozími lety v podobě významných událostí naší země. Můžete tedy zavzpomínat, co se v předchozích letech významného událo.

„Představte si, že lusknete prsty a máte všechno, o čem jste kdy snili. A představte si, že ve stejný moment lusknou i všichni ostatní. Takže všichni máme vše, co si jen můžeme přát. Všichni si teď myslíme, že se vše vyřešilo. Jak dlouho by nám ale pocit uspokojení vydržel, než bychom zase chtěli víc? Moc dlouho ne, viďte?“

Na konci knihy naleznete stručný vývoj v oblasti telekomunikací, od prvního telefonu až k chytrým telefonům.

Knihu doporučuji všem, kteří se chtějí zamyslet, jak by mohl vypadat svět kolem nás v roce 2036, ale i těm, kteří chtějí zavzpomínat, k jakému velkému pokroku v rozmanitých oblastí došlo za předchozích dvacet let. Možná se budete divit. Kniha stojí za přečtení, najdete v ní mnoho zajímavých myšlenek, a jsem si jistá, že se k ní jednou (za osmnáct let určitě) vrátím.

„Na filmy se prý do kina dnes nechodí. Filmy se stahují. Někteří tvrdí, že je to krádež. Asi. O to víc se ale chodí do divadla. Protože divadlo nejde stáhnout. Divadlo se musí vidět. Představení neboli inscenace je průběh, čas, život v čase. Něco, co se vyvíjí a mění s každým dalším představením. Představení jakožto jednotka divadla zanikne s derniérou. Stejně jako lidský život.“

Recenze primárně zpracována pro portál Chrudimka.cz. Tímto děkuji za možnost převzetí.