Dobro, které ani válka nezahubí (recenze knihy Čas vlků – Elisabet Nemertová)

Čas vlků, autorka Elisabet Nemertová, vydala GRADA Publishing, a.s. pod značkou COSMOPOLIS, Praha 2018, 360 stran

„Psal se rok 1939 a Magdaleně Liljedahlové bylo dvacet tři let. Ani ona, ani nikdo jiný dosud nepochopil, že dole v Evropě, v Německu, se zhmotnilo zlo a začalo svůj jed šířit do nic netušícího světa. A to zlo mělo jméno: Adolf Hitler.“

Čas vlků je kniha, která si mě získala nejprve svojí obálkou a následně velmi silným, dojemným a citlivým příběhem. Myslím, že téma druhé světové války nebylo ještě nikdy takto zpracováno. V poděkování autorky se dozvíme, že na knize pracovala několik let a je to opravdu znát.

Magdalena a Nils jsou sourozenci, kteří přišli o svoje rodiče, ale díky dědictví po strýci se mohli postavit na svoje nohy a vedou dva úspěšné obchody. Můžeme sledovat, jak je s obtížemi přijímá bohatá společnost, ale oni si dokáží své postavení obhájit. Setkáváme se s nimi v předvečer vypuknutí druhé světové války. S jejich příběhem se prolíná příběh bohatého synka Carla-Magnuse, který po vypuknutí války vstupuje do armády, ačkoliv Švédko zůstává ve válce neutrální. Co osud nechce, svede kroky Magdaleny a Carla-Magnuse dohromady, a tak autorka rozehrává romantickou linku, která se záhy stává tou hlavní na pozadí válkou zkoušené Evropy.

„A jemu najednou došlo, proč v jeho lese panoval takový strach, Zvíře, které nesl v náručí, nebyl pes. Byl to vlk. A nejkrásnější a nejsmutnější bytost, s jakou se kdy setkal.“

Autorka v nás zanechává pocit, že ačkoliv zuří válka, lidé se snaží dál vést své životy jak nejlépe dokážou. Přestože Švédsko bylo neutrální zemí, válka se ho dotkla v mnoha směrech, jelikož okolní státy byly postupně anektovány Německem a to mělo dopad i na Švédsko. Díky této knize jsem se dozvěděla mnoho nového a především z jiného úhlu pohledu.

Další linkou je příběh vlčice, která je najednou vydána napospas krutosti přírody, ale jako matka ochránkyně se nevzdává a vydá se hledat bezpečí. Toto propojení s přírodou se prolíná celou knihou a vy máte pocit, že odráží hrůzy té doby.

„Nebylo pochyb, že teplota klesne pod čtyřicet stupňů. Jako by příroda křičela vztekem nad lidskou krutostí a opovážlivostí, jako by ten strašlivý mráz byl pokusem přinutit lidi vyklidit bojiště, vylézt ze zákopů a schovat se do tepla a společnosti druhých.

Ale muži, kteří vládli nad životem a smrtí, se onomu krutému chladu vystavovat nemuseli. Ti seděli ve svých palácích, v dobře střežených pokojích, a posílali na smrt ostatní, kteří své životy měli položit na oltář jejich lačnosti po moci.“

Autorka nám servíruje syrovost války po malých douškách a ve stručnosti, ale i tak to na nás má silný dopad. Ještě nikdy jsem nečetla takto citlivě zpracovaný román, který se odehrává na pozadí druhé světové války. Budete fandit hlavním hrdinům, budete se o ně bát a budete doufat, že vše dobře dopadne.

Myslím, že spisovatelka vystihla dobu, v níž se děj odehrává, zachytila strach, nenávist, ale i naději, lásku a dobro, které nemůže nic zlomit.

Knihu doporučuji všem, kteří si rádi přečtou knihu z válečného období, která však nelíčí pouze hrůzy války, ale zachycuje dojemný příběh lidí, ale i zvířat, kteří se snaží zachovat dobro a chtějí, aby na světě zvítězila láska. Je to kniha, která v sobě ukrývá velké poslání.

„Magdalena uložila děti do široké manželské postele a popřála jim dobrou noc. Usnuly, jako když je do vody hodí. Pozorovala jejich růžolící obličeje a myšlenky jí v hlavě vířily. Co s nimi bude? Kdo by mohl k sobě domů přijmout tři děti? Co s nimi udělá bolestivé odloučení od rodičů a bezpečí domova, na které byly zvyklé? Jaké jizvy na duši jim to způsobí? A jak se teď cítí jejich matka, první večer bez svých nejmenších dětí, kdy je nemůže políbit na dobrou noc?“

Kniha si právem zaslouží to nejlepší hodnocení, tedy 100 %.

Za to, že jsem si tuto krásnou knihu mohla přečíst, děkuji Cosmopolis, u něhož si knihu Čas vlků můžete zakoupit.

Kouzlo samoty na pomezí Bílých Karpat a Slovácka (recenze knihy Z kopce do kopce – Kateřina Dubská)

Z kopce do kopce, autorka Kateřina Dubská, vydalo nakladatelství JOTA, Brno 2018, 218 stran

„Když se mne lidé ptají, proč jsme si vlastně pořídili kozy, tak mi chvíli trvá, než si vzpomenu na ten úplně první moment, kdy mne napadlo, že strávím část (možná i zbytek) svého života v soužití s těmito vskutku svéráznými tvory. Někde na počátku byla asi touha po ještě větší soběstačnosti. Kdy mi přestalo stačit, že máme nejen vlastní vejce, med, občas i zeleninu a ovoce, a chtěla jsem se v budování nezávislosti na zásobování dostat ještě dál.“

Přemýšlíte jakou knihu byste si ještě do konce roku měli přečíst anebo hledáte vhodný dárek pro svoji maminku nebo babičku? Mrkněte na tuto knihu, která přináší úsměvné příběhy ze života samotné spisovatelky, která se rozhodla opustit výhody města a odstěhovat se na venkov, na samotu na pomezí Slovácka a Bílých Karpat.

Myslím, že takovýchto knih je na českém trhu málo a je to škoda, protože tento upřímný lidský humor vykouzlí úsměv na tváři každého, kdo se nechá pohltit autorčiným líčením života na samotě, života spjatého s přírodou, která člověku často do cesty staví nemalé překážky. Ale jak sama autorka říká, za ty výhledy to stojí.

Od této spisovatelky jsem četla pouze tuto její novinku, ale doma mám i předchozí knihy a už se těším, až bude příhodný čas, a přečtu si i je. Kniha Z kopce do kopce mě upoutala svojí veselou obálkou a následně i anotací. Moc ráda jsem si našla čas na tuto milou, úsměvnou knihu. Měla jsem pocit, jako bych stála po autorčině boku, viděla ten nádherný výhled na okolní krajinu, slyšela bzučení včel, které právě opylují rozkvetlou třešeň, ale slyšela i mečení koz, mňoukání koček, kdákání slepic a štěkot psů. Ano, tahle všechna zvířata autorka chová.

„Asi by jim připadalo srandovní i naše věčné rozčilování nad tím, jak ve chvíli, kdy začne padat sníh, přestane fungovat doprava pod nánosem čerstvých pěti až deseti centimetrů na silnicích, kdy jediný kopeček po jinak úplně rovné cestě do Hradiště zablokují tři marně hrabající těžce naložené náklaďáky a vytvoří dlouhou řadu naštvaných řidičů spěchajících za svými důležitými povinnostmi. Naši předkové měli sáně a nebo raději nikam nejezdili, když nemuseli. A když museli, smířili se s tím, že to bude kapánek složitější, jelikož je zima a k té sníh a mráz patří.“

Není to kniha pouze o zvířatech a přírodě, ale také o lidech a lidských vztazích, které nám autorka odkrývá při návštěvě místní hospůdky nebo třeba při založení ochotnického divadla a následného nacvičování první hry. Z knihy nabudete pocitu, že autorka našla to, co v životě hledala, a že se sžila se svým novým životem, s okolní krajinou, zvířaty i místními lidmi. Zkrátka, že je šťastná, přestože musí řešit každodenní starosti, které život na samotě a s tolika zvířaty přináší.

Knihu tvoří dvacet sedm oddělených příběhů. Každý příběh je uveden milou a výstižnou ilustrací Aleše Čumy. Kniha se čte jedním dechem, ale já jsem si ji šetřila a rozložila si její čtení do několika dní, ale rozhodně by se dala přečíst za jedno odpoledne. Ale proč spěchat a nevychutnat si tu pohodu, která z knihy přímo čiší.

Kouzelné je i slovácké nářečí, s nímž se v knížce setkáme. Autorka nám objasní i patriotismus místních obyvatel. Je to zkrátka příjemné čtení a smutek v knize najdete jen okrajově.

Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi humorné knihy ze života, těm, kteří si chtějí odpočinout od každodenního shonu a honěním se za prací. Tato kniha vás přenese úplně do jiné dimenze a ukáže vám, že žít se dá i jinak.

„Vzduch už začíná vonět budoucím deštěm a mne jako už po tolikáté napadne, jak je tady opravdu krásně, takže si občas až sama sobě závidím, že tady můžu žít, a jak se mi ten výhled neomrzí do konce mého života.“

Moje hodnocení je 100 %.

Za to, že jsem si touto knihou zpříjemnila adventní čas, děkuji nakladatelství JOTA a pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde.