Husitská epopej V 1450 –
1460 Za časů Ladislava Pohrobka, autor Vlastimil Vondruška, vydalo
nakladatelství MOBA, Brno 2017, 639 stran
Anotace:
Pátý díl začíná klíčovým
zlomem v zápase mezi katolíky, kteří se snaží o návrat ke starým pořádkům, a
kališníky, vedenými mladým Jiřím z Poděbrad, který obsadí Prahu. Doba klidu
končí a rozhoří se domácí válka. Mladý Ladislav Pohrobek dospívá a ujímá se
českého královského trůnu. Jenže záhy umírá a po složitém diplomatickém zápase
se novým českým králem stává Jiří z Poděbrad. Proti Čechám se formuje nová
nepřátelská koalice. V tomto prostředí postupně odcházejí ze světa pozemského
příslušníci prvních generací rodu Prokopů a na jejich místo nastupují jejich
děti. Vyprávění nás opět zanese do Prahy, na Tábor i Písek, do Plzně a dalších
měst, ale také na rožmberská a poděbradská panství a rovněž do Horních Uher.
„Oldřich z Rožmberka
se znova rozesmál. „Milá Klárko, už tehdy, když tě tvůj otec představoval na
mém dvoře, jsem věděl, že jsi naprosto výjimečná.“
„Pokud chce jezdec, aby se
jeho kůň uštval, musí ho poplácávat po šíji a povzbuzovat ho, že žádný není tak
dobrý jako on.“
„Nejsi kůň!“ upozornil
břitce. „Prosím, nekaž tohle odpoledne. Víš dobře, že stejně musíš poslechnout.
Tvař se tedy, že ti tenhle úkol lichotí. Uděláš mi tím radost, a nakonec, bude
to tak jednodušší i pro tebe.“
Opět se setkáváme s členy nyní již rozvětvené rodiny
Prokopů, je to již po páté. A jestli mohu soudit, pan Vondruška neztrácí na
nápaditosti a svojí husitskou epopejí si mě získal ještě více. Autor je
vynikající vypravěč, a pokud tomu nevěříte, přečtěte si právě Husitskou
epopej.
Jak s oblibou tvrdím, Vlastimil Vondruška píše
rychleji, než stíhám jeho knihy číst. Už je to tak, doma mám všechny díly
Husitské epopeje, které vyšly, ale četla jsem zatím jen jeden. A to pátý, o
kterém nyní píši recenzi. Když nakladatelství MOBA zveřejnilo červnové recenzní
výtisky, měla jsem hned jasno, o kterou knihu si napíši. Vzala jsem to jako
příležitost se konečně pustit do tohoto obsáhlého díla. A nelituji, že jsem
tuto ságu zahájila pátým dílem. Nyní mám o další důvod navíc, proč si přečíst i
ty předchozí.
Věřte, že vás kniha nezklame.
Jestli máte obavy, že byste se ztráceli ve jménech a ve všem dění, pokud
nezačnete od začátku, nemějte strach, díky rodokmenu vzadu v knize se
rychle zorientujete. A také v úvodu vás dvě postavy, dva bratranci, kteří
tuto „kroniku“ rodu sepisují, uvedou do situace a ve zkratce seznámí
s důležitými členy rodiny. Avšak nejlepší bude začít pěkně od prvního
dílu.
„Oba se ohlédli. Za nimi
stál rytíř středního věku a podle zbroje to byl zámožný velmož. Měl hustý
pečlivě upravený vous, jak se na ctihodného kališníka slušelo. Jošt ani Prokop
vousy nenosili. Pečlivě se holili, stejně jako jejich slavný otec Jošt. Ten
říkával, že kališníka zdobí víra, bojovníka meč a kozla hustá bradka.“
Na začátku knihy se nacházíme
v době, kdy českým zemím nikdo nevládne, nástupník Ladislav Pohrobek je
ještě dítě. V zemi je lid rozdělen na tři tábory – katolíky, kališníky a
táborské kališníky, což se záhy změní, a to díky Jiřímu z Poděbrad, který
získá Prahu a také se brzy stává zemským správcem. Když Ladislav Pohrobek
dospěje, ujme se vlády, jenže jak jistě víte celkem brzy umírá a země jsou opět
bez panovníka. I neznalcům historie jistě utkvělo v hlavě datum 1458, kdy
se českým králem stává poprvé muž z neurozeného rodu, Jiří z Poděbrad.
Tolik asi stručně k historii, která v této knize tvoří pouhou kulisu.
Hlavní dění se odehrává kolem příslušníků rozvětveného rodu Prokopů,
jehož členové zastávají různá „povolání“.
Desetiletí života v rodině
Prokopů, které autor zachycuje přináší různé zvraty a změny. Postupně ze scény
odcházejí poslední příslušníci první generace Prokopů a také někteří
představitelé druhé generace. Na scéně se objevují noví členové rodu, kteří
jsou již čtvrtou generací. Sledujeme nejrůznější osudy jednotlivých
příslušníků. Někteří dokonce zasáhli do běhu dějin českých zemí a to například,
když jeden ze členů zachytil posla, kterého vyslal Oldřich Rožmberský, aby
povolal pomoc z Bavorska proti Jiřímu z Poděbrad, anebo jedna
z rodin Prokopů tajně převážela korunu svatého Václava z Karlštejna
na jiný hrad, aby se jí nemohl nikdo nepovolaný zmocnit. Další členové pomáhali
polskému králi Kazimírovi v boji s řádem německých rytířů, a tak
došlo k setkání mezi příslušníky rodu, kteří válčili na obou
stranách. V knize je zachycen i nenápadný zrod Jednoty bratrské.
„Byl to potok jako každý
jiný a skoro nikdo nevěděl, jak se jmenuje. Pokud vůbec nějaké jméno měl. Vedl
přes něj mělký kamenitý brod, neboť ten potok přetínal kupeckou cestu
z Jihlavy do Kutných Hor a dále do Prahy. Svůj význam však měl, tvořil
zemskou hranici mezi Českým královstvím a Moravským markrabstvím. Pár kroků od
jeho břehu stála mýtnice a malá kaplička.“
Autor vás ihned vtáhne do dění,
do každodenního života „obyčejných“ lidí. Lidí, kteří byli nápomocni Jiřímu
z Poděbrad, lidí, kteří byli obchodníci, měšťané, společnicí Oldřicha
z Rožmberka, dvorní dámou manželky Jiřího z Poděbrad, vlastníci hamru
v Jižních Čechách, mlýnu pod hradem Lichnice ve Východních Čechách anebo
malířem v Itálii. Lidí, kteří se brali, radovali, milovali, přiváděli na
svět potomky, ale také smilnili, bojovali a umírali. A to vše autor
vykresluje velmi poutavě a čtivě. Tito lidé jsou hlavními hrdiny knihy, nikoliv
panstvo.
Pokud vás toto dílo pohltí, tak
jako mě, nebudete ho chtít odkládat. Nenechte se tloušťkou knihy odradit,
má více než šest set stran, přesto ji přečtete a ani nebudete vědět jak.
„Kdybys byl jako já,
nebudeš možná tak nešťastný. Tys byl totiž vždycky strašně moc zodpovědný.
Jenže život je zatraceně krátký, abychom si ho znepříjemňovali ještě tím, že
budeme spekulovat o hloupostech, místo abychom si užívali toho, co nám tenhle
svět nabízí. Přemýšlej o tom!“
Kdybych měla srovnávat Husitskou
epopej s epopejí Přemyslovskou, kterou již mám celou přečtenou a která je
také velmi čtivá, o té Husitské tvrdím, že je ještě o něco čtivější,
právě proto, že se nevěnuje dění na královském dvoře, ale životům svobodných
občanů, kteří si v těžké době uměli poradit. Osudy potomků píseckého
Prokopa vás zaujmou a budete se s nimi neradi loučit. A nebudeme muset
čekat dlouho, již v listopadu letošního roku se můžeme těšit na
pokračování, tentokrát ponese název Za časů Jiřího z Poděbrad a myslím, že
opět bude vyprávění neméně zajímavé.
Nemusíte být znalci české
historie, aby vás kniha oslovila, ba naopak, je napsaná velmi poutavě,
takže si najde široký okruh čtenářů. Milovníkům historických románů by určitě neměla uniknout.
„Křesťané se dělí na ty,
kteří pracují, pak na ty, kteří pracují, pak na ty, kteří se za ostatní modlí a
poučují je ve víře a nakonec ty, kteří vládnou. Ale všechny spojuje jedno. Ve
volném čase jsou prakticky stejní. Jejich zábava má tři pilíře – dobře se
najíst a opít se, dosyta se pomilovat a smát se, protože smích je výsostným
darem člověka.“
Moje hodnocení je zasloužených 100
%.
Děkuji nakladatelství MOBA za to,
že jsem si knihu mohla přečíst. Můžete si ji koupit zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat