Příběhy s duší (recenze knihy Doteky života - Barbora Dvorecká)

Doteky života, autorka Barbora Dvorecká, vydalo nakladatelství Jiří Nosek – KLIKA, Praha 2016, 168 stran

„Až to tu jednou budeme mít všechno hotový, taky se budu každej víkend válet,“ pohlédla jsem závistivě na sousedy, rozložené kolem bazénu.

„Tak to aby sis pořídila pohodlnou rakev,“ prohodil můj muž nenuceně a zapnul míchačku.“

Když mě o přátelství na facebooku požádala sama spisovatelka, byla jsem zaskočena, jelikož jsem ji do té doby neznala. Ale po přečtení anotací jejích dvou knih, jsem dostala touhu si je přečíst. A sama autorka přišla s nabídkou, která se neodmítá, a to, že by mi ráda poslala oba recenzní výtisky. Ani si nedovedete představit, jakou jsem měla radost, a tak jsem ji ještě nesměle požádala o věnování.

S posledním dnem roku na mě přišly výčitky svědomí, že jsem si ještě nenašla čas přečíst alespoň jednu z těch dvou útlých knížek s nádhernými ilustracemi. A tak jsem při čekání na nový rok sáhla po první z nich, která nese název Doteky života. Chtěla jsem si přečíst něco humorného, laskavého a ze života. A nyní vám můžu říct, že jsem udělala dobře.

„Cesta zpět proběhla v naprostém mlčení. Já snila o hříběti, zbytek rodiny o tom, že mne zbaví svéprávnosti.“

V knize se ukrývají kratší i delší povídky prokládané krátkými postřehy ze života, které nesou název Doteky. V povídkách jsou zachyceny autorčiny zážitky, a i kdyby byly jen z poloviny pravdivé, má autorka můj obdiv. Při čtení těchto povídek ze života jsem se musela občas smát nahlas, až se i můj muž divil, čemu se směji, jelikož naposledy mě takto rozesmála kniha Poslední aristokratka, a to už je pár let. Po humorném vyprávění následují příběhy, které jsou nejspíš smyšlené, ale tak skutečné, že se klidně mohly odehrát. Z těchto povídek vám bude smutno, přimějí  vás se zamyslet, protože je v nich obsažena hluboká a děsivá pravda, protože stejné nebo podobné události se dějí každý den. Na konci knihy se ale autorka opět vrací ke svým humorným zážitkům.

Autorka píše vtipně, s nadsázkou, ironií a opravdu vás rozesměje. Nejenže ona i její dcera přitahují zatoulané, opuštěné a vyhozené psy, kterých se, pokud možnosti dovolí, s láskou ujímá, ale ještě se stará o velké hospodářství s koňmi, slepicemi, husami, kočkami a šedesáti krávami a k tomu zvládá chodit do zaměstnání. Dozvíte se, jak sedlala koně, který měl svou hlavu, jak zachránila několik psích životů, ale i jak se se svými zvířecími kamarády musela rozloučit, a také proč rok co rok začátkem ledna sedlá klisnu a vydává se do skal. Zavede vás na vodu, kde navázala nová přátelství. A třeba také to, jak se seznamovala s vymožeností jménem počítač.

„Nebyl to můj pes. Ale umíral a byl sám. Držela jsem ho v náruči a šeptala mu všechno, co se blízkým bytostem na rozloučenou říkává.

Je pohřbený u nás v zahradě. A já cítím vinu, že jsem pro něj nedokázala udělat víc.“

Možná se budete smát, až vám potečou slzy, a pak otočíte stránku a budete plakat lítostí a smutkem z odchodu zvířat do zvířecího nebe, ale i kvůli lidským osudům nebo chování některých lidí, ať už ke zvířatům nebo ostatním lidem. Tyto smutné příběhy vedou k zamyšlení. Řada lidí nectí moudrost stáří a nepromíjejí prohry a slabost ať už u lidí nebo zvířat.

Je to kniha, která ve vás vzbudí mnohé emoce, pohladí vás po duši a chytne za srdce. Je plná postřehů ze života, nad kterými se zasmějete, popláčete a především zamyslíte.

Přečíst si tuto knihu na přelomu roku, kdy člověk bilancuje uplynulý rok, byla správná volba. A pokud si toužíte přečíst knihu, která je psána od srdce, je tato tou pravou volbou. Řekla bych, že ji psal sám život a přála bych nám více takových lidských knih.

„V hloubi duše jsem přesvědčená, že kdykoliv se nějaký pes, kůň, daněk nebo poštolka ocitne v úzkých, koukne na zvířecí facebook, kde se dozví, že: „…támhle na tý samotě – takovej starej barák s velikánskou zahradou, nemůžeš to minout – poskytují zdarma stravu a ubytování…“

Nemohu opomenout nádherném ilustrace doprovázející každou povídku. Působí jemně a zároveň skutečně. Jejich autorkou je Iveta Autratová.

Knihu doporučuji všem, kteří milují zvířata, ale i těm, co si rádi přečtou humorné postřehy ze života na šumavské samotě.

Moje hodnocení je 95 %. A už se těším na druhou autorčinu knihu, která vyšla loni a nese název Ozvěny života.

„Tenhle už by mi moh vydržet až do smrti,“ zálibně jsem přeleštila nový dotykový telefon.

„To by měla krátkej život,“ zasmušile vrátil můj choť ožebračenou platební kartu do peněženky.“

Tímto děkuji autorce Barboře Dvorecké za to, že mě rozesmála, ale i přivedla k zamyšlení. 

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit i s věnováním autorky zde.